IV. ÚS 2622/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 800 Kč, celkem tedy ve výši 80 000 Kč, a trest zákazu činnosti, a to zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 2 roky. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byl stěžovatel zavázán povinností uhradit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku ve výši 59 304 Kč.

3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku jako nedůvodné.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.

5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako řidič motocyklu si neponechal dostatečnou bezpečnou vzdálenost od motocyklu řízeného J. Z. jedoucího před ním, a ve chvíli, kdy J. Z. musel rychle zpomalit v reakci na protijedoucí odbočující motocykl řízený svědkem R. Ch., který nedal J. Z. přednost, stěžovatel, aby eliminoval riziko střetu s J. Z., vyjel svým motocyklem na střed vozovky, kde se střetl s motocyklem řízeným poškozenou, která se chystala odbočit a následovat R. Ch., přičemž poškozená utrpěla těžká zranění.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel má za to, že nebyl dostatečně objasněn skutkový děj, pokud jde o jednání poškozené a místa střetu motocyklů. Byla nekriticky přijata verze poškozené oproti verzi stěžovatele, a nebyla zohledněna situace v provozu vytvořená těsně před samotným střetem svědkem R. Ch. Stěžovatel trvá na své obhajobě, že najel blíže středu vozovky, ale stále byl ještě ve svém pruhu, a byla to naopak poškozená, která najela do jeho jízdního pruhu. Stěžovatel upozorňuje, že i svědkyně L. a M. získali z nehody dojem, že ji zavinila poškozená, a obdobný závěr byl zaznamenán i v policejním protokolu o nehodě.

7. Pokud jde o znalecké zkoumání, místo střetu motocyklů bylo každým z prvních dvou vypracovaných znaleckých posudků vyhodnoceno odlišně. Revizní posudek Univerzity Pardubice pak tuto otázku vyřešil tak, že "vzhledem k poloze místa střetu a jeho neurčitosti je vhodnější interpretovat polohu místa střetu termínem - na středu vozovky a v jeho bezprostředním okolí," tedy více místo střetu nezkoumal a z jeho závěru vyplývá možnost, že střet nastal v jízdním pruhu stěžovatele, což mělo být hodnoceno z pohledu zásady in dubio pro reo. Navíc z tohoto posudku vyplývá, že poškozená v době střetu byla stále v pohybu, rozhodně tedy nezastavila za účelem dání přednosti v jízdě.

8. Stěžovatel musel reagovat jak na náhlé brždění svědka Z., tak na poškozenou jedoucí minimálně ve středu vozovky, ne-li v pruhu stěžovatele, což je objektivně těžko zvladatelné. Soudy hodnotí situaci ex post a nepřihlížejí k tomu, že stěžovatel neměl čas svoji reakci rozmýšlet.

9. Mělo být uváženo, že nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3807/2014). Mohou nastat situace, kdy ostatní účastníci vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným jednáním překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý protiprávní následek (srov. rozhodnutí ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 143/2011).

10. Tyto závěry soudní judikatury jsou aplikovatelné právě i na daný případ, kdy nebylo v moci a možnosti stěžovatele reagovat na nebezpečné jednání svědka Ch. a ve zlomcích sekund na jednání poškozené, která byla povinna dát stěžovateli přednost v jízdě. Při prokazování zavinění z nedbalosti soudy musejí v první řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti. Její zanedbání je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze tak činit pouze na základě zpětné úvahy, podle které, došlo-li ke škodlivému následku, byla automaticky potřebná míra opatrnosti zanedbána. Odůvodnění napadených rozhodnutí je však v tomto směru nedostatečné. Soudy zohlednily pouze některé okolnosti jako údajný nedostatečný rozestup a rychlost motocyklu stěžovatele, avšak nikoliv nečekané zabočení svědka Ch. a jednání poškozené. Stěžovateli není jasné, proč jeho rychlost soudy považují za nepřiměřenou, neboť dle závěrů znaleckého zkoumání stěžovatel jel povolenou rychlostí.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

13. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

14. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.

15. Stěžovatel tvrdí, že soudy nekriticky převzaly verzi poškozené, nicméně z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy vyšly z toho, že tato verze byla potvrzena výsledky znaleckého zkoumání, jakož i výpovědí některých svědků. Byť se nepodařilo zcela přesně určit polohu střetu motocyklů vůči středu vozovky, ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že ke střetu došlo v každém případě v zásadě čelně, tedy nikoliv, že by snad již poškozená odbočovala, aniž by dala protijedoucím motocyklům přednost (znalecké závěry zde odpovídají výpovědi poškozené, že se pouze chystala odbočit a v rámci toho si najela ke středu vozovky), a že příčinou nehody byla nesprávná technika jízdy stěžovatele, který se nepohyboval při pravém kraji svého jízdního pruhu a nedodržel bezpečnou vzdálenost od motocyklu před ním. Soudy své úvahy v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vyložily, zejména okresní soud, přičemž rozebraly, kterým znaleckým závěrům uvěřily a proč. Zhodnotily rovněž výpovědi svědkyň M., L., jakož i dalších svědků (např. body 17 a 18 napadeného usnesení krajského soudu, body 22 až 34 napadeného rozsudku okresního soudu). Nové přehodnocování výsledků znaleckého dokazování ani dalších důkazů Ústavnímu soudu, jak již bylo naznačeno, nepřísluší.

16. Pokud stěžovatel uvádí, že poškozená byla v době střetu stále v pohybu, dle znalce Mrázka byla v okamžiku střetu její rychlost cca 5 km/h, zatímco stěžovatelova rychlost cca 45 km/h, tedy stěžovatel se pohyboval podstatně rychleji než poškozená. Jakkoliv se stěžovatel dostal ke středu vozovky při reakci na brždění před ním jedoucího J. Z., klíčové je, že stěžovatel nedodržel povinnou bezpečnou vzdálenost při jízdě za uvedeným svědkem. Zákon č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) přitom stanoví, že řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním bezpečnou vzdálenost, aby mohl zastavit vozidlo v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním [§ 4 písm. a) zákona o silničním provozu]. Pokud jde o otázku rychlosti, povinností účastníka silničního provozu není jen nepřekročit maximální povolenou rychlost, ale též své chování (a tedy i rychlost své jízdy) je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu [§ 4 písm. a) zákona o silničním provozu]. Závěry obecných soudů, že stěžovatel tyto zákonné povinnosti nedodržel a v důsledku toho došlo k těžkému ublížení na zdraví poškozené, nepředstavují žádný extrémní rozpor s provedenými důkazy ani kvalifikovanou vadu při aplikaci právní úpravy.

17. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu