IV. ÚS 2649/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatel dne 27. 2. 2023 zaslal do datové schránky Policejního prezidia České republiky (dále jen "prezidium") v reakci na vyrozumění o vyřízení jeho podání datovou zprávu s výhrůžným obsahem. Dle této zprávy si po obdržení vyrozumění "jel zakoupit zbraň", a to z následujících důvodů: "Když nehodláte řešit, jak se policisti chovají k občanům, tak si to budeme řešit sami nemusíte řešit zákony, ale budeme řešit chování. Je mi 45 let, jestliže proti mně bude stát pětadvacetiletý policista který nedodržuje zákon já mu budu pokládat otázky, na které mám právo, aby odpověděl a on se se mnou bude bavit, jak s patnáctiletým děckem ještě využije výzvy jménem zákona na veřejném prostranství, tak prostě vytáhnu zbraň a napálím mu to přímo do ksichtu to Vám říkám na rovinu a veškerou zodpovědnost za to ponesete Vy spolu s panem pplk. Mgr. Miroslavem Žaloudkem. (...) Vážený pane Vondrášku (pozn. - jedná se o policejního prezidenta genpor. Mgr. Martina Vondráška) oni už toho lidi mají dost a kvůli vašemu jednání že podporujete policisti, aby se takhle chovali tak přijde doba, kdy tyto policisti budou kvůli Vám umírat z důvodu, že nedodržují zákon a chovají se jako hovada a za to ponesete plnou odpovědnost Vy pane Vondrášku" (sic). V záhlaví uvedené datové zprávy bylo uvedeno "Policejní prezident genmjr. Mgr. Martin Vondrášek".

3. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že stěžovatel se uvedeným jednáním dopustil přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jakož i k peněžitému trestu v celkové výměře 15 000 Kč.

4. Krajský soud napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. Zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, pročež na jeho rozhodnutí v zájmu stručnosti plně odkázal. Předně poznamenal, že stěžovatel uvedenou zprávu zcela nepochybně napsal, k čemuž se i sám doznal. Dále uvedl, že nemá pochybnosti ani o naplnění objektivní a subjektivní stránky uvedeného trestného činu, neboť stěžovatel musel s ohledem na obsah zprávy vědět, že u policistů může vyvolat obavy o jejich život a tělesnou integritu. Krajský soud nakonec odmítl provést stěžovatelem navrhované důkazy pro nadbytečnost a uložený trest označil za přiměřený.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Obsáhle se zabýval stěžovatelovými námitkami, že ve věci nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, přičemž ani jednu z nich nepovažoval za opodstatněnou. Dále poznamenal, že námitka o údajném porušení principu totožnosti skutku se vymyká zákonem předpokládaným dovolacím důvodům a v každém případě není opodstatněná. Ačkoli v řízení před okresním soudem došlo k dílčí úpravě popisu skutku, totožnost skutku byla plně zachována jak z hlediska jednání stěžovatele, tak z hlediska jeho následku.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel především namítá, že trestní soudy vadně posoudily otázku (ne)naplnění objektivní stránky přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci. V této souvislosti uvádí, že dotčená zpráva byla adresována pouze policejnímu prezidentovi, jenž při vyřizování stížnosti stěžovatele nemohl ukládat žádné třetí osobě jakékoliv povinnosti nebo práva. Na tom podle stěžovatele nic nemění ani skutečnost, že daná zpráva byla odeslána do datové schránky prezidia, neboť byla jasně adresována pouze policejnímu prezidentovi. V této souvislosti dále uvádí, že k naplnění objektivní stránky trestného činu nemohlo dojít ani s ohledem na to, že svou výhrůžku učinil závislou na naplnění řady podmínek, konkrétně že (i) policista nedodržuje zákony, (ii) stěžovatel mu bude klást otázky, (iii) policista se se stěžovatelem bude bavit jako s děckem, (iv) použije výzvy jménem zákona a (v) učiní tak na veřejném prostranství. S ohledem na podmiňovací způsob výhrůžky ji tudíž nelze považovat za bezprostřední a přímou. Z toho nakonec dovozuje i to, že adresáti této výhrůžky ji nemohli vnímat jako vážně míněnou a způsobilou vyvolat obavy o život nebo zdraví.

7. Nakonec stěžovatel zpochybňuje i naplnění subjektivní stránky trestného činu. Tvrdí, že jeho neznalost skutkové podstaty přečinu u něj vylučovala úmysl.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Jejich úlohou je, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru řádně odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. Jedním z klíčových argumentů stěžovatele je, že jeho jednání nenaplnilo objektivní stránku přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci, neboť výhrůžný dopis byl adresován toliko policejnímu prezidentovi. Jak uvedl již Nejvyšší soud, tato námitka se poněkud rozchází jak s vymezením skutku, pro který byl stěžovatel odsouzen, tak i s obsahem provedených důkazů (zejm. zněním zprávy zaslané stěžovatelem).

11. V této souvislosti lze upozornit na to, že stěžovatel zaslal uvedenou zprávu přímo do datové schránky prezidia. Dále lze poukázat na to, že stěžovatel vyhrožoval, že pokud jej (znovu) zastaví nějaký "policajt" a bude po něm jménem zákona něco požadovat, tak vytáhne zakoupenou zbraň a "(napálí) mu to přímo do ksichtu", policejní prezident za to "(ponese) veškerou zodpovědnost" a policajti budou "kvůli (němu) umírat". Z formulace těchto výhrůžek jasně plyne, že byly adresovány Policii České republiky a jejím příslušníkům, k nimž ostatně policejní prezident také patří; na tom nic nemění ani skutečnost, že v záhlaví datové zprávy stěžovatel uvedl jako adresáta "pouze" policejního prezidenta. Jeho argumentace stran toho, zda policejní prezident mohl nebo nemohl vůči (některým) příslušníkům policie vykonávat své pravomoci, je tudíž zcela mimoběžná s podstatou dotčeného přečinu. Ústavní soud k tomu pro úplnost dodává, že o tom, že Policie ČR je orgánem veřejné moci, nejsou žádné pochybnosti.

12. Opodstatněná není ani námitka, že uvedenou zprávu nebylo možné vnímat jako vážně míněnou výhrůžku, neboť stěžovatel učinil její realizaci závislou na řadě podmínek. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel tuto námitku opakovaně vznesl již v řízení před trestními soudy, které na ni reagovaly řádným a dostatečným způsobem; na jejich odůvodnění lze proto v zájmu stručnosti plně odkázat. Ústavní soud k tomu pouze stručně poznamenává, že stěžovatelem prezentovaný výklad - tj. že naplnění své výhrůžky učinil závislým na řadě kumulativních podmínek, přičemž nenaplnění byť i jediné z nich (např. té, že "pětadvacetiletý" policajt se s ním nebude bavit "jak s patnáctiletým děckem") by mu bránilo v její realizaci - vyznívá v celkovém kontextu věci poněkud absurdně.

13. Ústavní soud nakonec neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že u něj nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, neboť nebyl (podrobně) obeznámen se skutkovou podstatou přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci. Negativní právní omyl by mohl být významný z hlediska zavinění pouze tehdy, nemohl-li by se jej stěžovatel vyvarovat (§ 19 odst. 1 trestního zákoníku). K závěru o neomluvitelnosti negativního právního omylu přitom postačí, bude-li stěžovateli prokázáno, že "se o protiprávnosti (...) takového činu mohl snadno dozvědět či že pro člověka žijícího v naší době, společnosti, kultuře a státním režimu musela být trestnost tohoto činu rozpoznatelná bez zjevných potíží" (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář, s. 292, marg. 3), což je u výhrůžky zabitím naplněno určitě. Jak navíc vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, (ne)omluvitelnost právního omylu se vztahuje pouze k protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, nikoli k protiprávnosti trestní, u níž se naopak plně uplatní zásada, že neznalost zákona neomlouvá (ignorantia legis neminem excusat).

14. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu