IV. ÚS 267/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") zamítl napadeným usnesením návrh stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Konstatoval, že stěžovatel, státní příslušník Nigerijské federativní republiky, aktuálně vykonává trest odnětí svobody ve výměře 4 let, přičemž s ohledem na zápočet vazby mu řádný termín propuštění vychází na den 12. 4. 2027. Rozsudkem soudu byl stěžovateli rovněž uložen trest vyhoštění na dobu 8 let. Okresní soud neshledal, že by současná situace stěžovatele byla natolik nepříznivá, aby nebyl schopen uhradit náklady obhajoby. O otázce bezplatné obhajoby nerozhoduje pouze aktuální nedostatek finančních prostředků, ale rovněž to, zda je v možnostech a schopnostech odsouzeného i v budoucnu zdroj finančních prostředků mít. Stěžovatel je v produktivním věku, přičemž zdravotní omezení ani jiný objektivní důvod bránící mu ve výkonu práce neavizoval. Finanční prostředky zajištěné na bankovních účtech stěžovatele sice byly vydány poškozeným, ale ani to samo o sobě neosvědčuje, jaká je aktuální finanční situace stěžovatele. Návrh na pracovní zařazení stěžovatele byl komisí zamítnut z bezpečnostních důvodů, nicméně jde toliko o aktuální stav.

3. Stížnost stěžovatele podle § 141 a násl. trestního řádu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Konstatoval, že okresní soud správně uzavřel, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno prokázání nemajetnosti. Rovněž podle krajského soudu to, že stěžovatel momentálně vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody, samo o sobě neznamená, že má nárok na bezplatnou obhajobu. Dále konstatoval, že argument, že stěžovatel by hradil náklady obhajoby z finančních prostředků vydaných poškozeným, nemůže obstát, jelikož by tak náklady obhajoby hradil z výnosu své trestné činnosti na úkor poškozených. Pracovní zařazení stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody bylo vyloučeno jen z aktuálních bezpečnostních důvodů deklarovaných věznicí; pokud tyto důvody pominou, nebude stěžovateli nic bránit, aby získal finanční prostředky na úhradu nákladů obhajoby prací.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud zcela opomenul jeho aktuální majetkovou situaci. Je nemajetný a bez možnosti získat příjem. Stěžovatel zdůrazňuje, že přestože dodržuje povinnosti a žádal o pracovní zařazení, jeho žádost byla zamítnuta z bezpečnostních důvodů. Veškeré finanční prostředky z účtů stěžovatele byly vydány poškozeným. Soudy v jeho věci vycházejí toliko z teorie majetkové potenciality kritizované judikaturou Ústavního soudu - srov. např. nález ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24. Tím, že oba soudy své zamítavé rozhodnutí založily na neurčité budoucí majetkové potencialitě stěžovatele (který navíc bude po výkonu trestu vyhoštěn a bude mít ztížené možnosti výdělku), porušily jeho práva na soudní ochranu a na bezplatnou právní pomoc.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím či jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

6. Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti rozhodnutí trestních soudů o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze zkoumat, zda vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv.

7. V případech rozhodování podle § 33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení. Ústavní soud proto k rozhodování v těchto případech přistupuje restriktivně, mělo-li by dojít ke kasaci rozhodnutí obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3416/16). To vyplývá i ze stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2653/24. V něm Ústavní soud konstatoval neústavnost rozhodnutí, jímž obecné soudy nepřiznaly bezplatnou obhajobu ženě s rizikovým těhotenstvím s argumentem, že - zjednodušeně řečeno - měla více zvažovat své těhotenství s ohledem na své trestní stíhání. Důvody nepřiznání bezplatné obhajoby stěžovateli tudíž nelze se situací řešenou v odkazovaném nálezu srovnávat. Vůči stěžovateli takového (ani obdobného) nevhodného kritéria obecné soudy nepoužily. K tomu lze ještě dodat, že i ve stěžovatelem odkazovaném usnesení (nikoli nálezu) ze dne 25. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1736/25 se naopak uvádí, že je žádoucí brát v potaz kromě současné finanční možnosti žadatele také jeho majetkovou potencialitu, a to ve světle konkrétních okolností případu. Z odůvodnění napadených usnesení v daném kontextu vyplývá, že nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu bylo opřeno primárně o skutečnost, že stěžovatel je v produktivním věku (cca 40 let), netrpí žádnými významnými zdravotními ani sociálními omezeními, po propuštění z výkonu trestu může pracovat a postupně hradit náklady obhajoby, a to i z Nigerijské federativní republiky.

8. Ústavní soud konstatuje, že důvody, kvůli kterým trestní soudy nepřiznaly stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu, plně korespondují s jeho konstantní judikaturou. Z ní vyplývá, že je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejde o exces ani libovůli (viz např. usnesení ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 925/16). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které mu zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby tyto okolnosti soudu prokázal/osvědčil (např. existenci závažného zdravotního omezení atp.).

9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu