IV. ÚS 2687/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených výroků

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení I. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením (dle petitu ústavní stížnosti), že I. výrokem bylo porušeno její právo a právo nezletilé stěžovatelky (dále jen "nezletilá") na spravedlivý proces a III. výrokem jejich právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na respektování rodinných svazků ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") a právo na uplatňování státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a povinnost soudu prát v potaz zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy a povinnost soudu věnovat patřičnou pozornost názorům dítěte ve smyslu čl. 12 odst. 1 Úmluvy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2020 č. j. 0 P 66/2018-198 schválil dohodu rodičů nezletilé [tj. stěžovatelky a vedlejšího účastníka (dále jen "otec")], podle které byla nezletilá svěřena do střídavé péče rodičů a upraveny související záležitosti, včetně vyživovacích povinností. Dne 8. 3. 2021 podala stěžovatelka návrh na změnu výchovy nezletilé s tím, že chce, aby nezletilá byla svěřena do její výlučné péče, a dne 26. 3. 2021 podal otec návrh na výkon rozhodnutí, protože dne 11. 3. 2021 mu nezletilou matka nepředala. Po provedeném dokazování, včetně pohovoru s nezletilou a zjišťování majetkových poměrů účastníků, Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2023 č. j. 0 P 33/2021-577 svěřil nezletilou do péče matky (I. výrok), otci stanovil výši výživného (II. výrok), upravil jeho styk s nezletilou (III. výrok), stěžovatelce uložil pokutu ve výši 15 000 Kč za neplnění pravomocného a vykonatelného rozsudku obvodního soudu (IV. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok).

3. Proti II. až V. výroku rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě krajský soud vydal v záhlaví uvedený rozsudek, jehož napadeným I. výrokem změnil II. výrok rozsudku okresního soudu o vyživovací povinnosti otce posunutím jejího počátku, dále změnil úpravu styku otce s nezletilou (II. výrok), napadeným III. výrokem potvrdil IV. výrok rozsudku okresního soudu o uložení pokuty stěžovatelce, konstatoval změnu rozsudku obvodního soudu ve výrocích o péči a výživném (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (V. výrok). Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a rozsudků obecných soudů nezbytná, protože účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka po obsáhlé rekapitulaci skutkových okolností a vývoje řízení před obecnými soudy (s vadným přepisem napadeného III. výroku rozsudku krajského soudu na str. 12 ústavní stížnosti) snáší argumenty o porušení jejích základních práv, jakož i základních práv nezletilé, neboť (bod 55. ústavní stížnosti) krajský soud jejich porušením založil nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí. Konkrétně k tomuto následku mělo dojít udělením pokuty stěžovatelce podle § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), nevyjádřením se k namítanému dluhu otce na výživném (otec plnil výživné podle rozsudku obvodního soudu pouze zčásti) a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí nepřiznat dluh na výživném od změny poměrů nezletilé

5. Pokuta nebyla podle stěžovatelky uložena účelně, neboť má sankční charakter, který nastává až po dobrovolném neplnění výkonu rozhodnutí, a nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že nebylo dobrovolně plněno. Stěžovatelka je toho názoru, že nikterak nebránila vedlejšímu účastníkovi se s nezletilou stýkat. Kromě psychické přípravy stěžovatelka nezletilou vždy motivovala a přivedla na dohodnuté setkání s vedlejším účastníkem, což nebylo dostatečně krajským soudem reflektováno. Podle stěžovatelky používá krajský soud pokutu jako formu násilného vynucení práva vedlejšího účastníka stýkat se s nezletilou, a to i přes nesouhlas nezletilé. Tento účel využití pokuty taktéž odmítl Ústavní soud v nálezu III. ÚS 3489/15 [pozn. jde o nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253)].

6. Stěžovatelka má za to, že krajský soud v rozsudku nereflektoval, ani nerespektoval názory a přání nezletilé v takové míře, která vyplývá z Listiny a Úmluvy. Nezletilá vyslovila svůj názor a přání, že se s otcem vídat nechce a krajský soud k tomu v rozhodnutí nepřihlédl. Stěžovatelka se ztotožňuje s názorem Ústavního soudu, kdy uvádí, že nezletilá je ve věku, ve kterém je již dostatečně vyspělá na to, aby mohla svůj názor svobodně vyjádřit tak, aby tento názor byl zásadním vodítkem při rozhodování o péči o nezletilou [viz nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 (N 184/79 SbNU 91)]. Mimo to, jak uvádí stěžovatelka, v řízení před obecnými soudy nebyla nikdy prokázána manipulace stěžovatelky vůči nezletilé.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

8. Procesní předpoklady nebyly splněny v části ústavní stížnosti podané nezletilou. Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči jakožto zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [srov. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217)]. Naopak, v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě před Ústavním soudem [např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2900/16 nebo ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 455/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].

9. Předmětem posuzované věci je především výrok, kterým byla matce uložena pokuta za "nerealizování" styku nezletilé s otcem. Je zde tedy zcela zřejmá a zjevná kolize zájmů mezi matkou a nezletilou. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla vzhledem k tomuto střetu zájmů oprávněna podat jménem nezletilé ústavní stížnost.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).

11. V souladu s uvedeným vymezením svého postavení Ústavní soud setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní.

12. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry okresního soudu, učiněnými v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilé, na jejichž základě jí byla podle § 502 odst. 1 z. ř. s. uložena pokuta ve výši 15 000 Kč. Stěžovatelka zejména namítá, že bylo-li v řízení prokázáno, že nezletilá styk s otcem odmítá, přičemž tak činí na základě vlastního svobodného rozhodnutí, nebylo v silách stěžovatelky ji ke styku přimět, a neměla být za jeho neuskutečnění pokutována.

13. Ukládáním pokut podle uvedeného ustanovení, coby prostředku sloužícího k vynucení splnění povinnosti uložené povinnému soudem ve prospěch oprávněného, a tedy jednoho z řady opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život, se Ústavní soud zabýval již opakovaně. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3489/15, na nějž stěžovatelka odkazuje, Ústavní soud vymezil účel pokuty ukládané podle § 502 z. ř. s. Konstatoval, že je prostředkem ochrany stavu, založeného vykonatelným rozhodnutím o úpravě styku k nezletilému dítěti. Tento prostředek proto sleduje ochranu zájmů toho z účastníků řízení, jemuž ve styku s nezletilým dítětem, na nějž má podle uvedeného rozhodnutí právo, brání bezdůvodně jiný účastník řízení (zpravidla druhý rodič). Tuto pokutu nelze ovšem uložit tehdy, jestliže se nezletilé dítě bez úmyslného ovlivňování povinným odmítá styku s oprávněným podrobit, nebylo-li možno změny postoje nezletilého dítěte dosáhnout ani adekvátním výchovným působením povinného nebo kompetentních orgánů veřejné moci, jakož i soukromých institucí.

14. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí soudy vzít v úvahu i jejich přání, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru. Naopak, musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dítěte. Obecným soudům nelze upřít, že by nesledovaly nejlepší zájem nezletilé, jakkoliv z její výpovědi před soudem vyplynul aktuální negativní vztah k otci. Podle Ústavního soudu je obecně v zájmu dětí, aby měly harmonický vztah s oběma rodiči, a nelze vytýkat obecným soudům, že se o to pokoušejí. V posuzované věci nicméně nebylo možno odhlédnout od skutečnosti, na kterou opakovaně poukazovali v průběhu celého řízení soudy i kolizní opatrovník nezletilé, a sice že nezletilá byla oběma rodiči manipulována. V řízení bylo rovněž konstatováno, že stěžovatelka nezletilou ke styku s otcem přesvědčuje pouze formálně, dostatečně na ni nepůsobí a nečiní vše, co by mohla, pro to, aby se styk nezletilé s otcem obnovil alespoň v nejomezenější míře. Úkolem stěžovatelky jako pečujícího rodiče přitom bylo, aby nezletilou v jejích projevech přiměřeným a vhodným způsobem usměrňovala a formovala, což však podle zjištění soudů nečinila, pokud rozhodnutí o tom, zda se styk uskuteční nebo ne, nechávala fakticky pouze na nezletilé. U stěžovatelky byly shledány objektivní nedostatky v projevení snahy dostát povinnostem uloženým jí dřívějším rozhodnutím o styku nezletilé s otcem.

15. Okresní soud si byl vědom výše uvedeného právního názoru Ústavního soudu, avšak s ohledem na okolnosti posuzované věci dospěl k závěru, že bylo nezbytné, aby stěžovatelka umožnila alespoň zahájení styku. Neumožnila-li stěžovatelka bez dostatečného důvodu ani samotné zahájení styku, jevilo se uložení pokuty účelným. Krajský soud, ve shodě s okresním soudem, uzavřel, že uložení pokuty stěžovatelce za neplnění vykonatelného soudního rozhodnutí je namístě (srov. bod 29. odůvodnění rozsudku).

16. Napadeným I. výrokem rozsudku krajského soudu došlo "pouze" k posunutí splatnosti výživného s ohledem na předběžnou vykonatelnost rozsudku okresního soudu, přičemž stěžovatelka žádné argumenty proti této změně neformuluje. K jejím námitkám ohledně výživného postačuje odkaz na zjištění a závěry krajského soudu, který své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, a to i ohledně stěžovatelkou namítaného dluhu na výživném (viz bod 22. a 23. odůvodnění), skutkové a právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy.

17. S ohledem na výše uvedené a po prostudování přiložených rozhodnutí neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadeném rozsahu. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost, kterou stěžovatelka podala za nezletilou, posoudil jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, a odmítl ji podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2024

Josef Fiala v. r. předseda senátu