Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Davidem Strapáčem, LL.M., advokátem, sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2024 č. j. 12 Co 321//2024-100 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. srpna 2024, č. j. 12 C 1/2024-37, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a J. F., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí a vyžádaných soudních spisů plyne následující. Stěžovatel se v roce 2024 domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 obnovy řízení o určení otcovství vedeného týmž soudem v roce 1978. V řízení vedeném v minulém století obvodní soud zamítl návrh na určení otcovství podaný stěžovatelem a jeho matkou proti vedlejšímu účastníkovi. Rozhodnutí obvodní soud opřel o dva znalecké posudky, které pomocí vyšetření dědičnosti krevních skupin vyloučily, že by vedlejší účastník mohl být otcem stěžovatele.
3. V řízení o obnově vedeném v roce 2024 obvodní soud napadeným rozhodnutím stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení zamítl, jelikož ji stěžovatel podal po uplynutí subjektivní lhůty. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, sice v § 425a umožňuje podat žalobu na obnovu řízení o určení otcovství i po uplynutí tří let od právní moci původního rozhodnutí, musí být však zároveň podána v tříměsíční tzv. subjektivní lhůtě stanovené v § 233 odst. 1 občanského soudního řádu, která běží od doby, kdy se navrhovatel dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od doby, kdy mohl tento důvod uplatnit.
4. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení obvodního soudu. Podle městského soudu § 425a zákona o zvláštních řízeních soudních prolamuje pouze tříletou objektivní lhůtu pro podání žaloby na obnovu řízení, nikoli tříměsíční subjektivní lhůtu. Její počátek se počítá od doby, kdy mohl stěžovatel důvod obnovy uplatnit, tj. 30. 9. 2017, kdy nabyl účinnosti zákon č. 296/2017 Sb., kterým byl do zákona o zvláštních řízeních soudních vložen § 425a. Poslední den subjektivní lhůty tak připadl na 30. 12. 2017, stěžovatel však žalobu podal až v červnu 2024. Městský soud sice uznal, že součástí práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v čl. 8 Úmluvy je i právo znát svůj původ, nelze však připustit, aby bylo možné podávat žalobu na obnovu řízení o určení otcovství donekonečna. Tento závěr není v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ten shledal porušení čl. 8 Úmluvy v případech, kdy vnitrostátní úprava vůbec neumožňovala zvrátit dřívější rozhodnutí soudu o otcovství (viz rozsudky ze dne 7. 6. 2018 Novotný proti České republice, č. 16314/13, nebo ze dne 10. 10. 2006 Paulík proti Slovensku, č. 10699/05). Stěžovatel tuto možnost měl, ale nevyužil ji včas.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že při podání návrhu na obnovu řízení o určení otcovství podle § 425a zákona o zvláštních řízeních soudních by se neměla aplikovat tříměsíční subjektivní lhůta. Zvláštní důvod obnovy řízení byl do zákona vložen, aby Česká republika dostála závazkům z Úmluvy. Slepé lpění na aplikaci subjektivní lhůty jednak narušuje spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy státu na dosažení právní jistoty a zájmu dítěte znát svůj původ, jednak je v rozporu se zájmem dotčených osob na sladění právního stavu s biologickou realitou. Význam práva dítěte znát svůj původ neupadá věkem a nemohou nad ním sama o sobě převážit práva domnělého otce (viz rozsudek ESLP ze dne 16. 6. 2011 Pascaud proti Francii, č. 19535/08). Podle judikatury Ústavního soudu musí v podobných případech lhůta a podmínky jejího běhu vyváženým způsobem respektovat všechna dotčená práva a chráněné zájmy [viz nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.)]. Nadto není podle Ústavního soudu překážka věci rozsouzené absolutní překážkou vedení nového řízení o určení otcovství, neboť právo dítěte znát rodiče může převážit nad právem domnělého otce nesouhlasit s provedením testu DNA [viz nález ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 987/07 (N 42/48 SbNU 495)]. Právní úprava, resp. její aplikace učiněná soudy, je rigidní a nebere ohled na zvláštní okolnosti případu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Shora zmíněný § 425a odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních stanoví, že žalobu na obnovu řízení o určení nebo popření otcovství lze podat i po 3 letech od právní moci napadeného rozhodnutí, jestliže otcovství bylo určeno soudem přede dnem 31. prosince 1995 a jsou tu nové důkazy, které souvisí s novými vědeckými metodami, které v původním řízení nebylo možné použít. Tento zvláštní důvod obnovy řízení vtělil zákonodárce do zákona s účinností od 30. 9. 2017. Důvodem zavedení nové úpravy byl podle důvodové zprávy rozpor s Úmluvou. Původní bezvýjimečná překážka věci rozsouzené bránila podat žalobu na obnovu řízení o určení či popření otcovství v případech rozhodovaných v době, kdy věda ještě neznala testy DNA. Tím původní právní úprava porušovala právo na respektování soukromého a rodinného života zakotvené v čl. 8 Úmluvy (viz důvodová zpráva k zákonu č. 296/2017 Sb.).
8. Zákonodárce novelou reagoval na již rozvinutou rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva týkající se popírání či určování otcovství. Jednotlivé případy se sice mezi sebou v některých aspektech skutkově odlišují - kupř. někdy je stěžovatelem právní otec domáhající se popření otcovství, jindy naopak dítě domáhající se určení otcovství - prolínají se jimi však společná východiska aplikovatelná i na stěžovatelovu věc. Podle judikatury je součástí soukromého života, který je pod ochranou čl. 8 Úmluvy, i právo dítěte znát svůj původ. Toto právo je nezávislé na věku a jeho význam se s rostoucím věkem spíše zvyšuje (viz rozsudek ESLP ze dne 13. 7. 2006 Jäggi proti Švýcarsku, č. 58757/00, § 37 a § 40). Úmluva klade na smluvní státy nejen pasivní závazky chránit jednotlivce před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci do tohoto práva, ale rovněž aktivní závazky zajistit jeho účinné uznání. Aktivní závazky mohou spočívat i v přijímání opatření dotýkajících se právních vztahů mezi jednotlivci (rozsudek ESLP ze dne 7. 2. 2002 Mikulić proti Chorvatsku, č. 53176/99, § 57), kam lze zařadit právo jednotlivce domáhat se zahájení řízení o určení či popření otcovství. Tato řízení zabraňují, aby právní domněnka sama o sobě převážila nad biologickou a sociální realitou bez ohledu na prokázané skutečnosti a přání dotyčných osob a aniž by byla komukoli ku prospěchu (viz rozsudky ESLP ze dne 27. 10. 1994 Kroon a ostatní proti Nizozemsku, č. 18535/91, § 40, nebo ze dne 24. 11. 2005 Shofman proti Rusku, č. 74826/01, § 44).
9. Právo znát svůj původ ale není absolutní. Při plnění pasivních i aktivních závazků disponují smluvní státy určitou mírou uvážení. Jeho aplikací musí dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi konkurujícími si zájmy (Kroon a ostatní proti Nizozemsku, § 31). Těmito zájmy mohou být na jedné straně zájem jednotlivce znát svůj původ a na druhé straně zájem jiných jednotlivců na zajištění jistoty rodinných vztahů, obecný zájem na zajištění právní jistoty a právo údajného otce nepodstupovat test DNA (rozsudky ESLP ze dne 19. 10. 2021 Lavanchy proti Švýcarsku, č. 69997/17, § 32, ze dne 29. 1. 2019 Mifsud proti Maltě, č. 62257/15, § 77). Zmíněné zájmy na zajištění právní jistoty a jistoty rodinných vztahů mohou ospravedlnit, že právo jednotlivce zahájit řízení o určení otcovství je omezeno lhůtou. Je však nutné v každém konkrétním případě posoudit, zda je tato lhůta v souladu s Úmluvou (viz rozsudek ESLP ze dne 3. 10. 2017 Silva a Mondin Correia proti Portugalsku, č. 72105/14, § 57).
10. Závěr obecných soudů, že se obecná tříměsíční subjektivní lhůta aplikuje i v případě podání žaloby na obnovu řízení o určení otcovství podle § 425a odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních a že stěžovatel podal tuto žalobu až po uplynutí této lhůty, a tedy opožděně, není s těmito obecnými východisky v rozporu. K tomuto závěru vedou Ústavní soud tři důvody.
11. Zaprvé, stěžovatel měl možnost zahájit řízení o určení otcovství a docílit tím sjednocení právního postavení s biologickou realitou. Porušení čl. 8 Úmluvy nastane typicky v těch případech, kdy vnitrostátní úprava tuto možnost jednotlivci vůbec nedává (srov. např. Novotný proti České republice, § 46), nebo pokud je lhůta k zahájení řízení stanovena tak, že se jednotlivec o relevantních okolnostech odůvodňujících zahájení řízení mohl dozvědět až po jejím uplynutí (srov. např. Shofman proti Rusku, § 43). Stěžovatel však podle svých slov o těchto okolnostech ví již desítky let.
12. Zadruhé, stěžovatel promeškal lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení nikoli nepatrně, ale o více než šest let. Plynutím času roste význam právní jistoty, a to nejen tvrzeného otce, o rodinných vztazích a jejich stávajícím i budoucím uspořádání, který je protichůdný vůči zájmu stěžovatele na určení otcovství. Stěžovatelovo právo je významně oslabeno během času, přičemž sám stěžovatel nijak nekonkretizuje, jak se i po tolika letech neznalost a nejistota ohledně rodinných vztahů konkrétně projevuje v jeho životě, jak jej zasáhla či jak zasahuje do jeho práv, jak negativně ovlivňuje jeho osobní rozvoj, rodinu, soukromí, zdraví či jiné zásadní aspekty jeho života.
13. Zatřetí, nikoli všechny dotčené osoby ve stěžovatelově případě mají zájem na sladění právního postavení s biologickou realitou, ač stěžovatel tvrdí opak. Vedlejší účastník tento zájem nemá. V tom se stěžovatelův případ odlišuje od případů, v nichž Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 8 Úmluvy z důvodu, že na zachování právního postavení osob neměla zájem žádná dotčená osoba, přesto vnitrostátní úprava neumožňovala tento stav zvrátit (srov. rozsudek Paulík proti Slovensku, § 46).
14. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu