Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RESIDENCE KLADNO a.s., sídlem gen. Klapálka 1345, Kladno, zastoupené Mgr. Martinem Štípou, advokátem, sídlem Hybernská 1271/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2024 č. j. 26 Co 156/2024-950, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti FVE TWO s.r.o., sídlem Zlatnice 1295/2, Praha 6 - Dejvice, a města Dobříš, sídlem Mírové náměstí 119, Dobříš, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka požaduje ústavní stížností zrušit v záhlaví označené usnesení. Tvrdí, že toto usnesení porušilo stěžovatelčina ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších listin plyne následující. Obchodní společnost FVE TWO s. r. o. provozuje fotovoltaickou elektrárnu. Vyrobenou elektřinu dodává přípojkou vysokého napětí, jejíž součástí je též přechodový objekt (rozvodna). Jde o liniovou stavbu, věc v právním smyslu (§ 509 občanského zákoníku). Bez ní není kam vyrobenou elektřinu dodávat, nelze ji dodat do distribuční sítě. Mezi stěžovatelkou a FVE TWO se rozhořel spor o vlastnictví k přípojce vysokého napětí, vzájemně se proto zažalovaly. V této věci tak souběžně probíhají dvě soudní řízení: v prvním vystupuje stěžovatelka jako žalobkyně a FVE TWO jako žalovaná (sp. zn. 16 C 62/2020), v druhém je jejich procesní postavení opačné (sp. zn. 6 C 30/2020). Rozhodnutí napadené nynější ústavní stížností vzešlo z druhého soudního řízení.
3. Hned po podání žaloby FVE TWO navrhla Okresnímu soudu v Berouně, aby nařídil předběžné opatření. Okresní soud jí vyhověl a uložil stěžovatelce celkem tři povinnosti: stěžovatelka nesmí bránit vstupu do rozvodny, musí strpět dodávky elektrické energie přes přípojku a nesmí bránit provedení oprav a revizí. Jen posledně uvedená povinnost byla, po vydání opravného usnesení, časově omezena na 60 dnů. Stěžovatelka později navrhla okresnímu soudu, aby nařízené předběžné opatření zrušil (§ 77 odst. 2 občanského soudního řádu). Argumentovala výsledkem prvního, souběžně probíhajícího řízení, v němž jí Okresní soud v Příbrami dal za pravdu. Stěžovatelka je skutečně vlastnicí sporné liniové stavby a vedlejší účastnice neoprávněně zasahuje do vlastnického práva stěžovatelky (rozsudek ze dne 19. 4. 2023 č. j. 16 C 62/2020-400, později potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024 č. j. 27 Co 227/2023-697).
4. Okresní soud v Berouně nicméně stěžovatelčin návrh zamítl. V době rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření byla věc v souběžném řízení ve stádiu řízení o odvolání. Spor o vlastnictví tak nebyl pravomocně vyřešen. Okresní soud upozornil na dočasný charakter předběžného opatření. Před zrušením nařízeného předběžného opatření je třeba, aby okresní soud vyčkal na konkrétní skutková zjištění, včetně toho, až odvolací soud pravomocně rozhodne v souběžně probíhajícím řízení. Stěžovatelka se proto odvolala. V mezidobí odvolací soud v souběžně probíhajícím řízení rozhodl ve prospěch stěžovatelky: potvrdil, že je vlastnicí liniové stavby. Krajský soud v Praze vzal na vědomí, že v oné věci byl již vyhlášen rozsudek, ale ještě nenabyl právní moci. Navíc při rozhodování o předběžných opatřeních je rozhodující stav v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně (§ 75c odst. 4 občanského soudního řádu).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti kritizuje krajský soud, že vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí. Toto rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (zde vyzdvihuje požadavek, aby postupně zjištěné skutečnosti potvrzovaly důvodnost nařízeného předběžného opatření) a vyvolalo stav právní nejistoty (existence dvou protichůdných soudních rozhodnutí v otázce vlastnictví k liniové stavbě).
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná, byť nesměřuje proti konečnému rozhodnutí. Napadené rozhodnutí může bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv. Za těchto podmínek Ústavní soud může takové rozhodnutí, byť výjimečně, přezkoumat [např. nález ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1230/21 (N 156/107 SbNU 305), bod 15].
7. K argumentu, že krajský soud měl zrušit předběžné opatření, protože stěžovatelka uspěla v souběžně probíhajícím řízení, musí Ústavní soud upozornit na to, že krajský soud zdůraznil, že rozhodnutí vydané v jiném soudním řízení ještě nenabylo právní moci (bod 7 napadeného usnesení). Ústavní soud tuto skutečnost ověřil a zjistil, že rozhodnutí vydaná v souběžně probíhajícím řízení nabyla právní moci až 17. 7. 2024, tedy tři týdny po vydání nyní napadeného usnesení. Klíčové nicméně je, že role odvolacího soudu u předběžných opatření je čistě přezkumná (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. Cpjn 202/2016, č. 4/2017 Sb. rozh. civ., bod 14). Odvolací soud rozhoduje jen podle stavu, který panoval k datu vydání usnesení soudu prvního stupně.
8. Stěžovatelka může opětovně navrhnout zrušení nařízeného předběžného opatření (§ 77 odst. 2 občanského soudního řádu). Občanský soudní řád tak pamatuje na situace, kdy až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně nastanou skutečnosti, pro které dříve nařízené předběžné opatření nemůže obstát (opět stanovisko Cpjn 202/2016, body 21 a 25). Stěžovatelka tak ostatně učinila, o čemž svědčí její apel, aby Ústavní soud nevyžadoval soudní spis do doby, než Okresní soud v Berouně rozhodne o nově podaném návrhu (bod 58 ústavní stížnosti).
9. Byť se stěžovatelka opakovaně dovolává nálezu ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 208/20 (N 192/102 SbNU 196), tento nález na nynější věc nedopadá. Hlavním argumentem, proč uvedeným nálezem Ústavní soud zrušil nařízené předběžné opatření, byla neúměrná délka omezení práva nakládat se svým majetkem. Ústavní soud civilním soudům vytkl, že ani po mnoha letech soudních sporů se nepodařilo postavit najisto, zda vznesený nárok na náhradu škody je skutečně po právu (srov. body 14 a 16). O nic takového v nynější věci nejde.
10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu