IV. ÚS 2794/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl nakonec shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Uvedeného trestného činu se měl dopustit - stručně řečeno - tím, že jako řidič kamionu při odbočování vlevo zanedbal svou povinnost opatrnosti a povinnost neohrozit řidiče jedoucí za ním [§ 4 písm. a) a § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)], což následně vedlo k nárazu a potažmo úmrtí předjíždějícího motorkáře.

3. Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") v druhém kole řízení shledal stěžovatele vinným z přečinu usmrcení z nedbalosti, a to v kvalifikované skutkové podstatě podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatele shledal vinným "pouze" ze základní skutkové podstaty uvedeného přečinu podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k peněžitému trestu v celkové výměře 50 000 Kč. Oba soudy dospěly k závěru, že nemalý podíl na nehodě nesl předjíždějící motorkář (poškozený), jenž nereagoval na snižování rychlosti kamionu ani na znamení o změně směru jízdy a jel vyšší než dovolenou rychlostí. Na druhé straně ale uzavřely, že stěžovatel předjíždějícího motorkáře za daných podmínek mohl a měl vidět, kdyby se bezprostředně před zahájením odbočovacího manévru podíval do zpětného zrcátka; tím by zabránil jeho smrtelnému střetu s návěsem kamionu.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel (nikoli však státní zástupce) dovolání. Tvrdil, že dopravní nehodu zavinil svým nedbalým jednáním výlučně předjíždějící motorkář (poškozený). Dále uváděl, že řádně a včas signalizoval svůj záměr odbočit vlevo; postupně snižoval rychlost; několik vteřin před samotným odbočením zkontroloval pohledem do zpětného zrcátka situaci za vozidlem; bezprostředně před odbočením se již věnoval situaci před sebou a na vedlejší silnici. Učinil tak všechny nezbytné kroky, které po něm bylo možné požadovat. V souladu s principem omezené důvěry v dopravě předpokládal, že případná vozidla za ním na to budou náležitě reagovat. Stěžovatel tím rozporoval závěry revizního znaleckého posudku z oboru dopravy, že nehodě mohl zabránit, kdyby se 3,1 až 2,1 vteřiny před střetem podíval do zpětného zrcátka.

5. Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k stěžovatelovu dovolání uvedl, že námitky směřující proti skutkovým zjištěním neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů. Nad rámec toho ale poznamenal, že judikatura Nejvyššího soudu k dané otázce povinností je nekonzistentní a stěžovatelovu věc je nutno považovat za hraniční. Po "značných pochybách" uvedl, že ve věci by měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.

6. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl. K jeho námitkám uvedl, že soudy provedly zcela vyčerpávající dokazování, shromážděným důkazům věnovaly dostatečnou pozornost a své závěry řádně odůvodnily. Ostatně právě na základě stěžovatelových námitek krajský soud zmírnil právní kvalifikaci jeho jednání i trest. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel byl odsouzen za nedbalostní trestný čin, u něhož postačí i nedbalost nevědomá, což byl právě tento případ. Navzdory výraznému spoluzavinění poškozeného dospěl k závěru, že stěžovatel mohl a měl s ohledem na místní podmínky předpokládat, že by mohl být předjížděn, jelikož v místě nehody nebyl zákaz předjíždění, středová čára na vozovce byla přerušovaná, daný úsek byl přehledný a stěžovatel odbočoval na místo, které nebylo vyznačenou křižovatkou (na účelovou komunikaci). Jeho povinnosti se nevyčerpaly tím, že dal znamení o změně směru jízdy.

7. K zásadě subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) Nejvyšší soud předně poznamenal, že stěžovatel tuto otázku ve svém dovolání - a to ani materiálně - nevznesl; učinil tak nad rámec uplatněných dovolacích důvodů až státní zástupce. Zdůraznil, že takový postup státního zástupce je zcela nevhodný. Navzdory tomu se však k této námitce obsáhle vyjádřil. Uvedl, že čin stěžovatele vykazuje společenskou škodlivost, která dosahuje alespoň minimální hranice běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Stěžovatel jako řidič kamionu (u něhož existuje zvýšené riziko vzniku vážných nebo dokonce smrtelných nehod, stane-li se jejich účastníkem) byl povinen dbát zvýšené opatrnosti, což však neučinil. Jeho jednání navíc vedlo k úmrtí jiného účastníka silničního provozu. Nejde proto o čin, jenž by bylo možné označit za pouhý přestupek.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nevyhověl "shodnému návrhu" státního zástupce a stěžovatele. Ústavní soud by proto podle něj měl zodpovědět právní otázku, "do jaké míry je Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán shodnými procesními návrhy obou stran trestního řízení, potažmo jejich shodnými právními hodnoceními".

9. Dále rozporuje skutková zjištění trestních soudů a závěry znaleckých posudků. Tvrdí, že poškozeného neměl před zahájením odbočovacího manévru čas zahlédnout, i kdyby se "v poslední vteřině" podíval do zpětného zrcátka. Byl to naopak poškozený, kdo nesprávně vyhodnotil dopravní situaci a začal jej předjíždět navzdory tomu, že stěžovatel dával znamení o změně směru jízdy. Nebylo povinností stěžovatele do poslední chvíle sledovat dopravní situaci za vozidlem, neboť musel věnovat pozornost i dopravní situaci v protisměru a na vedlejší účelové komunikaci. Poškozený navíc jel příliš rychle. Stěžovatel je proto přesvědčen, že jediným viníkem nehody byl poškozený. On v souladu s principem omezené důvěry v dopravě předpokládal, že okolní vozidla budou náležitě reagovat na vzniklou dopravní situaci.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11).

12. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že nyní posuzovaná ústavní stížnost neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel pouze polemizuje s hodnocením důkazů a závěry trestních soudů, aniž by uplatňoval jakékoliv nové relevantní námitky. Ústavní soud proto v zájmu stručnosti odkazuje na ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí trestních soudů, zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

13. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a skutkovými závěry soudů. Je proto nezbytné připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 odst. 1 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní, které důkazy provede a které skutečnosti má za prokázané. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, ani kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739), bod 23]. Z tohoto pravidla "nepřehodnocování důkazů" je připuštěna výjimka mj. v situaci, kdy skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jeví se proto jako zcela neudržitelná [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185)].

14. V nyní posuzované věci však k takové situaci nedošlo. Závěry trestních soudů jsou ve svém souhrnu logické, racionální a mají oporu v provedených důkazech, zejm. v revizním znaleckém posudku z oblasti dopravy. Trestní soudy řádně odůvodnily svůj závěr, že pokud by se stěžovatel krátce (cca. 3,1 až 2,1 vteřiny) před zahájením odbočovacího manévru podíval do zpětného zrcátka, měl by dostatek času zahlédnout předjíždějícího poškozeného, zareagovat na to a zabránit kolizi se smrtelným následkem. Nejvyšší soud navíc podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč s ohledem na skutkové okolnosti věci nelze připisovat vinu za smrtelnou kolizi výlučně poškozenému. Ústavní soud neshledal v závěrech Nejvyššího soudu žádné ústavně relevantní pochybení.

15. Další stěžovatelova námitka spočívá v tvrzení, že Nejvyšší soud byl ve své podstatě vázán shodnými návrhy stěžovatele a státního zástupce, pročež jim měl vyhovět. V trestním řízení pochopitelně platí zásada obžalovací, jejímž projevem je i právo státního zástupce disponovat s podanou obžalobou (§ 2 odst. 8 a § 180 trestního řádu) a případně také právo vzít ji za určitých podmínek zpět (§ 182 trestního řádu). Uplatnění zásady obžalovací má ovšem své formální i obsahové limity. Zaprvé, trestní řád poměrně podrobně vymezuje způsoby, jakými může státní zástupce realizovat své oprávnění disponovat s obžalobou. Má-li za to, že některý z výroků odvolacího soudu je nesprávný, může podat dovolání i ve prospěch obviněného [§ 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu]. V nyní posuzované věci však tento zákonem předpokládaný postup nebyl využit. Nejvyšší státní zástupce místo toho navrhl zrušení odsuzujícího rozsudku krajského soudu pouze ve svém vyjádření k dovolání stěžovatele, a to navíc ze zcela odlišných důvodů než stěžovatel, což lze považovat za poměrně atypický postup. Zadruhé, projevem zásady obžalovací není vázanost dovolacího soudu argumenty nebo právním posouzením věci ze strany státního zástupce nebo dokonce stěžovatele. Ačkoli státní zástupce disponuje obžalobou, pořád platí, že pouze soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny).

16. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení stěžovatelových základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu