IV. ÚS 281/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky ve výši 810 000 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu za újmu způsobenou mu v souvislosti s nezákonným trestním stíháním za pokus o provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence. Vedlejší účastnice dobrovolně poskytla stěžovateli odškodnění ve výši 100 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a 41 250 Kč za nepřiměřenou délku řízení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 2. 2025 č. j. 45 C 53/2024-80 částečně zastavil řízení co do částky 458 411 Kč s deklarovaným příslušenstvím z částky 317 161 Kč (výrok I). Dále vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok II). Žalobu na zaplacení částky 301 589 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 60 178,67 Kč (výrok IV). Obvodní soud po zohlednění všech okolností trestního stíhání (hrozba výše trestní sazby, vliv na rodinné, přátelské vztahy a profesní život stěžovatele, medializace věci, stigmatizace ve společnosti) a po srovnání s jinými obdobnými případy dovodil, že stěžovateli by se mělo dostat odškodnění ve výši 100 000 Kč, které by však mělo být navýšeno o 50 %, neboť jím porovnávané věci byly rozhodnuty v době, kdy byla životní úroveň mnohem nižší, přičemž výše odškodnění za nezákonné trestní stíhání je obecně nastavena nepřiměřeně nízko.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v části výroku I, který se týkal zastavení řízení, pouze tak, že zastavil řízení co do částky 458 411 Kč s příslušenstvím z celé částky; ve výroku, jímž bylo obvodním soudem žalobě vyhověno co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Zbývající část rozsudku obvodního soudu, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 301 589 Kč s příslušenstvím, nebyla odvoláním napadena, pročež nabyla samostatně právní moci. Co se týče obvodním soudem přiznané částky 50 000 Kč nad rámec dobrovolného plnění poskytnutého vedlejší účastnicí, městský soud nesouhlasil s názorem, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění lze zohlednit nárůst životních nákladů (vyšší míru inflace). Městský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025 č. j. 30 Cdo 2356/2024-72 a nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25, kterým byla ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu zamítnuta. Sama skutečnost, že došlo k nárůstu životní úrovně i nárůstu životních nákladů nepředstavuje podle zmiňovaných rozhodnutí důvod k paušálnímu navýšení zadostiučinění, jak učinil obvodní soud.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel nejprve poukazuje na to, že byl po dobu téměř 5 let trestně stíhán kvůli absurdnímu a vykonstruovanému obvinění, které se týkalo nelegálního vývozu vojenského materiálu. Uvádí, že městský soud přezkoumal rozsudek obvodního soudu pouze z hlediska toho, že stěžovateli bylo přiznáno navýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu nárůstu životní úrovně a životních nákladů. Přehlédl však další okolnosti svědčící pro navýšení nad částku dobrovolně stěžovateli přiznanou vedlejší účastnicí (např. vysoká intenzita zásahu do osobního, rodinného a profesního života, zdravotní potíže, rozsáhlá medializace). Stěžovatel vysvětluje, že nepodal odvolání proti zamítavé části rozsudku obvodního soudu, neboť se spokojil s jím přiznanou výší zadostiučinění. Městský soud mu ji však odmítl přiznat, aniž by se zabýval dalšími důvody uváděnými stěžovatelem.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Stěžovatel nesouhlasí se stanovením výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, což je ovšem výsledkem interpretace a aplikace podústavního práva, která zásadně spočívá na obecných soudech. Je proto výhradně úkolem obecných soudů posoudit, zda v konkrétním případě došlo k naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. obdobně nálezy ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373) nebo ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581)] a v jaké výši je třeba poškozeného eventuálně odškodnit. Zároveň však obecné soudy při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení, proto při aplikaci tohoto zákona nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

7. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se tím, zda obecný soud při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti a při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel stanovených v zákoně č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Ústavní soud uznává, že neexistuje exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši [např. nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643)]. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, nelze-li příslušné závěry soudů označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Jedině pak by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. nesouhlas s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, ovšem věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.

8. V nyní posuzované věci městský soud, vůči jehož rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, redukoval navýšení odškodnění přiznané obvodním soudem. Obvodní soud přitom vycházel ze srovnatelných případů a vzhledem ke všem zjištěným okolnostem (viz výše bod 2) považoval za přiměřené odškodnění ve výši 100 000 Kč, jež však muselo být podle jeho názoru navýšeno o 50 %, a to z důvodu jeho obecně nízko nastavené výše. Je zřejmé, že městský soud, aniž by chtěl zlehčovat utrpěnou újmu stěžovatele, přistoupil k redukci odškodnění, protože bylo obvodním soudem navýšeno jen a pouze z důvodu jeho na jedné straně obecně nízké výše a současně nárůstu životních nákladů. Městský soud vyšel ve shodě s obvodním soudem z toho, že odškodnění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání bylo dostatečně kompenzováno dobrovolným plněním vedlejší účastnice ve výši 100 000 Kč, ovšem s odkazem na nedávnou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2356/2024) a Ústavního soudu (nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25) týkající se náhrady nemajetkové újmy, byť spojené s nepřiměřenou délkou řízení, uzavřel, že určujícími kritérii pro přiměřenost zadostiučinění jsou nadále konkrétní okolnosti daného případu a nikoliv obecně nárůst životních nákladů. Jeho dostatečně a logicky vysvětlené závěry a ani snížení obvodním soudem paušálně navýšené částky nepředstavují porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu