IV. ÚS 2847/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"). Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v průběhu exekučního řízení se obecné soudy zabývaly návrhem stěžovatelky na zastavení exekuce prodejem zástavy - pozemků (pro vymožení pohledávky ve výši 41 250 000 Kč s příslušenstvím), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 1100/2018, na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 5. 2017 č. j. 27 C 26/2016-45, potvrzeného usnesením městského soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 17 Co 450/2017-105. Provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (sp. zn. 067 EX 6043/18). Stěžovatelka uplatnila tyto námitky opodstatňující závěr o nutnosti zastavení exekuce: neplatnost notářského zápisu ze dne 19. 12. 2012, NZ 5472/2012, N 3338/2012, zánik pohledávek, pro které má být zástava zpeněžována, započtením a neplatnost zástavní smlouvy - exekučního titulu (v důsledku změny judikatury a skutečnosti, že poskytla na základě zástavní smlouvy zajištění závazku osoby blízké, aniž by k takovému jednání byl udělen předchozí souhlas valné hromady). Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že jde o čtvrtý (neúspěšný) návrh stěžovatelky na zastavení exekuce (k uvedenému blíže srov. bod 13 napadeného usnesení městského soudu).

3. Obvodní soud napadeným usnesením zastavil řízení o návrhu stěžovatelky. Konstatoval, že všechny (tři) stěžovatelkou uplatňované okruhy námitek pro zastavení exekuce představují již dříve uplatněné skutečnosti, o nichž bylo soudem rozhodnuto v předchozích usneseních (k těm blíže srov. body 7 až 10 napadeného usnesení obvodního soudu). Věcnému projednání návrhu stěžovatelky proto brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, přičemž podrobněji se s jednotlivými námitkami stěžovatelky vypořádal obvodní soud v bodech 16 až 24 napadeného usnesení.

4. Městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Uzavřel, že obvodní soud postupoval správně, jestliže námitku neplatnosti notářského zápisu a námitku zániku pohledávek z důvodu započtení označil za již opakovaně projednané, resp. bylo o nich již pravomocně rozhodnuto. Jejich opětovnému projednání proto brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Jako "složitější" označil soud posouzení námitky neplatnosti zástavní smlouvy, a proto dále zkoumal, zda se stěžovatelkou uplatňované skutečnosti objevily až po projednání předchozích návrhů. Městský soud uzavřel, že stěžovatelkou tvrzený důvod neplatnosti zástavní smlouvy (§ 196a odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) není skutečností, kterou nemohla bez své viny použít již v původním řízení, resp. v předchozím průběhu řízení. Obdobně soud nepřisvědčil ani poukazu stěžovatelky na zásadní změnu judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 27 Cdo 766/2017) a tomu, že jako "právní laik" se o této relevantní judikatuře nemohla dozvědět dříve, než v únoru 2023, kdy bylo na toto rozhodnutí odkazováno v textu žaloby v jiném sporu stěžovatelky (blíže srov. bod 20 napadeného usnesení městského soudu). Současně soud dodal, že platností zástavní smlouvy se sám zabýval již při posouzení předchozího návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce z roku 2018 (usnesení ze dne 23. 6. 2020 č. j. 51 Co 151/2020-342), přičemž neplatnost nedovodil.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl poté, co shledal, že žádná z námitek nezakládá jeho přípustnost. V bodech 8 až 13 odůvodnění napadeného usnesení soud nejprve shrnul relevantní judikaturu. V dalším textu Nejvyšší soud poukázal na to, že v posuzované věci nenastaly okolnosti odůvodňující povinnost přihlédnout k námitkám stěžovatelky o neplatnosti zástavní smlouvy a naopak přisvědčil závěrům městského soudu, že věcnému projednání návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce - odůvodněného mj. i námitkou nemožnosti realizace zástavního práva - brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (body 14 a 15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). K námitce absolutní neplatnosti zástavní smlouvy soud uvedl, že takový závěr městský soud nevyslovil a jeho rozhodnutí tedy nemůže záviset na řešení této otázky (srov. bod 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka se svými námitkami snaží vyvrátit závěry obecných soudů a tvrdí, že v návrhu uplatnila nové okolnosti mající za následek neplatnost zástavní smlouvy, tedy i neoprávněnost vedení exekuce. Uvádí mj. to, že smlouva byla původně uzavírána s bankovní institucí, která však rezignovala na ověřování splnění všech zákonných požadavků k jejímu uzavření. Podle stěžovatelky nebyl dán souhlas valné hromady stěžovatelky k uzavření zástavní smlouvy, která byla navíc uzavřena ve prospěch osoby blízké.

7. Dále stěžovatelka argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.2017 sp. zn. 27 Cdo 766/2017, podle kterého má být zástavní smlouva absolutně neplatná pro absenci souhlasu valné hromady. Tvrdí, že o tomto "přelomovém" rozhodnutí Nejvyššího soudu se dozvěděla až v průběhu řízení, v době po podání dřívějšího návrhu na zastavení exekuce. Přiznává, že její předchozí návrhy sice námitku neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu absence souhlasu valné hromady ve smyslu § 196a odst. 1 obchodního zákoníku obsahovaly, nebyla v nich však obsažena stěžejní argumentace, a to závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 766/2017. Zdůrazňuje, že není "právním odborníkem" a nemohla proto sama sledovat judikaturní vývoj v tak specifické otázce; namítá, že naopak obecné soudy byly povinny příslušný judikát aplikovat bez ohledu na argumenty uplatněné v jejím dřívějším návrhu na zastavení exekuce. Tím, že obecné soudy nepřihlédly k těmto "novým" důvodům nepřípustnosti vedení exekuce, "zmařily ochranu hmotných práv stěžovatelky".

8. V dalším textu ústavní stížnosti se stěžovatelka snaží prosadit svou argumentaci o naplnění podmínek pro obnovu řízení. Poukazuje přitom mj. na některá usnesení Nejvyššího soudu - například ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 615/2020, ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 615/2020 či ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, z jejichž závěrů dovozuje absolutní neplatnost zástavní smlouvy v posuzované věci a tvrdí, že by při novém posouzení platnosti zástavní smlouvy zjevně došlo k pro ni příznivějšímu rozhodnutí ve věci.

9. V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že obecné soudy měly povinnost rozhodnout podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tedy ex lege. Podle stěžovatelky v případě, že jsou dány důvody nepřípustnosti vedení exekučního řízení ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., měly by soudy o námitkách stěžovatelky rozhodovat věcně, jestliže nejde o konkrétní námitky povinného, které jsou uplatňovány opakovaně. To však v případě argumentace stěžovatelky, svědčící o neplatnosti zástavní smlouvy, nenastalo, jelikož nešlo o zcela totožné argumenty. 10. Část námitek stěžovatelky směřuje též proti tomu, že Nejvyšší soud posoudil podané dovolání jako nepřípustné. Tvrdí, že Nejvyšší soud se měl zabývat otázkou posouzení absolutní neplatnosti zástavní smlouvy ve světle nové judikatury; podle stěžovatelky jde o otázku zásadního právního významu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takový případ však nyní nejde.

13. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při posouzení jejího, již čtvrtého, návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatelka nadto opakuje veškeré argumenty, které zazněly již v průběhu předchozích řízení, bez zohlednění ústavněprávního rozměru. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.

14. V posuzované věci je stěžejní posouzení otázky, do jaké míry zakládá rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekuce, z důvodu namítané neplatnosti zástavní smlouvy, překážku res iudicata ve vztahu k dalšímu návrhu stěžovatelky, opírajícím se též o tvrzenou neplatnost zástavní smlouvy, byť z důvodu dříve výslovně netvrzeného (resp. nyní blíže specifikovaného).

15. Nejvyšší soud v bodě 15 napadeného usnesení shrnuje, že v posuzovaném případě [tedy v situaci, kdy stěžovatelka již v předchozích návrzích na zastavení exekuce uplatnila obecně námitku neplatnosti zástavní smlouvy (byť z jiného právního důvodu - "nemohlo dojít k platnému vzniku zástavního práva a existuje tedy důvod, pro který nelze oprávnění ze zástavního práva vyplývající realizovat"), o níž bylo městským soudem rozhodnuto] je namístě potvrdit závěr městského soudu, že věcnému projednání nového uplatněného návrhu na zastavení exekuce, odůvodněného též nemožností realizace zástavního práva, brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Tyto závěry Nejvyššího soudu odpovídají též odůvodnění soudů nižších instancí, které nadto dodaly, že stěžovatelkou tvrzený důvod neplatnosti zástavní smlouvy není skutečností, kterou by nemohla bez své viny použít již v původním řízení (v řízení o prvním návrhu na zastavení exekuce). Zejména městský soud dále uzavřel, že ve věci nejsou naplněny ani důvody pro obnovu řízení a opětovnému posouzení platnosti zástavní smlouvy proto brání překážka res iudicata. Podle Ústavního soudu nejsou tyto závěry neudržitelné. Stěžovatelka měla v řízení již dostatek příležitostí a možností k uplatnění svých argumentů, což také činila a bylo o nich (pravomocně) rozhodnuto. Nešlo navíc o takové "nové" skutečnosti, o kterých by neměla vědomí již při uzavírání smlouvy, nejpozději však v průběhu nalézacího řízení a mohla je tedy uplatnit již v prvním návrhu na zastavení exekuce (k tomu srov. blíže též bod 24 napadeného usnesení obvodního soudu). Z pohledu Ústavního soudu je přitom podstatné zejména to, že obecné soudy v předchozím řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce (ze dne 22. 6. 2018) skutečně řešily neplatnost zástavní smlouvy (mj. viz. bod 7 napadeného usnesení obvodního soudu, který odkazuje na usnesení městského soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. 51 Co 151/2020-342, v němž je uvedeno, že zástavní smlouva není neplatná), byť primárně z jiného důvodu (v důsledku posouzení dohody obsažené v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti).

16. Ústavní soud též ověřil, že i zbývajícími dvěma "okruhy" námitek stěžovatelky, odůvodňujícími návrh na zastavení exekuce (viz výše bod 2), se obecné soudy zabývaly v předchozích řízeních o návrzích stěžovatelky na zastavení exekuce (viz. body 7 a 8 napadeného usnesení obvodního soudu). I v těchto případech uzavřely, že projednání návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce brání překážka res iudicata, přičemž Ústavní soud ani v těchto jejich závěrech neshledal žádné pochybení, které by mělo za následek porušení ústavnosti. Ostatně stěžovatelka s nimi nyní ani více (konkrétněji) nepolemizuje.

17. Pro úplnost lze na tomto místě odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu v obdobných případech. Například v usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5537/2016 Nejvyšší soud konstatoval, že "soud k dalšímu návrhu povinné na zastavení exekuce nemůže uzavřít, že dohoda, v níž se povinná zavázala splnit pohledávku, o níž byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ve smyslu ustanovení § 71b odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je neplatná, jestliže námitkou její neplatnosti povinná odůvodnila již svůj dřívější návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., který byl pravomocně zamítnut pro absenci skutkových či právních okolností, které by odůvodnily závěr o neplatnosti takové dohody. Překážka věci pravomocně rozhodnuté by pominula jedině tehdy, kdyby nový požadavek na posouzení platnosti smlouvy byl opřen o skutečnosti, které zde v době původního řízení nebyly a došlo k nim až později (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010 sp. zn. 33 Cdo 467/2008)" (obdobně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4086/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 20 Cdo 138/2019). Ostatně i Ústavní soud se obdobnou problematikou zabýval (ačkoliv s opačným závěrem, tedy že nešlo o opakovaný a totožný návrh na zastavení exekuce, o kterém již bylo jednou rozhodováno), a to v usnesení ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2032/24.

18. Pokud jde o poukaz stěžovatelky na to, že obecné soudy měly povinnost rozhodnout o zastavení exekuce v důsledku neplatnosti zástavní smlouvy z moci úřední, Ústavní soud uznává, že jeho judikatura připouští výklad § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v tom smyslu, že v řízení o zastavení exekuce je ve výjimečných případech možné přezkoumávat vady exekučního titulu [např. nálezy ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3216/14 (N 218/79 SbNU 503), ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2357/16 (N 62/85 SbNU 137), ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 (N 44/93 SbNU 119)]. Jde však o situace, kdy by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl např. v rozporu se samotnými principy právního státu. Avšak ne každá nesprávnost exekučního titulu zakládá důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., natož aby šlo o porušení principu prvního státu, když je třeba též zohledňovat požadavek právní jistoty. Takovým případem bylo v minulosti např. exekuční vymáhání jízdného po zdravotně postižené osobě, která měla nárok na bezplatné jízdné, a proto bylo zjevné, že dluh vůbec nemohl vzniknout [srov. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16 (N 206/83 SbNU 281) a další]. V posuzované věci však Ústavní soud pochybení obecných soudů, které se věcí dostatečně zabývaly (viz bod 20 napadeného usnesení městského soudu), neshledal.

19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že považuje závěry obecných soudů za dostatečné odůvodněné (v podrobnostech Ústavní soud odkazuje zejména na body 8 až 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu či bod 20 napadeného usnesení městského soudu). Stěžovatelka se domáhá přezkoumání přípustnosti vedení exekuce týmiž námitkami, o kterých již bylo soudy pravomocně rozhodnuto při posuzování předchozích návrhů na zastavení exekuce (viz též bod 16 napadeného usnesení městského soudu). Ústavní soud přitom neshledal pochybení obecných soudů při posouzení námitek stěžovatelky. Obecné soudy své úvahy podepřely příslušnou judikaturou, zejména Nejvyššího soudu. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsáhlá a komplexní, závěry soudů jsou logické. Zejména obvodní soud navíc neopomněl poměrně podrobně zrekapitulovat též předchozí průběh řízení.

20. Nad rámec již uvedeného Ústavní soud dodává, že se neztotožnil ani s námitkami stěžovatelky směřujícími proti postupu Nejvyššího soudu. Úkolem Ústavního soudu není suplovat další odvolací instanci (viz výše), podobně jako to není úkolem ani soudu dovolacího. Není proto bez dalšího porušením práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítne-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné a nezabývá se jím meritorně. Přístup k Nejvyššímu soudu je z legitimní vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu tudíž Ústavní soud neshledal žádná ústavněprávně relevantní pochybení.

21. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu