IV. ÚS 2861/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku jako nedůvodné.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v řízení vozidla pod vlivem metamfetaminu.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel trvá na svojí obhajobě, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Vozidlo řídil po požití drogy, nikoliv však požití vědomém. Mohl drogu požít omylem záměnou za lék. Jeho úmysl byl soudy presumován. Pokud dovolací soud hovoří o tom, že i kdyby drogu požil nevědomě, musel si být vědom jejích účinků, když vliv drogy na něm byl podle policistů a svědkyně P. patrný, stěžovatel upozorňuje na rozpor s tím, že tato svědkyně uvedla, že s ohledem na množství zkoumané látky v krvi stěžovatel ani žádné účinky drogy pociťovat nemusel. Stěžovatel navíc podstupuje biologickou léčbu, a není tak objektivně dáno, zda projevy subjektivně vnímané policisty, popřípadě lékařkou, nejsou pouze projevy jeho aktuálního zdravotního stavu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

9. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

10. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.

11. Stěžovatel polemizuje se závěrem soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu, nicméně soudy se této problematice v odůvodnění svých rozhodnutí věnovaly, přičemž uvážily například výpovědi svědků, kteří popsali chování stěžovatele, a to že se jim jevil být drogou ovlivněn (bod 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bod 7 napadeného usnesení krajského soudu). Zabývaly se také specificky i jeho obhajobou že si vzal drogu záměnou s lékem, kterou však vyloučily s ohledem na to, že hodnoty drogy v těle stěžovatele by v případě jím tvrzeného způsobu a času požití byly jiné, než jaké byly zjištěny (body 9 a 10 napadeného rozsudku). Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých jsou výroky jimi učiněné založeny. Stěžovatelova polemika s jejich závěry se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.

12. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu