IV. ÚS 2873/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo zasaženo do jeho práv ve smyslu čl. 4 odst. 4, č. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 odst. 1 Evropské sociální charty.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel prostřednictvím datové schránky zaslal Úřadu práce České republiky, krajské pobočce pro hlavní město Prahu (dále jen "úřad práce"), žádost o zprostředkování zaměstnání, jejíž přílohou bylo písemné zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Žádost byla dodána do datové schránky úřadu práce dne 13. 12. 2022 ve 22:46:03 hod. a úřad práce ji posoudil jako předčasnou, protože měla být podána až po půlnoci toho dne, tj. 14. 12. 2022, vzhledem k tomu, že pracovní poměr stěžovatele skončil zrušením ve zkušební době dnem 13. 12. 2022. Úřad práce vyzval stěžovatele, aby žádost spolu s příslušnými přílohami podal znovu; protože tak neučinil, rozhodnutím ze dne 9. 1. 2023 č. j. ABJ-156/2023-09/02 ho do evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu trvání pracovního poměru ke dni 13. 12. 2022 nezařadil.

3. Proti rozhodnutí úřadu práce podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 3. 3. 2023 č. j. MPSV-2023/23885-421/1 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění připomenul, že zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), stanoví trvání pracovního poměru jako skutečnost bránící zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, tudíž nezařazení do této evidence ke dni, kdy ještě trvá pracovní poměr, není projevem přepjatého formalismu.

4. Stěžovatel proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal správní žalobu, v níž namítal jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, protože se vedlejší účastník nevypořádal s jeho argumentací. Dále stěžovatel namítal nezákonnost, přepjatý formalismus a porušení smyslu a účelu právní normy. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2024 č. j. 2 Ad 7/2023-91 žalobu zamítl, přičemž aproboval názor vedlejšího účastníka, že postup úřadu práce nelze považovat za přepjatě formalistický a nepřisvědčil stěžovateli ani o použitelnosti právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 2560/13 (N 101/73 SbNU 639), který se týkal vady při doručování e-mailu se zaručeným elektronickým podpisem, a nelze z něj vyvodit závěr o rovnosti doručení předčasného a doručení po uplynutí lhůty.

5. V následné kasační stížnosti stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů, kterou spatřoval v tom, že se městský soud nijak konkrétně nevypořádal s namítaným opomenutím vedlejšího účastníka zabývat se odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2560/13. Městský soud pochybil i tím, že nezohlednil smysl a účel použitého právního předpisu. V posuzované věci bylo podle stěžovatele třeba rozlišit okamžik, kdy lze podat žádost o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, a okamžik, od kterého může být žadatel jako uchazeč evidován. Podle stěžovatele zákon o zaměstnanosti nebrání podání žádosti před skončením pracovního poměru. Skutečnost, zda stěžovatel podal žádost těsně před půlnocí, nebo krátce po ní, podle stěžovatele nemá faktický materiální význam. Odmítl-li městský soud tuto argumentaci s poukazem na to, že výše uvedený nález se týká e-mailové komunikace a technických vad doručování, zjevně nepochopil myšlenku tohoto nálezu, že lpění na tom, zda bylo podání učiněno těsně před půlnocí, nebo po ní, je přepjatě formalistické, a tudíž neakceptovatelné. Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost napadeným usnesením jako nepřijatelnou. V odůvodnění uvedl, že neshledal v posuzované věci žádný prostor k odchýlení se od právního názoru vysloveného v jeho rozsudku ze dne 29. 8. 2008 č. j. 4 Ads 42/2008-95. Mělo-li pochybení vedlejšího účastníka spočívat v nevypořádání se s námitkou použitelnosti právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13, pak za situace, kdy tento nález nemá pro posuzovanou věc žádný právní význam, nelze s opominutím této námitky spojovat závěr o nezákonnosti rozhodnutí. Nejvyšší správní soud shrnul, že ve věci nevyvstala žádná právní otázka, která by nebyla v dosavadní judikatuře řešena, nebo by byla řešena rozdílně, a doplnil, že městský soud se nedopustil žádného pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, tudíž není splněn ani poslední z možných předpokladů přípustnosti kasační stížnosti.

Argumentace stěžovatele

6. Podle stěžovatele došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť kasační stížnost přidělovala podle pravidel rozvrhu práce ředitelka soudních kanceláří, a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 a o kasační stížnosti bylo rozhodnuto nesprávně obsazeným senátem.

7. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nešlo o podání učiněné vůči správnímu soudu, a proto na věc nelze aplikovat ustanovení soudního řádu správního, ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 9 Afs 28/2010, na které Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Stěžovatel se neztotožňuje s posouzením jeho kasační stížnosti jako nepřijatelné, jelikož nebyla naplněna podmínka posouzení z hlediska faktického, neboť vydáním nepřezkoumatelného rozhodnutí městského soudu pro nedostatek důvodů byla naplněna podmínka přijatelnosti v tom smyslu, že jde o takové pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

8. Stěžovatel se neztotožňuje s interpretací nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2560/13, jímž argumentoval v kasační stížnosti, Nejvyšším správním soudem, který uvedl, že se na posuzovanou věc nevztahuje a byl překonán usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 517/20. Touto argumentací zatížil soud rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, neboť je vnitřně rozporné. Podle stěžovatele naopak existují důvody, aby byla zachována idea materiálního doručení v tom smyslu, že nemá smysl rozlišovat, zda bylo podání doručeno před půlnocí nebo po půlnoci, a to alespoň u podání předčasných, u kterých neexistuje právní překážka jejich věcného projednání.

9. Ústavní soud by měl podle názoru stěžovatele s ohledem na zákaz libovůle a přepjatého formalismu dospět k tomu, že u orgánů veřejné moci došlo k nezákonnému výkladu a aplikaci pravidel o běhu lhůt a posouzení okamžiku, kdy je možné odeslat žádost o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání.

10. Stěžovatel byl k okamžiku podání žádosti o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání stále v pracovněprávním vztahu, nicméně těsně před jeho skončením, neboť do jeho konce zbývalo jen několik desítek minut. Formálně tak k okamžiku odeslání žádosti existovala vedlejším účastníkem namítaná zákonná překážka pro zařazení stěžovatele do evidence uchazečů o zaměstnání ve smyslu § 25 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Stěžovatel je však přesvědčen, že se správní soudy dopustily při interpretaci tohoto ustanovení přepjatého formalismu, byť postup vedlejšího účastníka byl sice formálně souladný se zákonným textem, nicméně zcela odhlédl od reálných společenských vztahů, přičemž v konečném důsledku byla taková interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.

13. Není pochyb, že právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů a je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny. Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole a jiné nežádoucí vlivy. Toto právo představuje neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena.

14. Judikaturu vztahující se k dané problematice Ústavní soud shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 [srov. také nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), nebo nález ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243)], v němž konstatoval, že při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě zásadní podmínky. Zaprvé pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce, a dále tato pravidla musí být transparentní, obecná a také musí obsahovat záruky proti případnému zneužití. Ve stěžovatelově věci stanovil příslušnost senátu rozhodujícího o návrhu stěžovatele rozvrh práce Nejvyššího správního soudu na dobu od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2024 se změnami účinnými ode dne 6. 6. 2024 (dále jen "rozvrh práce"). Podle tohoto rozvrhu práce ředitelka soudních kanceláří rozděluje denně kasační agendu postupně po jednom spisu každému soudci podle pořadí soudců a senátů uvedeného v rozvrhu práce tzv. soudci zpravodaji. Rozdělování věcí se řídí pořadím v došlé poště, přičemž pořadová čísla došlé pošty zadává podatelna podle toho, kdy byla soudu doručena prostřednictvím doručovacího orgánu nebo osobním podáním, nebo kdy byla stažena z datové schránky, nebo kdy bylo staženo elektronické podání. Přidělování agendy ředitelkou soudní kanceláře není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2769/15, na který poukázal stěžovatel v ústavní stížnosti. Z algoritmu v rozvrhu práce (část IV., bod 8.) vyplynulo také konkrétní složení senátu, který o stěžovatelově kasační stížnosti rozhodoval. Námitka stěžovatele je tudíž neopodstatněná, k porušení jeho práva na zákonného soudce nedošlo.

15. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před Nejvyšším správním soudem i městským soudem, přičemž oba soudy se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí se způsobem, jakým použily § 25 odst. 1 písm. a) a § 26 odst. 1 zákona o zaměstnanosti a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Právo na soudní ochranu však není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantovalo úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

16. Ústavní soud konstatuje, že postupem ve věci jednajících orgánů nedošlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu