IV. ÚS 2926/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byl zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 74 146 Kč s příslušenstvím z titulu regresního nároku podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti za škodu"). Tento nárok dovozovala vedlejší účastnice z porušení povinnosti podle § 8 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu (stěžovatel nesdělil údaj o řidiči vozidla pro účely pojistného šetření, jelikož nebyl účasten škodovému ději dne 20. 6. 2020, nevěděl o tom, kdo vozidlo v rozhodnou dobu řídil a jeho syn jako účastník nehody mu to odmítl sdělit). Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2022 č. j. 9 C 12/2022-75 žalobě vedlejší účastnice vyhověl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2023 č. j. 55 Co 47/2023-114 rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud založil své rozhodnutí na závěru o porušení povinnosti stanovené § 8 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu, ve znění účinném od 23. 9. 2016, stěžovatelem (pojištěným), a to neoznámením škodné události bez zbytečného odkladu s uvedením skutkového děje týkajícího se této události zakládající odpovědnost stěžovatele.

3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že rozsudek městského soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva (konkrétně posouzení toho, zda byly splněny předpoklady vzniku regresního nároku vedlejší účastnice vůči stěžovateli), při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadto měl za to, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vykládající podmínky vzniku regresního nároku je nesprávná a tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posuzována jinak. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání nezakládá námitka nesprávnosti rozhodovací praxe vykládající podmínky vzniku regresního nároku, jelikož judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle § 9 odst. 3 ve smyslu § 10 odst. 1 písm. d) a e) zákona o pojištění odpovědnosti za škodu, se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že závěr městského soudu, že neposkytnutím informací vedlejší účastnici stěžovatelem došlo ke zmaření šetření pojišťovny, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vytýkal-li stěžovatel městskému soudu, že vedlejší účastnice v průběhu řízení netvrdila, že by se jí zkomplikovalo šetření za účelem uplatnění regresního nároku, resp. toto tvrzení uvedla až ve svém vyjádření k odvolání, což vzhledem k nástupu zákonné koncentrace řízení již nebylo přípustné, jde o námitku týkající se existence vady řízení, která sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že - byť je podle § 239 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), oprávněn přípustnost dovolání zkoumat jen dovolací soud - nelze to vykládat tak, že by Nejvyšší soud mohl vždy libovolně rozhodovat o tom, jaká dovolání jsou nebo nejsou přípustná. Jestliže poukázal v dovolání na judikaturu Nejvyššího soudu, která by se podle jeho názoru měla změnit tak, aby předestřená otázka hmotného nebo procesního práva byla posouzena jinak, a odůvodnil, proč by se tak mělo stát (jak ostatně vyžaduje 241a odst. 2 o. s. ř.), pak by dovolání mělo být přípustné a Nejvyšší soud by ho měl meritorně projednat.

5. Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci došlo k excesu Nejvyššího soudu jednak tím, že k odmítnutí dovolání došlo navzdory tomu, že vymezil předpoklady jeho přípustnosti, dále tím, že odmítnutím dovolání Nejvyšší soud posvětil výklad nižších soudů vykládajících zákon o pojištění odpovědnosti za škodu contra legem a příliš extenzivně, a konečně tím, že odůvodnění napadeného usnesení založil na závěrech, které byly v rozporu s provedenými důkazy i závěry městského soudu.

6. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud odmítnutím podaného dovolání záměrně vyhnul řešení jím položených otázek. Jestliže Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel mu nepředložil k řešení žádnou otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání, tak si zjevně protiřečí, když výše v témže rozhodnutí uvádí, že taková otázka mu předložena byla, ale Nejvyšší soud nespatřil důvod odchýlení od dosavadní rozhodovací praxe. Kromě toho stěžovatel poukázal na to, že důvod přípustnosti spatřoval nejenom v potřebě překonání dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale rovněž v tom, že městský soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. proti napadenému usnesení již žádné takové prostředky k dispozici neměl.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.

9. Je notorietou, že občanský soudní řád de lege lata reguluje předpoklady přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku v § 236 až 239. Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti, v nichž jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, o potřebu sjednocení dovolací judikatury, nebo o požadavek na judikaturní odklon. Novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. reagoval zákonodárce na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti [viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Přestože tato právní úprava klade na účastníky řízení poměrně značné nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání (§ 241a ve spojení s § 237 o. s. ř.), takové nastavení podmínek koresponduje povaze dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jenž slouží výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky práva hmotného či procesního).

10. K posuzování přípustnosti dovolání Ústavní soud připomíná, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzované věci, jde o mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu u běžných meritorních rozhodnutí. Rozhodne-li Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se ve stěžovatelově nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto (srov. str. 3 a 4 napadeného usnesení). Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

11. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelova základního práva na soudní ochranu, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu