Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Zdeňkem Kühnem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Čeňka Krase, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem, sídlem Pod Štěpem 707/5, Praha 15 - Hostivař, proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025 č. j. 30 Co 174/2025-554, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Heleny Krasové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku IV uložil stěžovateli v řízení o vypořádání společného jmění povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně částku ve výši 185 463 Kč. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2025 odmítl jako objektivně nepřípustné, neboť směřovalo výhradně proti výroku o nákladech řízení.
2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá výhradně zrušení rozsudku městského soudu ve výroku IV. Nesouhlasí s tím, že městský soud při posouzení nákladů nezohlednil specifická kritéria řízení o vypořádání společného jmění manželů, v němž se vychází z obecné zásady, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch. Městský soud podle stěžovatele v dané věci mechanicky aplikoval pravidla úspěchu ve věci podle § 142 občanského soudního řádu, aniž by svůj postoj srozumitelně zdůvodnil a dal účastníkům řízení prostor se k náhradě nákladů vyjádřit. Stěžovatel má za to, že lhůta pro podání ústavní stížnosti je zachována a je třeba ji odvozovat od právní moci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Namítá, že se řídil poučením v napadeném rozsudku o možnosti podat dovolání.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že je tato ústavní stížnost opožděná.
4. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Tímto rozhodnutím bylo ve vztahu k nákladovému výroku již rozhodnutí městského soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředstavuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, protože v dané věci bylo dovolání jen proti nákladovému výroku ze zákona nepřípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].
5. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí městského soudu tak začala běžet již dnem doručení tohoto rozhodnutí. Pokud totiž zákon dovolání výslovně nepřipouští a jeho přípustnost nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, plyne dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoli až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 3. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 633/25, body 16-19, či ze dne 29. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 217/24, bod 14).
6. Stěžovatel však v této lhůtě ústavní stížnost nepodal. Ústavní soud ověřil, že napadený rozsudek městského soudu byl doručen do datové schránky právního zástupce stěžovatele dne 16. 7. 2025. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu ve výroku o nákladech řízení tedy skončila v úterý 16. 9. 2025 (viz § 57 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel však podal ústavní stížnost až dne 2. 2. 2026, tedy více než čtyři měsíce po uplynutí zákonné lhůty.
7. Ani poučení v napadeném rozsudku o tom, že lze proti němu podat dovolání, neopodstatňuje, aby Ústavní soud považoval ústavní stížnost ve vztahu k nákladovému výroku městského soudu za včasnou. Městský soud v poučení zdůraznil pouze podmínky přípustnosti dovolání uvedené v § 237 občanského soudního řádu. K nim však náleží i podmínky, které jeho přípustnost vylučují a které jsou jasně a přehledně uvedeny v následujícím ustanovení (viz § 238 občanského soudního řádu). To, že zákon činí z podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu výjimky, je ostatně zřejmé již ze znění tohoto ustanovení, neboť začíná formulací "Není-li stanoveno jinak". K těmto závěrům Ústavní soud dospěl již ve svých dřívějších rozhodnutích, které vydal v obdobných situacích (viz např. usnesení III. ÚS 633/25, body 13-14). Dovolání ve věci samé totiž přípustné bylo, o věc samu však stěžovateli nejde, jde mu jen o náklady řízení, v dovolání napadl jen výrok o nákladech řízení.
8. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ani nenapadá, neříká, že snad bylo neústavní.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2026
Zdeněk Kühn v. r. soudce zpravodaj