IV. ÚS 3003/25

Odůvodnění

1. Nynější trestní věc se odehrávala na pozadí e-shopu, který se dostal do hospodářských potíží. Někdejší jednatel a jediný společník e-shopu se rozhodl, že již nechce dále pokračovat v jeho provozu. Týž den, kdy přestal být jednatelem a společníkem obchodní společnosti provozující e-shop, mu nový jednatel udělil generální plnou moc. Na základě ní bývalý jednatel převedl celkem 3,3 mil. Kč na bankovní účty své partnerky, stěžovatelky, k nimž měl rovněž přístup. Za to je oba orgány činné v trestním řízení trestně stíhaly: spoluobviněného partnera a bývalého jednatele za trestný čin zpronevěry (§ 206 trestního zákoníku) a stěžovatelku za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 trestního zákoníku). Zatímco stěžovatelčina partnera Okresní soud Plzeň-město odsoudil, stěžovatelku zprostil obžaloby, neboť skutek nebyl trestným činem [§ 226 písm. b) trestního řádu, blíže bod 27 rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 11. 2024 č. j. 8 T 144/2023-1322].

2. Tím se postavení stěžovatelky v trestním řízení změnilo: stěžovatelka již nebyla nadále obžalovanou, ale toliko zúčastněnou osobou (§ 42 trestního řádu). Jelikož peníze byly výnosem z trestné činnosti a náležely jiné osobě, na kterou je pachatel převedl (tj. peníze náležely již stěžovatelce), okresní soud musel použít ochranné opatření. Jmenovitě rozhodl o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (bod 26 rozsudku okresního soudu). A právě o zabrání dříve zajištěných peněz se nyní vede spor. Stěžovatelka totiž argumentuje, že peníze nabyla v dobré víře. 3. Zatímco Krajský soud v Plzni stroze odmítl, že by dobrá víra při ukládání ochranného opatření měla význam (bod 31 napadeného rozsudku krajského soudu), Nejvyšší soud tento názor korigoval (napadeným usnesením). Přestože stěžovatelka nepředložila žádný argument, který by spadal pod odpovídající dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu], Nejvyšší soud se jejími argumenty přece jen zabýval. Neobstojí stěžovatelčina námitka, že ji orgány činné v trestním řízení nepoučily o procesních právech, které trestní řád přiznává zúčastněným osobám. Stěžovatelka zapomíná, že do zproštění obžaloby měla postavení obviněné, resp. obžalované. Měla tedy vyšší standard ochrany procesních práv než osoba zúčastněná. Stěžovatelka využila všechna procesní práva, která jí náležela jako obviněné, např. odvolala se proti výroku o vině a vyjádřila se k věci atd. (srov. body 38 a 39 usnesení). Nejvyšší soud souhlasil se stěžovatelkou, že princip ochrany dobré víry má i v trestním právu své místo. Zde se však tohoto principu nemůže úspěšně dovolat. Tento princip není absolutní - lze zabrat věc též dobrověrnému nabyvateli. Aby trestní soudy mohly takto postupovat, musí se nejprve pečlivě zabývat všemi okolnostmi projednávaného případu. Jinak řečeno, postih dobrověrného nabyvatele musí být vzhledem ke všem okolnostem spravedlivý. Okolnosti nynější trestní věci mluví v neprospěch stěžovatelky. Věděla, že se podnikání jejího partnera dostalo do nedobré ekonomické situace. Věděla, že své podnikání ukončuje ke dni 31. 12. 2019. Těsně před tímto datem byly převedeny vysoké částky peněz na její bankovní účty, a to opakovaně. Právě její součinnost s odsouzeným partnerem vrhá stín pochybností, zda peníze nabyla skutečně v dobré víře (body 41 až 44 napadeného usnesení).

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že ji okresní soud zprostil obžaloby. Tento výsledek trestního řízení Nejvyšší soud nectil, pokud uzavřel, že nenabyla peníze v dobré víře. Pokud insolvenční správce e-shopu chtěl peníze zahrnout do majetkové podstaty, musel využít odpůrčí žaloby [§ 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. Stěžovatelka přijala peníze, neboť partnerovi plně důvěřovala. Věřila, že peníze měly být použity na zaplacení dlužného nájemného. Jak její partner podnikal, jí nezajímalo. Pokud Nejvyšší soud naznačuje, že stěžovatelka by mohla být trestně odpovědná za tentýž trestný čin, ze kterého byla zproštěna obžaloby, ovšem v nedbalostní formě, jde o nepřípustný závěr, který jde proti zprošťujícímu výroku. Rozhodnutí trestních soudů o uložení ochranného opatření zabrání věci porušuje zásadu subsidiarity trestní represe.

5. Ústavní soud úvodem předesílá, že stěžovatelka opakuje již jednou namítané (srov. shrnutí dovolací argumentace v bodě 9 a 10 vyjma odkazu na prejudikaturu Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud se vypořádal s její argumentací, byť ji stěžovatelka formálně nepodřadila pod odpovídající dovolací důvod. Věnoval přitom pozornost klíčové námitce, a sice roli dobré víry při ukládání ochranného opatření třetí osobě, tj. jiné osobě než pachateli. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že trestní soudy musí chránit dobrověrného nabyvatele a pečlivě zkoumat, za jakých okolností zúčastněná osoba nabyla věc, tj. zda vzhledem ke konkrétním skutečnostem a okolnostem tato osoba věděla či měla vědět, že účelem převodu nebo nabytí bylo vyhnout se konfiskaci. 6. Stěžovatelka argumentaci upíná na nedostatek subjektivní stránky trestného činu (zavinění). To vedlo k jejímu zproštění a nutně podle ní musí znamenat, že zároveň byla při nabytí prostředků v dobré víře a finanční prostředky proto nemohou být předmětem ochranného opatření. Zda stěžovatelka jednala zaviněně, je klíčové pro její trestní odpovědnost, resp. trestní odsouzení (srov. např. nález ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 323/23, bod 31). Zda v okamžiku připsání peněz na její bankovní účty byla v dobré víře, má, resp. může mít význam pro otázku možnosti zabrání těchto peněz ochranným opatřením. Zde trestní soudy posuzují, zda lze postihnout i takovou osobu, kterou trestní soudy sice trestně neodsoudily, ale náleží jí věc s trestním původem (blíže k zabrání věci, resp. výnosu z trestné činnosti nálezy ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1121/15, bod 15, a ze dne 11. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 676/24, body 21, 24 a 25). Již proto nelze směšovat zavinění, na straně jedné, a dobrou víru, na straně druhé. Jde o zcela odlišné instituty. Nejvyšší soud stěžovatelce tyto rozdíly precizně vysvětlil.

7. Pokud trestní soudy, zejména Nejvyšší soud, poukázaly na sporné okolnosti, za kterých stěžovatelka nabyla peníze, na čemž postavily závěry o absenci její dobré víry a důvodnost uloženého ochranného opatření, nevybočily z ústavních mezí (blíže bod 44 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelka věděla, že provoz e-shopu končil poslední den roku 2019. Peníze byly na jejích bankovních účtech připsány těsně před tímto datem. Posléze stěžovatelka vícero převody peníze převedla na jiný bankovní účet, ke kterému měl odsouzený partner již přístup. Vše činila na pokyn odsouzeného partnera. Právě souhrn těchto okolností vrhá stín pochybností ohledně stěžovatelčiny dobré víry. Stěžovatelka přinejmenším měla vědět, že mnohočetné převody peněz sledovaly jiný účel než zaplacení dlužného nájemného. Stěžovatelka se tedy obohatila díky trestné činnosti svého partnera (takto bod 25 nálezu II. ÚS 676/24). Takovéto úvahy stěžovatelce nepřičítají spáchání žádného trestného činu, jakkoli stěžovatelka se snaží v ústavní stížnosti tvrdit opak, ale svědčí o ústavnosti důvodů pro ochranné opatření spočívající v zabrání peněz.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu