IV. ÚS 3005/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k zásahu do jejích ústavních práv, zejména k porušení práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení svobody podnikání podle čl. 26 Listiny, zejména právo svobodně podnikat a nepřímo tím i právo vlastnit majetek.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 8. 11. 2022 č. j. 8 C 25/2019-219 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 5 200 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), v části příslušenství žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Takto rozhodl o pohledávce stěžovatelky nabyté postoupením od původní věřitelky (pohledávka z titulu nesplaceného úvěru s příslušenstvím, který byl poskytnut vedlejšímu účastníku na základě úvěrové smlouvy). Obvodní soud nepovažoval úvěrovou smlouvu za neplatnou pro zneužití tísně, neshledal důvodnou námitku vedlejšího účastníka o rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy ani nezjistil důvody pro moderaci smluvní pokuty. V rozporu s dobrými mravy nebylo ani zřízení zástavního práva na podíl vedlejšího účastníka na nemovitých věcech, které mělo sloužit jako nástroj k zajištění poskytnutého úvěru.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal vedlejší účastník odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal částečně důvodným a napadeným rozsudkem odmítl odvolání do II. výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok), změnil jeho I. výrok tak, že zamítl žalobu co do částky 1 200 000 Kč, včetně příslušenství, potvrdil ho v rozsahu povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit částku 4 000 000 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Odmítnutí odvolání odůvodnil zjištěním, že vedlejší účastník napadal II. výrok rozsudku obvodního soudu v jeho zamítavé části a odvoláním pro sebe nemohl dosáhnout příznivějšího výsledku. Částečnou změnu rozsudku obvodního soudu provedl poté, co úvěrovou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, což je samo o sobě dostatečným důvodem pro zamítnutí žaloby, ale také relativně neplatnou, neboť původní věřitelka (právní předchůdkyně stěžovatelky) využila závislosti slabší strany (kterou byl vedlejší účastník) k získání nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Současně úvěrovou smlouvu městský soud hodnotil jako smlouvu lichevní. Proto rozhodl toliko o povinnosti vedlejšího účastníka řízení vrátit stěžovatelce to, co mu bylo poskytnuto jako úvěr samotný a dále příslušenství z této částky.

4. Následné dovolání stěžovatelky proti II. výroku rozsudku městského soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím, a proti III. výroku Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu nezaložilo přípustnost dovolání stěžovatelčino zpochybnění správnosti právního posouzení věci městským soudem, který přijal závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, ani její další námitky. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení bylo ze zákona nepřípustné. V reakci na dovolací námitky Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování eventuální neplatnosti úvěrové smlouvy městský soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti u vedlejšího účastníka i stěžovatelky a jeho úvaha o neplatnosti smlouvy není zcela nepřiměřená. Přitom v poměrech dané věci nebyla neplatnost právního jednání pro rozpor s dobrými mravy shledána jen v nepřiměřenosti úplaty za poskytnuté plnění, ale v celkových okolnostech, které uzavření úvěrové smlouvy provázely (tyto okolnosti městský soud v odůvodnění rozsudku náležitě vysvětlil). Nemůže obstát ani stěžovatelkou preferovaný postup, že městský soud měl oddělit ujednání o úrocích od zbytku smlouvy, kterou by mohl považovat za platnou. Neplatnost úvěrové smlouvy totiž zjevně nebyla dána jen nepřiměřenou výší úrokové sazby. Nebylo přistoupeno k moderaci smluvní pokuty, neboť ani ta nepředstavovala samostatně důvod neplatnosti smlouvy (nebyl dán tedy důvod moderovat smluvní pokutu na úroveň, která by dobrým mravům neodporovala). Ani námitky stěžovatelky proti nesprávnému posouzení městského soudu úvěrové smlouvy jako smlouvy lichevní, ani námitky o zneužití vedlejšího účastníka jako slabší strany smlouvy, nemohly obstát. I kdyby tyto dva aspekty městský soud ve svém rozhodnutí vyhodnotil nesprávně, vzhledem k okolnostem věci by to na rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy nemohlo nic změnit.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh řízení a poté dospívá k závěru, že městský soud i Nejvyšší soud ve svých závěrech nerespektovaly ustálenou judikaturu, resp. nedostatečně odůvodnily, proč se od ní odchýlily. Podle stěžovatelky obecné soudy zkomolily výpověď svědka Mgr. Rezka zastupujícího její právní předchůdkyni, protože dovodily, že právní předchůdkyně měla počítat s tím, že vedlejší účastník nebude schopen úvěr s vysokými úroky splatit, a naopak převzaly tvrzení vedlejšího účastníka. Z ničeho také neplyne, že posuzovaná úvěrová smlouva a zástavní smlouva by měly být de facto smlouvami převodními, a to už proto, že stěžovatelka smluvní ujednání o propadné zástavě vůči vedlejšímu účastníkovi nepoužila. Pokud podmínky pro sjednání propadné zástavy splněny nebyly, soud neměl k takovému ujednání přihlížet. Zakotvení propadné zástavy do smluvního vztahu nemohlo způsobit absolutní ani relativní neplatnost uzavřených smluv. Stěžovatelka opětovně zdůrazňuje, že jejím úmyslem, ani úmyslem její právní předchůdkyně nebyla snaha získat nemovitý majetek patřící (zčásti) vedlejšímu účastníkovi; naopak bylo úmyslem ho oddlužit a připravit nemovitý majetek k odkupu, protože vedlejší účastník by si za takové situace mohl vzít hypoteční úvěr. Obecné soudy rovněž porušily judikaturu Ústavního soudu v tom, že smluvní ujednání uzavřené mezi stranami hodnotily automaticky jako neplatné, byť měly povinnost jej hodnotit spíše jako platné [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 798/15 (N 129/82 SbNU 119)]. Použití zajišťovacích a úvěrových institutů stěžovatelkou samo o sobě nemůže být nezákonné nebo nemůže sloužit k navýšení dluhu vedlejšího účastníka. 6. Obecné soudy rovněž nesprávně vyložily postavení vedlejšího účastníka, pokud dospěly k závěru, že v daném vztahu nevystupoval jako podnikatel, z čehož dovodily další nesprávný závěr, že vedlejší účastník byl slabší stranou. Úvěrová smlouva nemohla být rovněž absolutně neplatná pro nadměrné použití zajišťovacích institutů, neboť finanční částka poskytnutá vedlejšímu účastníkovi původně nebyla zajištěna.

7. V řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, byl podle stěžovatelky rovněž porušen princip dvojinstančnosti řízení, neboť Nejvyšší soud nenapravil pochybení městského soudu. V této souvislosti byla také ignorována autonomie vůle smluvních stran. Zvláště rozhodnutí městského soudu stěžovatelka považuje za zcela nepředvídatelné a překvapivé, neboť v rozporu s nálezem ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20 (N 173/102 SbNU 18) jí nebyl dán prostor, aby se ke změně právního názoru, k němuž městský soud, ve srovnání s obvodním soudem dospěl, vyjádřila.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), není však přípustná v té části, ve které se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku městského soudu, kterou však nenapadla dovoláním.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.

10. Podle zjištění Ústavního soudu se stěžovatelčina argumentace míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí. V této souvislosti lze vyjít ze stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 798/15, v němž Ústavní soud - stručně řečeno - vychází ze závěru, že nikoliv každé právní jednání, jež se jeví protiprávním, stíhá sankce neplatnosti. Otázku, zda právní jednání je nebo není pro svoji protiprávnost neplatné, nutno posuzovat vždy individuálně, na základě poměřování hodnot, které v daném případě stojí v kolizi a které mají být zákonem chráněny. Ve stěžovatelčině věci městský soud i Nejvyšší soud podrobně vysvětlily, proč ujednání, uzavřená postupně mezi stěžovatelkou (resp. její právní předchůdkyní) a vedlejším účastníkem jsou neplatná. Zjednodušeně je tomu tak proto, že v určitých situacích, na které městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal, sankci neplatnosti stanoví přímo zákon. Zjevně tedy existují taková společenská jednání, které zákonodárce hodnotí jako neplatná.

11. Základní důvod částečného zamítnutí stěžovatelčiny žaloby shrnul Nejvyšší soud v bodě 13. až 21. napadeného usnesení. Tímto důvodem byla absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor jednání s dobrými mravy. Ústavní soud považuje za ústavně souladný závěr Nejvyššího soudu, že městský soud v napadeném rozsudku náležitě zdůvodnil, proč zajištění a utvrzení dluhu vedlejšího účastníka z úvěrové smlouvy spolu se zástavní smlouvou měly skutečně sloužit k navýšení dluhu z úvěrové smlouvy, a proč právní jednání zastíralo faktický účel, a to převod nemovitostí za cenu více než o polovinu nižší, než byla cena obvyklá. Za této situace Nejvyšší soud logicky vyhodnotil další stěžovatelčiny námitky jako nezpůsobilé založit přípustnost dovolání (bod 26. napadeného usnesení).

12. Neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu je nutno v souladu s judikaturou Ústavního soudu hodnotit jako překvapivé, neboť městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku opakovaně konstatuje, že se ztotožnil s odvolací argumentací vedlejšího účastníka, přičemž stěžovatelčino vyjádření k odvolání je v rozsudku městského soudu podrobně rekapitulováno. Stěžovatelka mohla počítat s eventualitou, že se městský soud s odvolací argumentací vedlejšího účastníka může ztotožnit.

13. Přiléhavé není v této souvislosti ani tvrzení stěžovatelky, že byl porušen princip dvojinstančnosti řízení. Podstata této stěžovatelčiny námitky je v tom (aniž by se Ústavní soud v této souvislosti vymezoval proti stěžovatelkou použitému termínu), že Nejvyšší soud nenapravil pochybení městského soudu. Ve skutečnosti ale Nejvyšší soud těžko mohl něco napravovat, když ani podle Ústavního soudu městský soud nepochybil. Nadto i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci stěžovatelky Ústavní soud považuje za přesvědčivé a ústavně souladné.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení jejích základních práv, ve zbývající části odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu