IV. ÚS 3045/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tento trestný čin mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Poškozenou obchodní společnost X (dále jen "poškozená") podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti vymezeno - dopustil tím, že dne 14. 11. 2013 jako tehdejší jednatel poškozené, porušil zákonem mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek, protože podepsal v advokátní kanceláři Mgr. Ing. Ladislavy Jindřichové (dále jen "advokátka") listinu označenou jako "záznam", týkající se vymáhání částky ve výši 2 650 000 Kč vyplývající z nezaplacené směnky. Na základě této listiny se stěžovatel zavázal za poškozenou, že zaplatí advokátce za právní služby odměnu ve výši získaného výtěžku, tj. veškerého advokátkou vymoženého plnění. Poškozená přitom v letech 2016 a 2018 postupně uhradila advokátce náklady ve výši 117 387 Kč související s jejím zastupováním před soudem v této věci. Advokátce tak připadla po následně vyhraném soudním sporu konečná částka ve výši 3 761 755 Kč, kterou obdržela dne 15. 11. 2018 na svůj bankovní účet. Tímto jednáním stěžovatel způsobil poškozené značnou škodu, neboť nevykonával funkci jednatele společnosti s péčí řádného hospodáře.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a poškozená odvolání, která Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na řádnou obhajobu a nestranné posuzování věci, protože jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez důvodu odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu a hodnocení všech pro rozhodnutí relevantních skutečností. Provedené důkazy navíc obecné soudy výrazně deformovaly s cílem uznat stěžovatele vinným, takže nebyly splněny zákonné požadavky podle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Nejvyšší soud neměl zájem věc řešit, což sám přiznal v bodě 26. usnesení, kde uvedl, že dovolání odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího.

6. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy, v důsledku čehož existuje mezi nimi a rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, zjevný rozpor. Za vadné považuje i dovození příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem trestného činu. V této souvislosti upozorňuje na jednotlivé skutkové okolnosti, které byly podle něj nesprávně vyhodnoceny. Uvádí, že mu nelze přičítat jednání advokátky spočívající v tom, že měla zmíněnou částku ve své dispozici v době od 15. 11. 2018 do svého úmrtí dne 9. 6. 2019, a během této doby neučinila žádný úkon, aby vymoženou částku poukázala na účet poškozené. Zdůrazňuje, že ke dni 15. 11. 2018 již delší dobu nebyl jednatelem poškozené a současně byl povinen na základě usnesení krajského soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 46 Nc 2003/2018-26 zdržet se jakéhokoli právního jednání za ni. Objektivně tedy nemohl jakýmkoli způsobem aktivně konat za účelem závěrečného vyúčtování, jak to bylo mezi ním a advokátkou po dobu 25 let obvyklé.

7. Dále stěžovatel dovozuje, že obecné soudy rozhodovaly na základě procesně nepoužitelných důkazů. Poukazuje na bod 9. odůvodnění usnesení krajského soudu, který vytkl okresnímu soudu, že nereagoval na to, že svědek M. B. bez dovolení opustil jednací síň, a tudíž obhájce ani stěžovatel neměli možnost položit mu dotazy. Tato skutečnost zakládá procesní nepoužitelnost jeho výpovědi, přesto se krajský soud spokojil s tím, že vycházel z listinných důkazů a uzavřel, že pro skutková zjištění okresního soudu není výslech zmíněného svědka zásadní. Dále krajský soud odkázal na lékařskou zprávu, podle níž je tento svědek chronicky nemocný a vzhledem k jeho stavu nelze předpokládat zlepšení, ale žádnou lékařskou zprávou neprovedl k důkazu. Tento postup stěžovatel považuje za účelový, neboť vedl v podstatě k odepření jeho přístupu k soudu.

8. Posléze stěžovatel namítá, že obecné soudy nedůvodně neprovedly obhajobou navrhované podstatné důkazy, konkrétně výpovědi svědků A. A. G., N. K. a L. G., dále vyžádání všech faktur souvisejících s vymáháním, které byly vystaveny N. K. a L. G., eventuálně příslušné části účetnictví poškozené, jakož i znalecké zkoumání listiny nazvané "uznání závazku". Tyto důkazy stěžovatel označuje za opomenuté. Stěžovatel oponuje závěr krajského soudu, že k finančním prostředkům, které měla advokátka ve své dispoziční sféře, nebyla v té době v účetnictví poškozené vedena žádná pohledávka vůči jmenované advokátce. Z důkazů, které stěžovatel navrhoval provést, však vyplývá, že o těchto finančních prostředcích bylo účtováno.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se zjišťuje z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze doplnit následující závěry.

14. Stěžovatel brojí primárně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového a procesního charakteru, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

15. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].

16. Stěžovatel namítá, že právě tato vada v trestním řízení vyvstala v souvislosti s výslechem svědka M. B., jenž u hlavního líčení bez dovolení opustil jednací síň, a obhajoba tak neměla možnost položit tomuto svědkovi otázky. S touto výhradou se však ústavně konformním způsobem vypořádaly již obecné soudy, neboť okresní soud a krajský soud daly najevo, že k výpovědi tohoto svědka - vzhledem k tomuto procesnímu pochybení - nelze přihlížet. Obecné soudy dále konstatovaly, že výslech svědka není možné z důvodu jeho zdravotního stavu opakovat (srov. bod 32. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 9. odůvodnění usnesení krajského soudu, odkazující na lékařskou zprávu ze dne 8. 9. 2023), přičemž tato svědecká výpověď není natolik podstatná, aby mohla mít vliv na správnost skutkových zjištění a následnou právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Tento závěr obecné soudy odůvodnily poukazy na další důkazní prostředky, včetně písemného prohlášení uvedeného svědka.

17. Druhou skupinu vad tvoří tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.

18. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.

19. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit argumentaci stěžovatele, který setrvává na své obhajobě, podle níž nebyl v trestním řízení správně zjištěn skutkový stav, neboť nebyly provedeny jím opakovaně navrhované důkazy v podobě výpovědí svědků A. A. G., N. K. a L. G., dále nebyly vyžádány všechny faktury související s vymáháním, které vystavil N. K. a L. G., ani příslušné části účetnictví poškozené, resp. nebyla znalecky zkoumána listina nazvaná coby "uznání závazku". V souvislosti s těmito námitkami nutno zdůraznit, že jak okresní soud (bod 32. odůvodnění rozsudku), tak i krajský soud (bod 15. odůvodnění usnesení) ústavně konformním způsobem vyložily důvody, proč neprovedly obhajobou navrhované důkazy, a rozhodnutí, k němuž dospěly, by nebylo odlišné ani po provedení uvedených důkazů. Podle závěrů obecných soudů je určující skutečnost, že směnka č. 2 byla vystavena na řad poškozené, která jako jediná byla z ní oprávněna, a jí měla být zaplacena směnečná suma. Není tedy relevantní ani námitka, že stěžovatel neměl v dané době oprávnění jednat za poškozenou. Obecné soudy dovodily, že toliko v důsledku jednání stěžovatele, spočívajícího v podepsání "záznamu" ze dne 14. 11. 2013, se vymožená částka nedostala do majetku poškozené, nýbrž do dispozice advokátky, která tím, že si ponechala vymožený finanční obnos, postupovala podle obecných soudů v souladu s předmětným "záznamem".

20. Stěžovatel výslovně napadl usnesení Nejvyššího soudu, avšak další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledal. Stěžovatelem zpochybňované konstatování v bodě 26. odůvodnění usnesení odpovídá normativnímu řešení obsaženému v § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

21. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o stěžovatelově vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu.

22. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného prodlení, o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu