IV. ÚS 3058/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na titulní straně ústavní stížnosti současně uvádí, že žádá o (blíže neupřesněný a neodůvodněný) odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 579 212 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady nákladů na hrazené služby vynaložené v důsledku protiprávního jednání vůči jejímu pojištěnci podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"). Vedlejší účastnice v žalobě především uvedla, že rozsudkem městského soudu ze dne 17. 4. 2018 č. j. 2 T 148/2017-312, byl zaměstnanec stěžovatelky pravomocně uznán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustil tím, že ačkoliv jako zástupce zhotovitele stavby (stěžovatelky) převzal dne 29. 3. 2016 od objednatele, obchodní společnosti KOMFORT, a. s., stavbu - pracoviště "Bytový dům pod Petrovem" v Brně (dále jen "pracoviště") a současně odpovědnost za komplexní zajištění bezpečnosti v předaných prostorách, neorganizoval práce a nestanovil pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti, neboť nezajistil vybavení pracoviště technickou konstrukcí proti pádu osob z výšky. V důsledku toho pojištěnec vedlejší účastnice spadl dne 18. 8. 2016 z balkonu umístěného ve třetím patře pracoviště a utrpěl vážná zranění, která si vyžádala lékařské ošetření a hospitalizaci ve Fakultní nemocnici Brno. Vedlejší účastnice v souvislosti s léčením zaplatila poskytovatelům zdravotních služeb žalovanou částku. Stěžovatelka nejenže odpovídá za svého zaměstnance, ale nadto podle zprávy Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen "inspektorát práce") ze dne 25. 2. 2020 č. j. 6115/9.41/20/18.4, sama porušila právní předpisy, protože v postavení zaměstnavatele nevytvořila bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky, resp. vhodnou organizaci bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a výkonu montážních prací na pracovišti. Městský soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2022 č. j. 261 C 34/2019-166 žalobu vedlejší účastnice zamítl (I. výrok) a uložil jí povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (II. výrok). Zamítavý rozsudek odůvodnil konstatováním, že ke vzniku škody, jejíž náhrady se vedlejší účastnice domáhá, nedošlo pouze (a dokonce ani převážně) v důsledku zavinění stěžovatelky. Zavinění shledal především u samotného pojištěnce, který "prováděl práce na pracovišti, kde pracovní prostředí ohrožovalo jeho život a zdraví a měl tedy možnost provádění prací odmítnout" (bod 31. odůvodnění), jakož i u generálního zhotovitele stavby, obchodní společnosti KOMFORT, a. s.

3. Proti rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice odvolání, jemuž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") vyhověl a napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku městského soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 579 212 Kč se zákonným úrokem z prodlení (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Nárok stěžovatelky posoudil podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, podle něhož má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této osoby vůči pojištěnci. Ke zranění pojištěnce vedlejší účastnice došlo především v důsledku nezajištění otvoru z bytu na balkon zábranou proti pádu z výšky, přičemž stěžovatelka pochybila, že neorganizovala práci a nestanovila pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti. Závěry uvedené ve zprávě inspektorátu práce plně odpovídají skutkovému stavu zjištěnému v trestním řízení, na jehož základě byl zaměstnanec stěžovatelky uznán vinným z výše uvedeného přečinu. Tvrzení, že pojištěnec vedlejší účastnice si k pádu přispěl sám, když si zkracoval cestu do sousedící bytové jednotky přes balkon, stěžovatelka ani na výzvu soudu učiněnou při jednání, nedoložila.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. Uvedl, že krajský soud se při výkladu a použití § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že v posuzované věci nedošlo ani k žádné z okolností vylučující nárok vedlejší účastnice podle uvedeného ustanovení. Rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti jako třetí osoby k náhradě vůči zdravotní pojišťovně. Za jednání pojištěnce vedlejší účastnice, které by se podílelo na vzniku nákladů na hrazené služby, nelze považovat stěžovatelkou namítanou nedostatečnou obezřetnost pojištěnce, který rizikovou práci podle § 106 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, neodmítl. Stěžovatelka přehlíží, že odmítnutí práce, o níž má zaměstnanec důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných osob, je právem zaměstnance, nikoliv jeho povinností. Opačný výklad by znamenal nepřípustné přenášení odpovědnosti zaměstnavatele za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na zaměstnance. Za jiné okolnosti, které by se podílely na vzniku nákladů vynaložených vedlejší účastnicí na léčení následků pracovního úrazu pojištěnce, nelze podle Nejvyššího soudu považovat ani to, že na staveništi působilo několik různých zaměstnavatelů. Současné působení více zaměstnavatelů na jednom pracovišti a z toho vyplývající povinnost koordinovat postup při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nic nemění na povinnosti každého z těchto zaměstnavatelů vyplývající z § 101 odst. 1 zákoníku práce zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svých zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví. Ustanovení § 101 odst. 3 a 4 zákoníku práce tuto povinnost ani zčásti nepřenáší na další zaměstnavatele, jejichž zaměstnanci pracují na témže pracovišti. Předkládá-li stěžovatelka v dovolání vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, nejde o zpochybnění právního posouzení věci krajským soudem. Přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nezakládají ani námitky, podle nichž krajský soud zasáhl do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, přestože hodnocení důkazů městským soudem odpovídalo postupu podle § 132 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu však krajský soud věc pouze jinak právně posoudil, dospěl-li k jinému závěru o naplnění podmínek pro přiznání nároku podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Argumentace stěžovatelky

5. Těžištěm ústavní stížnosti je argumentace, že odpovědnost za bezpečnost na pracovišti nesly převážně subjekty odlišné od stěžovatelky, zejména pak generální zhotovitel. Konkrétní pracoviště nebylo stěžovatelce generální zhotovitelem řádně předáno, přičemž rozhodnutí krajského soudu představuje nezákonné přenášení odpovědnosti generálního zhotovitele na ni. Příčinou škodní události byla podle stěžovatelky s největší pravděpodobností stavební suť, o kterou pojištěnec vedlejší účastnice zakopl. Stavební suť byla ponechána na pracovišti zaměstnancem vykonávajícím stavební práce pro generálního zhotovitele. V trestním řízení, v němž byl uznán vinným zaměstnanec stěžovatelky z trestného činu, neměla stěžovatelka možnost skutkově a právně argumentovat, neboť nebyla jeho účastníkem. Trestním rozsudkem proto nemohl být krajský soud (ve vztahu ke stěžovatelce) vázán. Vyšel-li z něj v její neprospěch, byl jeho postup v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud v odvolacím řízení provedl (zopakoval) pouze některé důkazy a nezákonně zasáhl do činnosti městského soudu při hodnocení důkazů. Nelze-li však městskému soudu při hodnocení důkazů vytknout žádné pochybení, není možné, aby krajský soud polemizoval s jeho skutkovými závěry. Stěžovatelce navíc krajský soud "znemožnil" se k odlišnému posouzení důkazů vyjádřit.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Úkolem Ústavního soudu není celkový přezkum rozhodovací činnosti soudů [viz např. nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)]. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím soudů na základě ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy připadá v úvahu pouze tehdy, byla-li napadenými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. K tomu však v posuzované věci nedošlo.

8. Stěžovatelka předkládá svou vlastní skutkovou verzi událostí vedoucích k úrazu pojištěnce vedlejší účastnice, která vůči ní uplatnila nárok na náhradu podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. To však nemůže opodstatněnost a důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat zjištěný skutkový stav, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. usnesení ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1828/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Argumentuje-li stěžovatelka opakovaně spoluzaviněním pojištěnce vedlejší účastnice, skutková zjištění tomu nenasvědčují. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo jednat před krajským soudem, který ve věci nařídil na 7. 12. 2023 jednání, přičemž ani k výzvě soudu na tomto jednání stěžovatelka důkazy na podporu svých tvrzení nepředložila (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku krajského soudu).

9. Krajský soud (shodně jako předtím městský soud, jehož rozhodnutí stěžovatelka považuje za správné) skutečně vyšel mimo jiné z pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu, přičemž rozhodnutím o tom, zda byl spáchán trestný čin, jsou soudy v občanském soudním řízení vázány (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že vázanost soudu trestním rozsudkem se může prosadit pouze vůči osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy [viz nález ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607)]. V důsledku toho pak "není vyloučeno provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci" (tamtéž, bod 25. odůvodnění). Ústavní soud je toho názoru, že postup krajského soudu není v rozporu s právním názorem vyjádřeným v uvedeném nálezu. V posuzované věci totiž bylo provedeno dokazování také ke skutečnostem zjišťovaným (již) v trestním řízení. Jinými slovy, krajský soud nevyšel bez dalšího toliko z odsuzujícího rozsudku trestního soudu, kterým byl zaměstnanec stěžovatelky uznán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Krajský soud naopak podstatným způsobem akcentoval závěry uvedené ve zprávě inspektorátu práce (blíže bod 11. odůvodnění rozsudku), které nadto odpovídaly skutečnostem zjištěným také v trestním řízení (bod 14. in fine odůvodnění). Inspektorát práce dospěl ke zjištění, že stěžovatelka jako kontrolovaná osoba v postavení zaměstnavatele nevytvořila bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky, nevytvořila vhodnou organizaci bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nekontrolovala a neprověřovala, zdali je pracoviště, které převzala, vybaveno technickou konstrukcí proti pádu osob z výšky a nezajistila, aby zaměstnanci pohybující se s jejím vědomím na převzatém pracovišti nebyly ohroženy pádem do hloubky. Námitka stěžovatelky tedy není opodstatněná.

10. Ústavní soud neshledal, že by se soudy dopustily ústavně nesouladného výkladu § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že se krajský soud mohl v odůvodnění podrobněji vypořádat s některými dílčími právními otázkami (zejména ve vazbě na příslušná ustanovení zákoníku práce), ve výsledku jsou jeho závěry v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který se navzdory odmítnutí dovolání vypořádal s argumentací stěžovatelky týkající se odpovědnosti generálního zhotovitele, resp. povinností vyplývajících z § 101 odst. 3 a 4 zákoníku práce. K tomu Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka přehlíží specifickou povahu nároku podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Ten totiž nepředstavuje nárok na náhradu škody, ale jde o regresní nárok zdravotní pojišťovny, který je však současně nárokem přímým, resp. neodvozeným. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá jasný zákonný důvod odmítnutí dovolání. Usnesení je podrobně odůvodněno a prosto prvků svévole, pročež jej Ústavní soud blíže nepřezkoumává [srov. nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681), usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20].

11. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z požadavků kladených ústavním pořádkem. Soudy se náležitým způsobem vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatelky a řízení nezatížily ústavně neslučitelným výkladem práva. Krajský soud, který ve věci dospěl k odlišnému právnímu závěru než městský soud, ve věci nařídil jednání, v jehož průběhu mohla stěžovatelka uplatňovat svá práva. Skutečnost, že soudy napadená rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá, neboť obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení [srov. např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327)].

12. Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její "osud" i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, pročež o něm Ústavní soud samostatně nerozhodoval. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu