IV. ÚS 3076/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení, které podle nich porušilo velkou řadu práv zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí a vyžádaného dovolání plyne, že žalobou podanou k Okresnímu soudu v Novém Jičíně se stěžovatelé domáhali po vedlejší účastnici odstranění stavby potrubí umístěné na jejich pozemku, eventuálně zaplacení částky ve výši 670 000 Kč jako finanční kompenzace za umístění stavby. Stěžovatelé namítali, že při budování stavby vodovodu vedlejší účastnice svévolně zasáhla do jejich vlastnického práva (respektive práva jejich předchůdce), neboť stavbu provedla v rozporu s povolovací dokumentací způsobem, který je omezuje v možnosti nerušeně užívat pozemek obklopující jejich rodinný dům. Okresní soud žalobu v obou částech (primární i eventuální návrh) zamítl. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelů tento rozsudek potvrdil.

3. Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro vady. Stěžovatelé v dovolání neoznačili žádnou zobecnitelnou otázku hmotného či procesního práva, natož aby ji spojili s konkrétním předpokladem přípustnosti dovolání. Žádnou právní otázku nebylo možné dovodit ani z obsahu dovolání. K vymezení přípustnosti dovolání nestačí jen v úvodu obecně odkázat na § 237 občanského soudního řádu a zvolit dva předpoklady přípustnosti dovolání bez jejich navázání na konkrétní právní otázku. Z povahy věci splnění jednoho kritéria vylučuje, aby bylo současně naplněno kritérium jiné. Přípustnost dovolání nelze bez dalšího vymezit ani samotnými odkazy na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Námitky zpochybňující skutková zjištění nalézacích soudů nemohly být způsobilým dovolacím důvodem a nemohly naplnit ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelé trvají na tom, že splnění požadavků na vymezení přípustnosti lze dovodit z kontextu dovolání. Většina dovolacích námitek byla podložena odkazy na příslušnou judikaturu. Dovolací námitky byly odůvodněné a měly povahu otázek hmotného práva ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Bylo zřejmé (zejména z části IV odst. 4 dovolání), že se stěžovatelé domáhali posouzení vodního díla ve smyslu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon). Nejvyšší soud podle stěžovatelů neposoudil správně ani alternativní vymezení přípustnosti dovolání (právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a dovolací soud by měl právní otázku posoudit jinak). Ústavní soud ve své judikatuře odmítl závěr prezentovaný v napadeném usnesení, že splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby bylo současně naplněno kritérium jiné. Podle stěžovatelů dále nemohl z ústavněprávního hlediska obstát závěr Nejvyššího soudu, že přípustnost dovolání nemohly založit tvrzené vady řízení ani nesprávná skutková zjištění. Skutková zjištění v posuzované věci byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy - závěry soudů týkající se vědomosti o umístění vodovodního řadu vychází z nesprávných a ničím nepodložených tvrzení vedlejšího účastníka. Při jednání odvolacího soudu byla stěžovatelům odepřena možnost prokázat skutečný stav zaměřením inženýrské sítě, tuto skutečnost byli schopni prokázat až na základě zaměření provedeného po skončení odvolacího řízení. Nejvyšší soud se pak podle stěžovatelů nijak nevypořádal s námitkou o nedostatečně odůvodněném odmítnutí nároku stěžovatelů na finanční náhradu ve smyslu § 59a vodního zákona a nevyjádřil se ani k některým dalším dovolacím námitkám.

5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

6. Nosné důvody napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou čistě procesní. Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že stěžovatelé dostatečným způsobem nevymezili přípustnost dovolání a dovolání tak nebylo pro vady věcně projednatelné. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy meritu věci. Ani v nynější věci se proto Ústavní soud nemohl zabývat námitkami týkajícími se samotného jádra sporu.

7. Dovolatel musí v dovolání specifikovat předpoklad jeho přípustnosti (§ 237 občanského soudního řádu). To zahrnuje uvedení otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (tj. rozhodnutí je na ní založeno) a zároveň formulaci některého ze čtyř zákonných případů přípustnosti dovolání (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými odkazy na judikaturu). Vymezení přípustnosti dovolání, resp. otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nelze zaměňovat s dovolacím důvodem, kterým je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Nicméně plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti tam nejsou označeny přímo a výslovně (např. nálezy ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 31, a ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23, bod 21). Je třeba se vyvarovat přepjatého formalismu a při posuzování zákonných náležitostí dovolání vycházet z jeho celého obsahu [např. nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 (N 129/100 SbNU 410), bod 27 násl.].

8. V nynější věci však ani po zhodnocení celého obsahu dovolání nebylo možné z jeho textu s určitostí dovodit žádné zobecnitelné otázky hmotného či procesního práva, na nichž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání obsahuje množství námitek, kde stěžovatelé podrobně reagovali na konkrétní argumentaci v rozsudku odvolacího soudu. Nesnažili se však ani náznakem formulovat obecnější právní otázky, na kterých by stavěli přípustnost dovolání. Uplatní-li dovolatel více námitek, resp. dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek uvedl, který ze čtyř předpokladů dovolání považuje za splněný. Této povinnosti nemůže bez dalšího dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v § 237 občanského soudního řádu zvolil (nález IV. ÚS 410/20, bod 16).

9. Stěžovatelé v části III dovolání uvedli dva ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena"; nebo že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak". Dovolatel nepochybně může při vymezení předpokladů přípustnosti uvést v jejich posloupnosti více alternativních možností plynoucích z § 237 občanského soudního řádu [nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20 (N 59/105 SbNU 163), bod 21], v nynější věci však stěžovatelé nespecifikovali, v jakém pořadí (posloupnosti) měly být předpoklady přípustnosti, byly-li myšleny jako alternativní, Nejvyšším soudem zkoumány. Stěžovatelé dokonce v dovolání neoznačili žádná rozhodnutí dovolacího soudu, od jejichž závěrů by se chtěli odchýlit. Ze samotných judikaturních odkazů uvedených nahodile v dovolání pak není vůbec zřejmé, jakou spojitost měly s vybranými předpoklady přípustnosti citovanými v bodě III. dovolání.

10. Podle stěžovatelů je z dovolání (především jeho části IV. odst. 4) a přiložených soudních rozhodnutí zřejmé, že se domáhali posouzení, zda vedení potrubí DN 80 PVC na pozemku stěžovatelů bylo vodním dílem podle vodního zákona. Takto však nebylo možné právní otázku pro posouzení přípustnosti vymezit. Stěžovatelé v řízení před okresním soudem a krajským soudem zpochybnili aplikaci vodního zákona z několika důvodů (skutečná realizace v rozporu se stavebním povolením, na vodovod v části vodovodního řadu na pozemku stěžovatelů nebyl až do roku 2007 připojen žádný odběratel, potrubí nebylo řádně zaměřeno atd.). Z dovolání není zjevné, které argumenty v souvislosti s posouzením aplikace vodního zákona stěžovatelé považovali za klíčové, jak přesně měli v úmyslu formulovat související právní otázky, natož s jakým z předpokladů přípustnosti je spojovali.

11. Ohledně dovolacích námitek zpochybňující skutková zjištění nalézacích soudů lze souhlasit s Nejvyšším soudem, že samotné skutkové závěry či hodnocení důkazů, na základě něhož odvolací soud k těmto skutkovým závěrům dospěl, dovolacímu přezkumu podrobit nelze. Zákon výslovně zakazuje, aby v dovolání byly uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 občanského soudního řádu). Případné vady skutkového charakteru mohou založit přípustnost dovolání pouze výjimečně, v případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny. Jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, podstatou přezkumu nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování [viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 54 násl.].

12. Stěžovatelé v dovolání netvrdili extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, kterým argumentují nyní v ústavní stížnosti v souvislosti se zaměřením potrubí na jejich pozemku. Nejvyšší soud z takto podané námitky nemohl dovodit, že stěžovatelé svá tvrzení zakládají na porušení svých ústavně zaručených práv. Ani případný poukaz na porušení základních práv a svobod (jako dovolacího důvodu) navíc neeliminuje jejich obligatorní povinnost vymezit v dovolání předpoklad jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu, tj. které z hledisek uvedených v tomto ustanovení považují pro účely přípustnosti dovolání za splněné (stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, body 57 a 58). Nesprávná skutková zjištění ohledně zaměření vodovodního potrubí mělo podle stěžovatelů vliv na posouzení případného nároku na vypořádání podle § 59a odst. 1 vodního zákona, resp. jeho promlčení. Ze soudních rozhodnutí v této věci však plyne, že závěr o promlčení nároku na vypořádání byl jen druhotným důvodem pro nepřiznání vypořádání, rozhodnutí soudů na posouzení této otázky nezávisela. Stála na závěru, že nárok na náhradu svědčil původnímu vlastníkovi pozemku a na stěžovatele vůbec nepřešel (bod 17 rozsudku krajského soudu a bod 41 rozsudku okresního soudu).

13. Jelikož dovolání stěžovatelů neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti, odmítnutí dovolání není porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I. a body 25 a násl.). Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu