IV. ÚS 3138/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastníci se u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhali po stěžovateli zaplacení částky 408 800 Kč představující část finančních prostředků, které stěžovatel vybral z bankovních účtů zůstavitelky (matky stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka a babičky druhého vedlejšího účastníka) před její smrtí, a to na základě uděleného souhlasu k dispozici s nimi. Obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2023 č. j. 59 C 13/2012-605 (vázán předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020 č. j. 33 Cdo 2528/2018-375) uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 408 800 Kč, a to prvnímu z nich 389 177,80 Kč s příslušenstvím a druhému částku 19 622,20 Kč s příslušenstvím, ohledně části příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Přestože bylo prokázáno, že zůstavitelka skutečně podepsala souhlasy k dispozici s bankovními účty stěžovatelem a v okamžiku podpisu takových listin byla k uvedenému jednání způsobilá, stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by bylo její vůlí, aby si uvedené prostředky převedl, proto obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel se bezdůvodně obohatil na úkor zůstavitelky.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ani podle městského soudu se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci důvodů, pro které by měl právo si peněžní prostředky ponechat. Neoprávněným odčerpáním finančních prostředků z účtů zůstavitelky ještě za jejího života se na její úkor bezdůvodně obohatil, proto po její smrti a skončení dědického řízení má povinnost vydat bezdůvodné obohacení oběma oprávněným dědicům, a to v rozsahu jejich dědických podílů.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které měl za přípustné pro řešení otázky, zda v mezích pověření ke správě finančních prostředků mohl (za neexistence skutkového závěru, že si to zůstavitelka přála) platně převést finanční prostředky z jejích účtů na účet svůj, a to v situaci, kdy soudy neměly za prokázané, že by měl vůči zůstavitelce pohledávku, kterou by tím uspokojil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Odmítnutí odůvodnil zjištěním, že formulovaná právní otázka nemohla založit jeho přípustnost; Nejvyšší soud odkázal na svůj předchozí rozsudek vydaný v uvedené věci sp. zn. 33 Cdo 2528/2018, v němž zdůraznil, že udělené oprávnění stěžovateli umožňovalo toliko spravovat účty zůstavitelky, avšak nemohl si na jeho základě spravované finanční prostředky ponechat. Podle Nejvyššího soudu rovněž nelze pominout, že podstatnou částí dovolací argumentace stěžovatel směřuje ve skutečnosti proti skutkovým zjištěním, prosazuje-li, že bylo údajně přáním zůstavitelky, aby si finanční prostředky z jejich účtů převedl na účet vlastní a aby si tyto prostředky ponechal. Přitom platí, že skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze - až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy - dovoláním úspěšně zpochybnit.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nejprve rekapituluje právní závěr z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2528/2018, podle něhož nemohlo dojít k platnému uzavření darovací smlouvy, protože finanční prostředky na účtu u banky nejsou věcí, ale pohledávkou na výplatu peněz vůči bance. Pohledávku přitom nelze darovat, ale pouze postoupit, přičemž zákon pro postoupení pohledávky na výplatu peněz vůči bance stanoví formální náležitosti, které souhlasy zůstavitelky udělené stěžovateli nesplňují. Stěžovatel považuje takový výklad za příliš formalistický. Uvedená otázka by totiž podle něj nenastala, pokud by zůstavitelka sama uvedené finanční prostředky stěžovateli zaslala (dala k tomu pokyn). 6. Obecnými soudy zastávaný výklad znamená porušení zásady předvídatelnosti práva a právní jistoty, je projevem svévole a je v extrémním rozporu s obsahem spisu. Nejvyšší soud nesprávně uvádí, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky skutkové a nikoliv námitky právní, přitom v dovolání formuloval otázku, zda skutečně nemohlo být platné právní jednání, pokud by na základě pověření, respektive zmocnění, zůstavitelkou provedl převod finančních prostředků na svůj účet. Takto formulovanou otázku stěžovatel považuje za žádost o právní a nikoliv o skutkové hodnocení. Stěžovatel stavěl své právní argumenty na skutkové verzi, ze které soudy nižších stupňů vycházely ještě před kasačním zásahem Nejvyššího soudu. Stěžovatel akceptuje, že banka peníze klienta pouze nehlídá, neboť to je činnost, ze které by nemohla profitovat, banka si tedy peníze od klienta půjčuje a nakládá s nimi (dále je investuje nebo je sama dále půjčuje). Kdykoliv pak musí být připravena je klientovi na jeho žádost vydat. Klient bance peníze tedy odevzdává - nejsou proto jeho a banka s nimi může nakládat. Banka pohledávku klienta eviduje a na jeho žádost mu peněžní prostředky vyplatí. Tato právní konstrukce je podle stěžovatele zcela odtržená od myšlenek běžných občanů. 7. Obecné soudy podle názoru stěžovatele postupovaly v rozporu s nálezem ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1081/17 (N 184/87 SbNU 41) a v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 302/2014 nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 25 Cdo 173/2016 (stěžovatel na tato rozhodnutí odkazuje v souvislosti s námitkami týkajícími se výpočtu výše nákladů řízení). Stěžovatel upozorňuje, že vedlejším účastníkům řízení byla přiznána částka 408 800 Kč. Náklady řízení však jim byly určeny, jako by byla požadována částka přesahující 800 000 Kč, což považuje za nesprávné.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

10. K věci samé Ústavní soud uvádí, že závěry obecných soudů jsou ústavně akceptovatelné. Těžiště jejich rozhodnutí spočívá v tom, že bylo prokázáno, že zůstavitelka skutečně podepsala souhlasy k dispozici s bankovními účty stěžovatelem a v okamžiku podpisu těchto listin byla k uvedenému jednání způsobilá, stěžovateli se ale nepodařilo prokázat, že by bylo její vůlí, aby si uvedené prostředky převedl (ponechal pro sebe), proto již obvodní soud (správně) dospěl k závěru, že stěžovatel se bezdůvodně obohatil; tento závěr obecných soudů nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat. Povaha prostředků na bankovním účtu, byť se této otázce Nejvyšší soud v kasačním rozsudku věnoval, tak ve skutečnosti pro rozhodnutí o věci samé nebyla bezprostředně určující.

11. Nejvyšší soud navíc v kasačním rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2528/2018 odkazuje na svou předešlou judikaturu, z níž jím prezentované závěry vyplývají. Rozhodnutí obecných soudů, navazující na kasační rozsudek Nejvyššího soudu, nelze považovat ani za překvapivá nebo v rozporu s principem právní jistoty. Opak nelze dovozovat jen z toho, že stěžovatel (respektive zůstavitelka) podle této judikatury nepostupovaly.

12. Vychází-li již předchozí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2528/2018 z toho, že stěžovatel k převodu finančních prostředků původně náležejících zůstavitelce přistoupil na základě zmocnění, které mu ještě za života udělila (přičemž Nejvyšší soud objasnil, že tento postup není správný), pak obdobná otázka nemůže založit přípustnost dovolání ani v navazující dovolací argumentaci stěžovatele.

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 24 Cdo 2680/2022. Podle něj se může dědic - zjednodušeně řečeno - po právní moci rozhodnutí o dědickém právu žalobou domáhat vůči ostatním dědicům vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu. Na základě napadených rozhodnutí obecných soudů došlo k rozdělení stěžovatelem převedených prostředků mezi něj a oba vedlejší účastníky jako součást dědictví. V návaznosti na to oba soudy vycházely výslovně z tarifní hodnoty 408 800 Kč (srov. bod 26. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a bod 29. odůvodnění rozsudku městského soudu) a z § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Takový postup Ústavní soud akceptuje. Skutečnost, že byl stěžovatel povinen zaplatit náhradu nákladů řízení dvěma vedlejším účastníkům, neznamená, že soudy vycházely z tarifní hodnoty sporu odpovídající částce asi 800 000 Kč, jak namítá stěžovatel.

14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu