IV. ÚS 3139/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 140 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se vedlejší účastnice domáhala zaplacení 74 669 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. až VI.). Okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovatelka na úkor vedlejší účastnice bezdůvodně obohatila užíváním nemovitosti ve vlastnictví vedlejší účastnice. Ačkoliv je nemovitost obklopena pozemky ve vlastnictví jiného vlastníka než státu, stěžovatelka má přístup k nemovitosti zajištěn, neboť vlastníkem okolních pozemků je její syn. Při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel ze znaleckého posudku, podle něhož obvyklé nájemné činí 37 098 Kč. Od této částky soud odečetl 2 000 Kč měsíčně jako možnou náhradu, kterou by stěžovatelka mohla platit za užívání pozemku sloužícího k příchodu do nemovitosti. Po zaokrouhlení stanovil částku bezdůvodného obohacení na 35 000 Kč měsíčně. Od této částky odečetl 15 000 Kč měsíčně již zaplacenou stěžovatelkou a k doplacení tak zbylo 20 000 Kč měsíčně.

3. Krajský soud Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka měla bezplatně a bez jakýchkoliv omezení zajištěn přístup k předmětnému domu, kvalita domu byla nadstandardní. Výše plnění jako bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci bez právního důvodu se odvozuje od konkrétního prospěchu, který byl stěžovatelkou jako obohacenou osobou získán. Při určení výše bezdůvodného obohacení je třeba přihlédnout ke všem specifickým okolnostem dané věci, což okresní soud učinil. Krajský soud se v odůvodnění vypořádal s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, na který stěžovatelka odkazovala. Nejvyšší soud v něm dospěl k závěru, že pokud byl v posuzované věci dům nepronajatelný, nevzniklo žalovaným užíváním tohoto objektu bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Tento závěr ale Nejvyšší soud učinil s ohledem na faktický stav dané nemovitosti, který bránil jeho uplatnění na trhu a pro nějž bylo užívací právo v podstatě bez majetkové hodnoty.

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu chápe závazek z bezdůvodného obohacení jako povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, ochuzenému. Výše vzniklého bezdůvodného obohacení se odvozuje od prospěchu, který získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Krajský soud se od judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil. Okolnost, že k domu nebyl právně zajištěn přístup, soudy zohlednily (a své úvahy odůvodnily) při úsudku o výši vzniklého bezdůvodného obohacení. Na projednávanou věc, pro odlišné skutkové okolnosti, nelze aplikovat závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4184/2018. Vytýkaná nepřezkoumatelnost rozsudku, resp. nedostatky jeho odůvodnění nejsou samostatným dovolacím důvodem. Odůvodnění rozsudku navíc nevykazuje takové deficity, které by byly na újmu procesních práv stěžovatelky. Krajský soud vysvětlil, z jakých důkazů čerpal své skutkové závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc posoudil po právní stránce.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Soudy se nevypořádaly s její argumentací. Stěžovatelka užívala dům se souhlasem vedlejší účastnice, ale k domu měla zajištěn přístup pouze na základě souhlasu vlastníka přístupového pozemku a vedlejší účastnice nepodnikla žádné kroky vedoucí k řádnému přístupu k domu. V důsledku absence práva na přístup k domu byl dům po celou rozhodnou dobu zcela nepronajatelný. Obecné soudy se při řešení toho, zda užíváním domu vzniklo na straně stěžovatelky bezdůvodné obohacení, odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 4184/2018).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

8. Stěžovatelka namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými. Tomu je však třeba zároveň rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000 (N 224/39 SbNU 369), ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05 (N 108/41 SbNU 349)].

9. Úkolem Ústavního soudu je proto podle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole [nálezy ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303)]. Tu však v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Obecné soudy se totiž dostatečně vypřádaly se všemi argumenty stěžovatelky, z nichž některé opakuje v ústavní stížnosti. Obecné soudy podstatu stěžovatelčiných argumentů nijak nepominuly. Napadená rozhodnutí naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem (§ 157 o. s. ř.). Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

10. Námitky stěžovatelky k právním závěrům učiněným obecnými soudy jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do "rozhodovací činnosti obecných soudů" [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde. Z výše uvedeného vyplývá, že soudy rozhodnutí podrobně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatelka užívala nemovitost bez jakéhokoliv omezení, není rozhodné, že přístup měla zajištěn pouze na základě dohody s vlastníkem přístupových pozemků. Stěžovatelce užíváním domu vznikl majetkový prospěch, který je povinna vrátit. Při posouzení výše bezdůvodného obohacení se soudy zabývaly všemi specifickými okolnostmi případu. Krajský soud i Nejvyšší soud se vypořádaly i s rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, na které stěžovatelka odkazovala. Interpretace relevantních ustanovení občanskoprávních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti.

11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu