IV. ÚS 3151/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k zásahu do jeho specifikovaných základních práv chráněných zejména čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy. Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil související veškerá předchozí soudní a správní řízení, včetně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2010 (správně má být "20. 10. 2020") sp. zn. III. ÚS 2214/20, a přiznal mu náhradu nákladů všech řízení.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 296 667 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která mu měla vzniknout tím, že se stěžovatel coby vlastník a majitel užitného vzoru č. 13650 označeného jako "Systém samoobslužného sázkového terminálu" (dále také jen "užitný vzor") při ochraně jeho práv k užitnému vzoru stal účastníkem několika řízení (u Úřadu průmyslového vlastnictví, následně před správními soudy a Ústavním soudem) a jejich délka byla nepřiměřeně dlouhá. Po provedeném dokazování obvodní soud dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo jako celek nepřiměřeně dlouhé (trvalo 15 let, 1 měsíc a 5 dnů), čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu zakládajícímu odpovědnost státu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a stěžovateli tak vznikla nemajetková újma, tudíž je jeho nárok na zaplacení zadostiučinění v penězích oprávněný. Obvodní soud shledal přiměřeným odškodnit stěžovatele částkou ve výši 94 500 Kč, při jejímž stanovení vycházel v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko") ze sazby 7 500 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok řízení. Vypočtená základní částka byla snížena o 55 % z důvodu složitosti řízení, kterou obvodní soud podrobně popsal, a z důvodu snížení významu řízení pro stěžovatele. Z těchto důvodů obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 94 500 Kč (I. výrok), žalobu v částce 202 167 Kč zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba účastníci samostatná odvolání. Stěžovatel nesouhlasil s provedenou modifikací základní částky s tím, že řízení sice bylo složité, což však nelze přičítat v jeho neprospěch. Stěžovatel namítal z důvodu trvání řízení více než 15 let důvody pro určení vyšší základní částky, vytýkal obvodnímu soudu, že se nevypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování k otázce, proč některé listiny byly ve správním spisu utajovány, nebyli vyslechnuti jím označení svědci, soud se nevypořádal s úsporou mikroprocesorových bloků, a také nesouhlasil s rozhodnutím o nákladech řízení, které mu nebyly obvodním soudem přiznány. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal stěžovatelovo odvolání částečně opodstatněným a po doplnění skutkových zjištění konstatoval - s ohledem na délku řízení - že je namístě stanovit základní částku ve výši 17 000 Kč za každý rok trvání řízení (za první dva roky poloviční). Namítané řízení je od jeho počátku třeba hodnotit z hlediska významu řízení pro stěžovatele jako standardní, změna však nastala ke dni 30. 6. 2013, kdy došlo k zániku užitného vzoru ze zákona, což má za následek, že po tomto datu již stěžovatel nemohl čerpat práva z ochrany tohoto užitného vzoru, a význam namítaného řízení pro stěžovatele proto poklesl. Rozhodná doba řízení byla 15 let a 18 dnů a městský soud ji rozdělil na období do 30. 6. 2013 a období od 30. 6. 2013 do 21. 10. 2020. Vypočtenou základní částku za první období snížil o 45% (35% instanční složitost, 10% skutková a právní složitost) a za druhé období o 65% (instanční složitost 35%, skutková a právní složitost 10%, snížený význam řízení pro žalobce 20%). Městský soud uzavřel, že stěžovateli náleží zadostiučinění ve výši 106 516 Kč, a proto rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil jako věcně správný (s upřesněním pariční lhůty), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobě vyhověl co do částky 12 016 Kč, ve zbytku ho také potvrdil (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 69 045,62 Kč (III. výrok). Ohledně namítaného neprovedení stěžovatelem navržených důkazů se městský soud plně ztotožnil s odůvodněním obvodního soudu, protože úkolem řízení je pouze posouzení otázky, zda v namítaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a pokud ano, jaká satisfakce stěžovateli náleží (nikoli revize výsledku namítaného řízení).

4. Stěžovatel následně podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud vyložil důvody, pro které ani u jedné ze tří stěžovatelem vymezených otázek neshledal přípustnost dovolání.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nesouhlasí s přiznanou výší odškodnění, přičemž zastává názor, že jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces bylo porušeno špatnou modifikací vypočtené částky. Je nesporné, že řízení bylo složité, ale nelze to přičítat stěžovateli v jeho neprospěch. Složitost řízení samy uměle vytvářely soudy a správní orgány. Stěžovatel upozornil na rozpory v evidenci spisu, navrhl provedení důkazu listinou ze správního spisu označenou jako finální návrh na rozhodnutí rozkladové komise, obvodní soud a městský soud neprovedly navržené důkazy, co se týká výslechu svědků, kteří byli členy rozkladové komise, nebo pracovali u vedlejší účastnice a měli podat vysvětlení technického řešení. To všechno vedlo k průtahům řízení, které nemohou jít k tíži stěžovatele a musí mít vliv na výši finančního zadostiučinění. Obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily konkrétní okolnosti případu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost (body 1. až 3. závěrečného návrhu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Napadá-li stěžovatel (bod 4. závěrečného návrhu) všechna předchozí rozhodnutí (pozn. stěžovatel požaduje zrušení souvisejících veškerých předchozích soudních a správních řízení), počínaje rozsudkem městského soudu z roku 2008, jakož i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2214/20, jde o ústavní stížnost zčásti opožděnou (proti rozsudkům městského soudu a Nejvyššího správního soudu) a zčásti nepřípustnou (proti usnesení Ústavního soudu).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.

9. Ústavní soud především konstatuje, v souladu s dlouhodobou a ustálenou judikaturou, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, jakož i výkladu a použití zákonných ustanovení podústavního práva. Přitom z obsahu ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně stanovení výše přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Veškerá argumentace stěžovatele směřuje k posouzení správnosti postupu soudů v namítaném "nepřiměřeně dlouhém" řízení a jeho vlivu na složitost řízení. Těžištěm stěžovatelových námitek je nesouhlas s výší peněžitého zadostiučinění, které mu obecné soudy v napadených rozhodnutích přiznaly za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, kterou podle něj způsobily právě soudy "nesprávným postupem" popsaným v ústavní stížnosti. Veškerá argumentace stěžovatele směřuje k posouzení správnosti postupu soudů v namítaném "nepřiměřeně dlouhém" řízení a jeho vlivu na složitost řízení, který má opodstatnit vyšší než přiznané zadostiučinění. V obecné rovině podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že Ústavnímu soudu v obdobných věcech přísluší pouze posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z příslušných ustanovení zákona a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností věci obecnými soudy, z pohledu zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.

10. Obecné soudy při stanovení výše zadostiučinění primárně vyšly ze standardně přiznávané částky za rok trvání řízení vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, avšak zohlednily i konkrétní okolnosti věci. Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně souladným způsobem, při jejich rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a mohlo by být důvodem pro jeho kasační zásah.

11. Také Nejvyšší soud řádně v souladu se svou judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k tomu, že neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání proti rozhodnutí městského soudu shledáno přípustným. Stěžovatel sice určitým způsobem vymezil předpoklad přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud však na rozdíl od něho neshledal, že by se soudy nižších stupňů při řešení předložených otázek odchýlily od závěrů vyslovených v judikatuře dovolacího soudu. Jak popsal v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, byla všechna kritéria rozhodná pro určení výše zadostiučinění aplikována v souladu s ustálenou judikaturou.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (bod 6. závěrečného návrhu) Ústavní soud stěžovateli nepřiznal, neboť pro ni nebyly splněny podmínky (viz § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a k rozhodování o náhradě nákladů v jiných řízení není Ústavní soud příslušný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu