IV. ÚS 3152/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelé jej označili pouze č. j. 84 Co 138/2024-273, a nikoliv již č. j. 84 Co 139/2024-273. S přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, jakož i další specifikaci rozhodnutí, Ústavní soud tento nedostatek nepovažoval za relevantní, neboť nevzbuzuje pochybnosti o konkrétnosti označení napadeného rozhodnutí. Stěžovatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé se u Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") žalobou po vedlejší účastnici domáhali vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků v jejich vlastnictví umístěním staveb vedlejší účastnice (dvou bývalých kravínů, a dále hnojiště a dvou jímek). Okresní soud přiznal stěžovatelům bezdůvodné obohacení za užívání kravínů se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku jejich žalobu (ohledně částky 28 349,26 Kč) zamítl (výrok II.). Zároveň částečně zamítl požadavek stěžovatelů na zaplacení úroků z prodlení (výrok III.). Ohledně staveb hnojiště a jímek soud dospěl k závěru, že je vedlejší účastnice k původnímu účelu nikdy nevyužívala. Nebylo prokázáno ani nabytí vlastnického práva vedlejší účastnicí k těmto stavbám, Protokol o předání nepeněžitého vkladu je nijak nevymezoval.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výrocích II. a III. (výrok II.) a v rozsahu, v němž odvolání směřovalo proti výroku I. odvolací řízení zastavil (výrok I.). Po skutkové stránce bylo zjištěno, že stavby jímek a hnojiště jsou od budov bývalých kravínů z hlediska stavebního odděleny, byly však nepochybně určeny k jejich provozu. Provoz kravínů spočívající v ustájení a chovu dobytka byl ukončen před nabytím vlastnického práva k budovám vedlejší účastnicí. V této době již vlastníkem nebyly určeny k tomu, aby byly s budovami kravínů trvale užívány. Staly se tak samostatnými věcmi, které mohly být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Navíc, i pokud by šlo o příslušenství kravínů, nemohlo by podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, přejít vlastnické právo k příslušenství nemovité věci, aniž by byla vyjádřena vůle jej převést.

Argumentace stěžovatelů

4. Soudy stěžovatelům nepřiznaly ochranu jako vlastníkům nemovité věci a rozhodly, že součást věci nenásleduje věc hlavní. Jde tak o svévolný postup soudů, kdy jsou jejich závěry v extrémním nesouladu se skutečnými skutkovými a právními zjištěními. Jímky a hnojiště jsou součástí věci hlavní, což bylo potvrzeno stavební dokumentací, ale i existencí sankcí uložených právnímu předchůdci vedlejší účastnice. Krajský soud se navíc řádně nevypořádal s odvolacími námitkami a dospěl k rozporuplným závěrům. Podle stěžovatelů nelze nenabýt vlastnictví k součásti (nebo příslušenství), která byla v době zřízení podmínkou výstavby věci hlavní a která je nadále (bez ohledu na stav věci) podmínkou jejího užívání. Stěžovatelé jsou nadále omezeni existencí vybetonovaných jímek a hnojiště na jejich pozemku. Krajský soud nesprávně považuje za rozhodující, že kravín není využíván ke svému účelu, a proto stěžovatelům nenáleží nárok za jímky a hnojiště. Navíc stěžovatele nesprávně poučil o nepřípustnosti dovolání.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je nepřípustná v části brojící proti výroku I. napadeného rozhodnutí, jímž bylo krajským soudem ve specifikovaném rozsahu odvolací řízení zastaveno. Proti němu je totiž podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přípustná žaloba pro zmatečnost, která patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)]. Z ústavní stížnosti se přitom nikterak nepodává, že by stěžovatelé svého práva podat mimořádný opravný prostředek využili. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

7. Pro posouzení opodstatněnosti požadavku stěžovatelů byla klíčovou otázka, zda vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo k hnojišti a jímkám na jejich pozemku. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy věc nesprávně právně posoudily a uvedly, že součást věci nenásleduje osud věci hlavní. Žádný takový závěr se však v napadeném rozhodnutí neobjevuje. Je pravdou, že krajský soud se přihlásil k rozhodovací praxi k zákonu č. 40/1964 Sb. [kterou ostatně Ústavní soud v řadě rozhodnutí za neústavní neshledal (srov. např. usnesení ze dne 23. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 965/23 nebo ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3893/17)], podle níž tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může dojít k jeho převodu na jiného smlouvou, jen jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství. Na tomto však napadené rozhodnutí postaveno není a krajský soud výše zmíněné uvedl nad rámec stěžejních úvah. Klíčovým pro neoprávněnost části nároku stěžovatelů bylo podle něj, že k okamžiku nabytí vlastnického práva ke kravínům vedlejší účastnicí nebyly stavby hnojiště a jímek jejich součástmi nebo příslušenstvím. K tomuto závěru dospěl na základě zjištěného skutkového stavu, podle kterého v této době již tuto funkci v souvislosti s ukončením provozu kravínů ztratily a přestaly být k jejich provozu využívány. Stěžovatelé toto zjištění ostatně ani nezpochybňují a ani Ústavní soud nezjistil, že by při jeho zjišťování obecné soudy vykročily z ústavněprávních mantinelů.

8. Ústavní soud zároveň připomíná, že hodnocení skutkového stavu je primárně úkolem obecných soudů. Do procesu dokazování a hodnocení důkazů přichází jeho zásah v úvahu až v případě zásadních pochybení, tedy zejména pokud vyvozené právní závěry nelze o zjištěný skutkový stav jednoznačně opřít, eventuálně lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry [srov. např. nálezy ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 761/06 (N 169/47 SbNU 221) nebo ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387), body 20 až 21]. Závěr krajského soudu, že rozhodnutí vlastníka může vést k rozdělení do té doby společně užívaných věcí a právním následkům z toho vyplývajícím sám o sobě neústavní není. Ani v tomto ohledu nelze považovat napadené rozhodnutí za zjevně nepřiměřené. Do hodnocení, zda v konkrétním případě k okamžiku nabytí vlastnického práva ke kravínům již skutečně šlo o samostatné věci, tak nemůže Ústavní soud zasahovat.

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále uvádí, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami. Tuto svou pochybnost ale žádným způsobem nespecifikují a Ústavní soud takový nedostatek neshledal.

10. Stěžovatelé se dále domnívají, že je krajský soud nesprávně poučil o možnosti podat proti napadenému rozhodnutí dovolání, čímž je připravil o možnost podání opravného prostředku. Ústavní soud přitom u okresního soudu ověřil, že stěžovatelé dovolání nepodali. Je pravdou, že výrokem II. napadeného rozhodnutí bylo potvrzeno i zamítnutí části úroků z prodlení, které svou výší přesahují majetkový cenzus obsažený v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatelé však v této části neuplatnili žádnou argumentaci a obsah ústavní stížnosti míří výhradně proti části, která je ve smyslu zmíněného ustanovení bagatelní. Ani tímto proto věc ústavněprávní relevance nenabývá.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků částečně zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu