Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MAVET trading s. r. o., sídlem Olšanská 2898/4a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 498/2024-440 ze dne 11. září 2024, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 99/2023-391 ze dne 19. září 2023 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 15 C 207/2021-268 ze dne 14. října 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ROBOT WORLD s. r. o., sídlem Běloveská 944, Náchod, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody.
2. Stěžovatelka uzavřela s právním předchůdcem vedlejší účastnice v roce 1998 smlouvu o pronájmu nebytových prostor. Nájem byl sjednán na dobu určitou a skončil 31. prosince 2018 uplynutím doby.
3. Vedlejší účastnice jako vlastnice pozemku, jehož součástí je stavba s nebytovými prostory, se žalobou domáhala na stěžovatelce zaplacení 185 057,78 Kč z titulu dlužného nájemného a úhrad za teplo a vodné a stočné spojené s užíváním pronajatých nebytových prostor za měsíc prosinec roku 2018 a dále 2 098 539 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor v období od ledna 2019 do května 2021 ("rozhodné období") a 37 058,77 Kč jako náhrady nákladů vynaložených na likvidaci (odvoz) odpadu, který stěžovatelka ponechala na pozemku před budovou, to vše s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení.
4. Okresní soud v Náchodě napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 2 280 196,58 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do 40 458,82 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
5. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka si pronajala veškeré nebytové prostory nacházející se v budově (s výjimkou kanceláře č. 22 v 1. patře). Nájem zanikl uplynutím doby 31. prosince 2018 a téhož dne zanikly i podnájmy sjednané stěžovatelkou s podnájemci. Stěžovatelka nebytové prostory vyklízela postupně, kompletně tak učinila až na konci května 2021. Pro výši přiznaného plnění byla podstatná zjištění o obvyklé výši nájemného (510 Kč/m2/rok, tedy 42,5 Kč/m2/měsíc), o dluhu na nájemném a úhradách za teplo a vodné a stočné za měsíc prosinec 2018 (185 057,78 Kč) a výši nákladů vynaložených stěžovatelkou na odvoz odpadu (16 000 Kč).
6. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry i s jejich právním hodnocením.
7. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu v rozsahu 2 079 138,80 Kč, představujících bezdůvodné obohacení za období od ledna 2019 do května 2021, dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu žádná ze stěžovatelkou předložených právních otázek nezaložila přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy při určování výše bezdůvodného obohacení nezohlednily, že nebytové prostory byly postupně vyklízeny (a tedy se během rozhodného období postupně snižoval rozsah, v jakém stěžovatelka prostory užívala). Dále soudům vytýká, že nevyhověly jejímu návrhu na výslech znalce. Konečně znaleckému posudku, podle něhož soudy určily výši bezdůvodného obohacení, vytýká, že za určenou cenu by si prostory nikdo nepronajal, neboť možnost je využívat byla značně ztížena technickým stavem budovy, a vedlejší účastnice u soudu neprokázala, že by měla jiného zájemce, který by byl ochoten si prostory za určenou cenu pronajmout.
9. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
10. Stěžovatelka navrhuje zrušit rozsudek okresního soudu jako celek, ač výrokem II byla žaloba vedlejší účastnice (ve prospěch stěžovatelky) částečně zamítnuta. Dále pak stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku krajského soudu jen v rozsahu 2 079 138,80 Kč představujícím bezdůvodné obohacení za rozhodné období.
11. Ústavní stížnost proti výroku II rozsudku okresního soudu je podaná osobou zjevně neoprávněnou, neboť zamítavý výrok je ve prospěch (žalované) stěžovatelky (a jistě právě proto jej také ani nenapadla odvoláním). Proti výroku I rozsudku okresního soudu v rozsahu přesahujícím 2 079 138,80 Kč a proti potvrzení této části rozsudku okresního soudu výrokem I rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná pro nepodání dovolání.
12. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ač stěžovatelka námitky rámuje jako porušení ústavně zaručených základních práv, fakticky pouze opakuje argumenty, s nimiž neuspěla u krajského soudu a Nejvyššího soudu.
13. Stěžovatelka měla po skončení nájmu povinnost pronajaté prostory vyklidit a předat vedlejší účastnici. Tuto povinnost splnila až v květnu 2021 (tedy dva roky a pět měsíců po skončení nájmu) v rámci exekučního řízení. Při určení výše bezdůvodného obohacení tak bylo rozhodné, v jakém rozsahu během rozhodného období stěžovatelka prostory nepředala ("nevrátila") vedlejší účastnici a mohla (nikoli směla) je užívat, nikoli to, zda a v jakém rozsahu prostory skutečně užívala. Takový právní závěr má oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (bod 8 usnesení Nejvyššího soudu) a z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout.
14. Jak stěžovatelce vysvětlil již Nejvyšší soud (bod 11 napadeného usnesení), při určení bezdůvodného obohacení je rozhodující perspektiva obohaceného. Smyslem právní úpravy je odčerpat majetkový prospěch, který obohacenému vznikl. Není tak rozhodné, zda a jaký příjem z nájmu ušel vedlejší účastnici (a tedy například, zda existoval jiný zájemce o nájem prostor), nýbrž o co se nezmenšil majetek stěžovatelky tím, že užívala (resp. "užívala ve výše uvedeném smyslu") cizí věc bez právního důvodu.
15. Stěžovatelčinu návrhu na výslech znalce okresní soud nevyhověl jednak proto, že tento důkaz považoval za nadbytečný, a jednak proto, že byl učiněn po koncentraci řízení (bod 61 rozsudku okresního soudu). Obdobně krajský soud měl výslech znalce za nadbytečný (bod 19 rozsudku krajského soudu). Závěry znalce byly v souladu s ostatními provedenými důkazy (výslechy svědků a nájemní smlouvou).
16. Jak připomněl Nejvyšší soud (bod 10 napadeného usnesení), určení výše obvyklého nájemného v daném místě a čase je otázkou skutkovou. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší takové určení korigovat, nejde-li o zjevný exces. Smluvní nájemné, které stěžovatelka hradila za užívání nebytových prostor, bylo naposledy určeno dodatkem smlouvy ze dne 29. prosince 2013 a činilo 2 364 000 Kč ročně (bod 62 rozsudku okresního soudu). Soudy na základě znaleckého posudku a dalších důkazů určily, že za neoprávněné užívání týchž prostor po dobu dvou let a pěti měsíců činí 2 079 138,80 Kč, což je méně, než měla stěžovatelka podle smlouvy platit za jeden rok. Ústavní soud proto uzavírá, že zde není prostor pro jeho kasační zásah.
17. Ústavní soud tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný zčásti zjevně neoprávněnou osobou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona] a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu