IV. ÚS 3165/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024 č. j. 70 Co 57/2024-396 pro opožděnost. Lhůta k podání dovolání stěžovatelce uplynula dne 18. 6. 2024, stěžovatelka dovolání podala dne 19. 6. 2024 v 00:00:23 hodin, tedy opožděně. V odůvodnění uvedl, že je na stěžovatelce, která je zastoupená advokátem, aby se řídila zákonným poučením, které jí bylo poskytnuto a dbala svých práv, a k tomu sice využila zákonnou dvouměsíční lhůtu, ale nikoliv, aby ji přesáhla.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil. Doplnil, že pro posouzení včasnosti podání účastníka učiněného vůči soudu není rozhodný okamžik odeslání datové zprávy, ale okamžik dodání datové zprávy soudu, tedy okamžik, od kterého je datová zpráva dostupná v datové schránce. Čas, kdy k dodání došlo, je uveden v záznamu o ověření elektronického podání (doručenka). Informační systém datových schránek je pouze technickým prostředkem, jehož využitím dochází k přenosu datové zprávy od odesílatele k příjemci. Podle záznamu o ověření elektronického podání (doručenky) bylo dovolání dodáno do datové schránky 19. 6. 2024 00:00:23 hodin. Nic na tom nemění odkaz stěžovatelky na časový údaj systému datových schránek týkající se podaného dovolání, podle něhož bylo dovolání odesláno a dodáno 19. 6. 2024 v 00:00. I z něj vyplývá, že k doručení došlo až 19. 6. 2024. Předložený důkaz se liší od doručenky pouze v tom, že na rozdíl od doručenky neobsahuje údaj o vteřinách. Městský soud odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 2560/13 (N 101/73 SbNU 639). Ačkoliv se nález týkal elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailové schránky, lze jeho závěry vztáhnout i na jím řešenou věc. Za včasné lze podle Ústavního soudu považovat pouze podání odeslané nejpozději v 23:59 hod. posledního dne lhůty. I podle toho, co dokládá stěžovatelka, bylo dovolání odesláno až 19. 6. 2024.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy postupovaly zcela formalisticky a opomenuly zohlednit celou řadu relevantních skutečností svědčících ve prospěch projednání dovolání. Ústavní soud přitom vychází z toho, že v pochybnostech jsou obecné soudy povinny postupovat ve prospěch umožnění přístupu k soudu [nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 (N 196/75 SbNU 211)]. Odkazuje i na další rozhodnutí Ústavního soudu týkající se zvolení postupu příznivějšího pro účastníka řízení v případech různého přípustného výkladu procesních norem.

5. Stěžovatelka uvádí, že v posuzované věci svědčila pro postup ve prospěch zachování jejího práva na meritorní projednání dovolání celá řada skutečností. Byla to jednak zmatečná doba dodání dovolání do datové schránky soudu. Podle stěžovatelky dovolání odeslala v 23:55 dne 18. 6. 2024, tuto skutečnost si však stěžovatelka nikde nezaznamenala. Podle údajů obvodního soudu bylo dovolání dodáno do datové schránky v 00:00:23 hod. Podle informací stěžovatelky, rovněž dostupných v informačním systému datových schránek (dále jen "ISDS"), to bylo v čase 00:00. Okamžik doručení je tedy minimálně zmatečný. Není tedy zaručeno, že chybovost systému mohla být větší. Stěžovatelka dále upozorňuje na to, že ISDS není soukromě provozovaným systémem, jde o informační systém veřejné správy. Nelze tedy popírat odpovědnost státu za správné a řádné fungování ISDS a nelze jej připodobňovat k soukromým způsobům komunikace. Další problém spatřuje stěžovatelka v tom, že ISDS nezobrazuje jím používaný rozhodný čas a uživatelům tak neumožňuje kontrolu aktuálního času, resp. kontrolu, zda je jím používaný čas správný. To je zcela netransparentní. Stěžovatelka se proto domnívá, že zvolení pro ni příznivějšího přístupu je možné založit na principu časové tolerance. Navíc potenciální opožděnost dovolání byla založena na 0 či 23 sekundách.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).

8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

9. O takový případ však v této věci nejde. Obvodní soud i městský soud vyšly správně z toho, že pro posouzení včasnosti podání stěžovatelky vůči soudu není rozhodný okamžik odeslání datové zprávy, ale okamžik dodání datové zprávy. Ústavní soud k tomu ve své judikatuře (týkající se podání v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona) doplnil, že systémové procesy zpracování nemohou jít na vrub odesílatele. Účastník řízení je však v každém případě povinen soudu údaj o odeslání zprávy věrohodným způsobem prokázat, nevyplývá-li již ze samotné přijaté zprávy datum a čas jejího odeslání (sp. zn. II. ÚS 2560/13). Tj. okamžik odeslání je rozhodný v případě vzniku pochybností o okamžiku dodání podání. Tyto závěry jsou přitom plně uplatnitelné i při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky soudu. V posuzované věci pochybnosti o dodání nevznikly. Ústavní soud si vyžádal důkaz předložený stěžovatelkou i záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu (doručenka) a z obou vyplývá, že k dodání došlo po lhůtě k podání dovolání. Pokud stěžovatelka poukazuje na možnou chybovost systému a zdůrazňuje zmatečnost okamžiku doručení dovolání (kterou samozřejmě nelze vyloučit), bylo na ní, aby prokázala, že k odeslání podání došlo ještě ve lhůtě pro podání dovolání. To i za situace, že ISDS je informačním systémem veřejné správy a nelze tedy popírat odpovědnost státu za jeho řádné fungování, jak správně zdůrazňuje stěžovatelka. Stěžovatelka však včasné odeslání dovolání neprokázala a tato skutečnost zůstala pouze v rovině tvrzení. Z důkazů předložených stěžovatelkou i ze záznamu o ověření elektronického podání vyplývá opožděné odeslání. Judikatura Ústavního soudu týkající se zvolení postupu příznivějšího pro stěžovatele v případě různého přípustného výkladu procesních norem, na níž odkazuje stěžovatelka, není na stěžovatelčinu věc přiléhavá, neboť ani výklad příznivější pro stěžovatelku (tj. v tomto případě posouzení včasnosti podání nikoliv podle okamžiku dodání, ale odeslání dovolání) nemůže přispět k výsledku příznivějšímu pro stěžovatelku. Nelze proto dospět k tomu, že by obecné soudy při odmítnutí dovolání pro opožděnost postupovaly formalisticky.

10. Tento závěr nemohou zpochybnit ani další argumenty stěžovatelky. Skutečnost, že ISDS nezobrazuje používaný rozhodný čas, nemůže vést bez dalšího k přístupu soudů požadovanému stěžovatelkou, tedy že její dovolání má být proto považované za včasné. Nelze ani připustit, aby soudy z tohoto důvodu aplikovaly princip časové tolerance. Zcela irelevantní je pak argument stěžovatelky, že potenciální opožděnost dovolání byla založena na 0 či 23 sekundách. Zákon jasně stanovuje k podání dovolání lhůtu, na níž je nutné trvat.

11. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Svá rozhodnutí soudy patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí přesvědčivě reagují na argumenty a tvrzení stěžovatelky. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu