Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele W. Ch., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janem Matesem LL.M., advokátem, sídlem Velvarská 1701/25, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2024 sp. zn. 61 To 649/2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 3 a 4 a čl. 6 odst. 1, 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro zločin účasti na zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, pro přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2, odst. 3 písm. a), d) trestního zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku a pro přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku. 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 8. 2024 sp. zn. 44 Nt 19/2024 bylo rozhodnuto, že stěžovatel se z důvodu dle § 67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), bere do vazby, která se u něj započítává ode dne 20. 8. 2024 v 6:06 hodin.
4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo ke stížnosti vedlejšího účastníka usnesení obvodního soudu zrušeno a bylo nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že proti usnesení obvodního soudu ze dne 22. 8. 2024 podal vedlejší účastník nejprve dne 26. 8. 2024 blanketní stížnost a tu dále odůvodnil dne 3. 9. 2024. Obhájce zaslal obvodnímu soudu dne 10. 9. 2024 žádost o zaslání tohoto odůvodnění a zároveň požádal, aby o stížnosti bylo rozhodováno ve vazebním zasedání, aby se při něm mohl vyjádřit ke skutečnostem v tomto odůvodnění uvedeným. Obvodní soud zaslal požadované odůvodnění obhájci dne 23. 9. 2024, následujícího dne odeslal spis městskému soudu, obhájce si odůvodnění vyzvedl v datové schránce dne 25. 9. 2024, načež dne 26. 9. 2024 městský soud o stížnosti rozhodl (v neveřejném zasedání), ačkoliv stěžovatel mu zaslal vyjádření k odůvodnění stížnosti vedlejšího účastníka až dne 29. 9. 2024.
6. Stěžovatel upozorňuje, že judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje důležitost zásady kontradiktornosti (nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10, ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2826/13 či ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13). Tato zásada nebyla dodržena, neboť stěžovatel neměl dostatečný prostor se seznámit s odůvodněním stížnosti vedlejšího účastníka a reagovat na něj. Zaslání odůvodnění stížnosti stěžovateli trvalo zbytečně dlouho a žádosti o veřejné jednání nebylo bez odůvodnění vyhověno. Zároveň byla porušena rovnost stran v řízení, když vedlejší účastník odůvodnil svoji stížnost až osmý den po svém blanketním podání, zatímco stěžovateli žádná osmidenní lhůta stanovena nebyla, nýbrž městský soud rozhodl tři dny po odeslání odůvodnění stížnosti do datové schránky obhájce. Městský soud přitom ve svém rozhodnutí z argumentace vedlejšího účastníka vyšel.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Vyjádření k věci
8. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
9. Městský soud toliko odkázal na odůvodnění svého usnesení.
10. Vedlejší účastník k žádosti stěžovatele o veřejné zasedání konstatoval, že stěžovatel byl již před rozhodnutím o vzetí do vazby dne 22. 8. 2024 vyslechnut obvodním soudem. Dále podotkl, že na odůvodnění své stížnosti neměl 8 dní, jak tvrdí stěžovatel, když vyhotovení usnesení obvodního soudu mu bylo doručeno až dne 29. 8. 2024 a odůvodnění stížnosti bylo vypracováno následně během tří pracovních dnů. Věc by pak měla být hodnocena v kontextu toho, že v případě vazebních věcí je namístě, aby bylo rozhodováno bez průtahů. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
11. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od obvodního soudu spis sp. zn. 44 Nt 19/2024.
13. Ústavní soud připomíná, že v trestním řízení úprava stížností proti rozhodnutí soudu v § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu stanoví povinnost soudu prvního stupně doručit opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena, to za zákonného předpokladu "je-li to potřebné". Situace, v nichž opis straně řízení není potřebné doručovat, se týkají zejména stížností, u nichž je zřejmé, že budou zamítnuty z formálních důvodů bez věcného přezkumu [viz § 148 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu] a také blanketních stížností, kdy soud vychází plně z revizního principu přezkoumání prvostupňového rozhodnutí [viz např. nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283)]. U stížnosti, u které má být její odůvodnění doplněno dodatečně, se opisem rozumí text tohoto odůvodnění tak, aby byl příslušné straně poskytnut procesní prostor k uplatnění námitek proti konkrétním argumentům podatele stížnosti, které jejím prostřednictvím vznáší [obdobně nález ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 1056/19 (N 151/95 SbNU 312) bod 25].
14. V posuzované věci Ústavní soud shledává, že je namístě do jisté míry stěžovateli přisvědčit. Procesní prostor, jaký mu byl poskytnut k uplatnění námitek proti podané stížnosti, se jeví nepřiměřený. Povinností stížnostního soudu obecně není konat ve vazební věci veřejné zasedání (obdobně např. usnesení ze dne 16. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 327/06, ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3008/12, ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3958/13, ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 1599/15 či ze dne 6. 11. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2635/24). Logická se však jeví stěžovatelova námitka, že odůvodnění stížnosti mu mohlo a mělo být zasláno dříve, čímž by získal podstatně větší časový prostor k podání vyjádření, než pouhé tři dny. Tímto způsobem byl v určité míře omezen v možnostech své obhajoby.
15. Ne každé porušení práva nicméně dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod (obdobně např. usnesení ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 2624/22). Ústavní soud při svém přezkumu reaguje pouze na nejzávažnější zásahy do práv stěžovatelů, totiž na takové, které dosahují svojí intenzitou roviny ústavněprávní. V posuzované věci Ústavní soud shledává, že tvrzené pochybení takovéto intenzity nedosahuje.
16. To plyne v prvé řadě z toho, že při posuzování této intenzity je třeba uvážit, jak se porušení stěžovatelových procesních práv promítlo do jeho postavení. Při projednávání stížnosti vedlejšího účastníka před městským soudem nebylo ve hře to, zda stěžovatel bude vzat do vazby či nikoliv (sám stěžovatel proti rozhodnutí obvodního soudu o vzetí do koluzní vazby ani nebrojil a naopak se vzdal práva stížnosti), nýbrž pouze to, zda se tak stane toliko z jednoho vazebního důvodu, či vícero vazebních důvodů zároveň. Ani případné zamítnutí stížnosti by nemělo za následek propuštění stěžovatele na svobodu. Tím je také dána rozdílnost nynějšího případu od věci posuzované ve zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1056/19. Zároveň je třeba věc hodnotit z pohledu toho, že stěžovatel o možnost uplatňovat své námitky proti existenci vazebních důvodů nepřichází, nýbrž tak může činit při příštích rozhodováních o vazbě. Je třeba připomenout, že trvání vazby podléhá pravidelnému přezkumu, při kterém může stěžovatel vždy vznášet své argumenty. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že jeho úlohou je s ohledem na zásadu subsidiarity zasahovat toliko v situacích, kdy pochybení orgánů veřejné moci již nelze napravit jiným způsobem. Další skutečností napovídající spíše nízké intenzitě zásahu do práv stěžovatele je i to, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí nic konkrétního, co chtěl a nemohl v řízení před městským soudem uplatit.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2025 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu