IV. ÚS 3205/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou u obvodního soudu domáhala náhrady újmy způsobené státem při výkonu veřejné moci. Ta ji měla vzniknout nařízením exekuce, která byla následně zastavena. Tím, že stěžovatelka jako oprávněná byla zavázána uhradit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, jí vznikla škoda. K zastavení exekučního řízení přitom došlo proto, že rozhodčí nález jako podkladový exekuční titul byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky.

3. Obvodní soud napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatelky zamítl. V řízení totiž nebyla prokázána existence odpovědnostního titulu, nezákonného rozhodnutí. Usnesení, jímž byla exekuce zastavena, přitom nabylo právní moci, aniž by se stěžovatelka bránila jakýmkoliv opravným prostředkem. Není tak naplněna podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, resp. využití všech procesních prostředků obrany ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Pokud stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 (N 5/84 SbNU 87), přehlíží, že nález byl vydán k exekučnímu řízení, které nebylo zahájeno na podkladě zrušeného rozhodčího nálezu, ale exekučním titulem bylo soudní rozhodnutí zrušené pro zmatečnost. Právní předchůdkyně stěžovatelky podala návrh na zahájení exekuce v době, kdy z judikatury Nejvyššího soudu vyplývalo, že okolnosti v právě posuzované věci způsobují neplatnost rozhodčí smlouvy. Musela si tak být vědoma nesprávnosti exekučního titulu. Došlo-li k zastavení exekuce, protože titul pro exekuci počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný, nese náklady exekuce oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl. Obvodní soud ani neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby námitky obsažené v žalobě uplatnila v opravném prostředku proti usnesení o zastavení exekuce.

Argumentace stěžovatelky

4. Podle stěžovatelky, přes bagatelní výši požadované částky, se v právě posuzované věci vyskytují takové okolnosti, které odůvodňují projednání stížnosti. Nezákonně nařízené exekuce jsou rozsáhlým problémem, za který stát systematicky odmítá odpovědnost, a netýká se jen její osoby.

5. Stěžovatelka má za to, že primárně je za nezákonné nařízení (a následné zastavení) odpovědný stát, na nějž se také vztahuje povinnost znát judikaturu týkající se rozhodčích doložek. Neobstojí argumenty obvodního soudu. V situaci, kdy v exekučním řízení nebylo možné povinnost nahradit náklady řízení státu, jde [stejně jako v nálezu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 (N 5/84 SbNU 87)] o prokazatelnou výjimku z pravidla, že náhradu nákladů řízení nelze požadovat jako náhradu škody. Obvodní soud přitom neuvedl důvody, pro které tuto výjimku neaplikoval. Protože státu nebylo možné v exekučním řízení uložit povinnost nahradit náklady, nelze stěžovatelce ani přičítat k tíži, že nepodala odvolání, v důsledku čehož nesplnila podmínku přiznání náhrady škody stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Nezákonným rozhodnutím navíc nebylo rozhodnutí o zastavení exekuce, nýbrž rozhodnutí o jejím nařízení, na které je potřeba hledět, jako by bylo zrušeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 30 Cdo 2407/2017). Na vyčerpání všech prostředků lze trvat jen, jsou-li dostatečné a efektivní. Podle nálezu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1774/08 (N 155/54 SbNU 17) nelze ani rigorózně lpět na formálním zrušení nezákonného rozhodnutí. Tím méně lze lpět na formálním využití opravných prostředků.

6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud by stát neporušil svou povinnost zkoumat vykonatelnost exekučního titulu před nařízením exekuce, nevznikla by žádná škoda. Na stát je potřeba klást ještě větší nároky, než na soukromou osobu, i když jde o podnikatele. Obvodní soud se v napadeném rozhodnutí navíc nedostatečně vypořádal s její argumentací a odmítl ji přepjatě formalisticky, aniž by se jí věcně zabýval.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

9. V první řadě Ústavní soud připomíná, že obsahově obdobnými ústavními stížnosti podanými stejnou stěžovatelkou se již zabýval a usneseními ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 3092/23, ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1126/24, ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1754/24, ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 2426/24 a ze dne 25. 2. 2025 sp. zn. III. ÚS 402/25, je jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2426/24 tak učinil pouze z důvodu bagatelnosti věci, v ostatních případech přistoupil Ústavní soud ke kvazimeritornímu posouzení důvodnosti námitek uplatněných v ústavní stížnosti (v podrobnostech srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 402/25, body 11 až 13).

10. I v právě posuzované věci, jak ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti sama připouští, je požadovaná částka svou výší bagatelní (7 865 Kč). Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24, bod 6). Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), bod 33, nebo usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11]. Ani podstatný přesah osobního zájmu stěžovatelky [srov. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho výklad v judikatuře Ústavního soudu] není v této souvislosti dostačující, pokud to, co její osobní zájem přesahuje, nesplňuje kritéria důvodnosti a pohybuje se v rovině zjevné neopodstatněnosti ústavněprávní argumentace.

11. V právě posuzované věci ústavněprávní rozměr, i s přihlédnutím k její bagatelní povaze, dán není. Považuje-li stěžovatelka napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné, je třeba zdůraznit, že právo na odůvodnění rozhodnutí není absolutní a nelze je chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah, v jakém se povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí aplikuje, může být různý podle povahy rozhodnutí a musí být stanoven s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Šíře práva účastníků řízení na odůvodněné rozhodnutí se odvíjí od předmětu a povahy řízení. V každém případě platí, že obecné soudy mají povinnost vypořádat se s argumentací adekvátně, aby jejich rozhodnutí byla srozumitelná, logická a přezkoumatelná [nálezy ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nebo ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3754/19 (N 95/100 SbNU 130), bod 10]. Bagatelností věci jsou v právě posuzované věci nároky na rozsah odůvodnění rozhodnutí oslabeny i z vůle zákonodárce (srov. § 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Za situace, kdy z rozhodnutí jsou zřejmé rozhodné skutečnosti a jejich právní hodnocení, jej v tomto směru nelze považovat za nedostatečné.

12. Ostatní argumentace stěžovatelky je založená zejména na odpovědnosti státu za vzniklou škodu (in eventum se zohledněním podílu stěžovatele na ní) a nesprávnosti postupu soudu, který setrval na zákonné podmínce vyčerpání opravných prostředků. Podle konstantní rozhodovací praxe ale není rolí Ústavního soudu napravování běžné nezákonnosti, nýbrž protiústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci či jiných jejich zásahů do ústavně zaručených práv či svobod jednotlivce [k tomu srov. např. nález ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. I. ÚS 2893/09 (N 134/58 SbNU 91), usnesení ze dne 2. 4. 2002 sp. zn. I. ÚS 77/02 (U 12/26 SbNU 343), usnesení ze dne 9. 1. 2002 sp. zn. I. ÚS 264/01 (U 2/25 SbNU 349) či nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Setrvání na požadavku naplnění této podmínky přitom nelze považovat za projev svévolné interpretace právních předpisů či jiné extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti. Proto ani není dán prostor pro zásah Ústavního soudu. Na výše uvedeném přitom nic nemění alternativní výklad stěžovatelky, že nezákonným rozhodnutím mělo být již rozhodnutí o nařízení exekuce. Smysl podmínky vyčerpání opravných prostředků vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody [nález ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 618/08 (N 101/53 SbNU 279), bod 10]. Ani proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka nebránila, naopak, její právní předchůdkyně jeho vydání iniciovala.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu