IV. ÚS 3221/24

Odůvodnění

1. Stěžovatel požaduje ústavní stížností zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel pronajal vedlejší účastnici byt. Podle nájemní smlouvy musela vedlejší účastnice zaplatit jistotu (16 000 Kč) a platit měsíční nájemné (6 500 tis. Kč) včetně zálohy na úhradu služeb spojených s užíváním bytu (1 500 Kč). Na konci března 2023 nemohla vedlejší účastnice byt řádně užívat a musela jej opustit, neboť stěžovatel prováděl jeho kompletní rekonstrukci. Ta měla trvat jen dva týdny, nakonec se protáhla na delší dobu. V dubnu téhož roku proto vedlejší účastnice vypověděla nájem, a to bez výpovědní doby. Kromě toho se vedlejší účastnice po stěžovateli domáhala jednak přiměřené slevy, kterou vyčíslila na 9 016 Kč (za část března 2 016 Kč a za celý duben 6 500 Kč), jednak vrácení zbývající jistoty, neboť jí stěžovatel vrátil jen 14 608 Kč.

3. Vedlejší účastnice stěžovatele zažalovala a uspěla. Okresní soud v Ostravě uložil stěžovateli, aby vedlejší účastnici zaplatil jak žalovanou částku 10 408 Kč, tak náhradu nákladů řízení. Současně ho poučil, že se proti jeho rozsudku může odvolat. Stěžovatel tak skutečně učinil. Krajský soud v Ostravě se však odmítl odvoláním věcně zabývat. Odvolání bylo totiž objektivně nepřípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). I když žalovaná částka byla nominálně vyšší než 10 tis. Kč, je třeba zkoumat, zda jde o částku se stejným skutkovým základem. V nynější věci tomu tak nebylo: vedlejší účastnice uplatnila dva samostatné nároky, které mají oporu v jiném skutkovém a právním základu (právo neplatit nájemné a právo na vrácení jistoty). V obou případech žalované částky nepřevyšovaly 10 tis. Kč. Krajský soud proto odvolání odmítl pro nepřípustnost (výrok I) a přiznal vedlejší účastnici 2 226 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II).

4. Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatel předkládá dva argumenty neústavnosti. Jednak namítá opomenutí důkazů (nevyslechnutí tří svědků okresním soudem), jednak kritizuje chybné poučení okresního soudu o přípustnosti odvolání (včetně kritiky výroku o nákladech řízení v rozsudku krajského soudu).

5. Ústavní stížnost byla podána včas; stěžovateli nelze přičíst na jeho úkor podání odvolání (s dopadem na včasnost ústavní stížnosti), neboť stěžovatel byl o možnosti podat odvolání okresním soudem poučen. Ústavní stížnost byla podána též oprávněným stěžovatelem, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

6. Pokud procesní právní předpisy poskytují účastníkům soudního řízení možnost, aby k ochraně jejich práv a oprávněných zájmů využili opravné prostředky, musí je soudy o tom poučit. Jde o požadavek, který má své kořeny v právu na přístup k soudu [nález ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 1140/22 (N 78/112 SbNU 189), bod 15, komplexně zejm. nález ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 1244/19 (N 2/98 SbNU 15), body 16 a násl.].

7. Dosavadní judikatura za neústavní považuje takové poučení, které účastníkovi nesprávně sdělí, že nemůže podat opravný prostředek, byť právo podání opravného prostředku umožňuje [srov. bohatou judikaturu k civilnímu dovolání - nálezy ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18 (N 109/94 SbNU 317), bod 16, ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20 (N 63/99 SbNU 214), body 12 až 14, nebo ze dne 6. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 1679/24, bod 13].

8. V nynější věci ovšem nastala přesně opačná situace. Okresní soud stěžovatele poučil, že odvolání je přípustné. Krajský soud nicméně upozornil, že k přípustnosti opravného prostředku nelze přistupovat "čistě matematicky". Protože žalované částky neměly společný skutkový základ a žádná z nich nepřekročila zákonnou hranici 10 tis. Kč, krajský soud se věcně odvoláním již nezabýval.

9. Ústavní soud uznává, že okresní soud měl být při formulaci poučení pečlivější. Na druhou stranu samotné poučení soudu nezakládá přípustnost opravného prostředku. Podstatné je pouze to, zda soud svým vadným poučením znemožnil výkon proces procesního práva na podání opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19 (N 137/100 SbNU 508), bod 20]. To se v této věci nestalo. Krajský soud pak na omyl okresního soudu upozornil a vysvětlil, proč musí odvolání odmítnout. Krajský soud se přitom neomezil na nicneříkající citaci zákona, ale své úvahy detailně odůvodnil. Ústavní soud tak nemá krajskému soudu co z ústavněprávních pozic vytknout. Výrok o nákladech řízení ve vztahu k vedlejší účastnici je pak logickým vyústěním rozhodnutí krajského soudu.

10. K argumentu opomenutých důkazů Ústavní soud stručně uvádí, že soudy nemusí vyhovět každému návrhu na provedení důkazu. Své rozhodnutí však musí odůvodnit (např. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23, body 31 a 32 včetně tam citované judikatury). To v nynější věci okresní soud udělal. Výslech svědků neprovedl, protože by jejich výpovědi do věci nic nepřinesly, přesněji nemají s věcí žádnou spojitost [ke způsobu odmítnutí důkazního návrhu srov. např. nález ze dne 10. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 1452/20 (N 49/105 SbNU 70), bod 58].

11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu