IV. ÚS 3244/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") proti rozhodnutí, kterým ho vedlejší účastník propustil ze služebního poměru, neboť podle psychologického posouzení není osobnostně způsobilý k výkonu služby u Policie České republiky, žalobu "na neplatnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru". Městský soud žalobu napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, jelikož stěžovatel napadl prvostupňové rozhodnutí, aniž by vyčerpal dostupný řádný opravný prostředek. V odůvodnění usnesení městský soud dále uvedl, že nepřehlédl stěžovatelovu zmínku o tom, že mu prvostupňové rozhodnutí nebylo doposud řádně doručeno, neboť ho správní orgán doručil pouze jeho "zmocněnci, který nebyl doručovací osobou", nicméně tato skutečnost není podstatná pro posouzení přípustnosti žalobního návrhu.

3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítal jeho nesprávnost spočívající zejména v tom, že se městský soud nedostatečně zabýval faktickou možností vyčerpat všechny opravné prostředky. Stěžovatel tuto možnost neměl z důvodu nedoručeného rozhodnutí, které napadl žalobou. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění přisvědčil městskému soudu v tom, že otázka nesprávného doručení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nebyla pro posouzení přípustnosti žaloby relevantní. Nesprávné doručování měl stěžovatel primárně namítat ve správním řízení. Také poukázal na to, že stěžovateli nic nebránilo podat odvolání proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, protože měl možnost se s důvody tohoto rozhodnutí seznámit, neboť sám městskému soudu v řízení o žalobě předložil jeho kopii.

Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele se policejní orgán po celou dobu řízení nevypořádal s námitkou, že mu rozhodnutí nebylo řádně doručeno, neboť na základě zúžené plné moci měla být korespondence vedena s ním a nikoli s právním zástupcem. Policejní orgán záměrně zaměňuje slovní spojení "řádné doručení" a "obeznámení se", ačkoliv je tak nelze vykládat. Samotný institut doručení v sobě samozřejmě musí obsahovat i schopnost seznámit se s písemností, nelze ale argumentovat tím, že mohl-li se stěžovatel s obsahem písemnosti seznámit, netřeba ji již řádně doručovat.

5. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud se odchýlil od své dřívější rozhodovací praxe, když rozhodl v rozporu s rozsudky ze dne 23. 10. 2023 č. j. 8 As 76/2023-56 a ze dne 16. 2. 2006 č. j. 3 As 25/2005-57. Jelikož si byl policejní orgán vědom, že právní zástupce stěžovatele není zmocněn k doručování písemnosti, avšak stále měl pochybnosti, měl Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené. Taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione zajišťuje ochranu práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dodržení předepsaného postupu domáhání se práva platí i pro čl. 36 odst. 2 Listiny. Součástí stanoveného postupu domáhání se práva před soudem jsou veškeré zákonem upravené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí splnit, aby soud mohl meritorně rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu soudního řízení a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.

9. Podmínkou přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je podle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu žalobcových práv změněno k opravnému prostředku jiného. Není-li tato podmínka splněna, je dán důvod pro odmítnutí správní žaloby pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Uvedená ustanovení jsou projevem subsidiarity správního soudnictví (§ 5 s. ř. s.) vycházející z premisy, že to má být v prvé řadě veřejná správa, která na základě řádných opravných prostředků sama napraví možné vady rozhodnutí.

10. Soudní ochrana před správními soudy je koncipována jako následná, nastupující až poté, co ani žalobce neuspěl s řádnými opravnými prostředky před správními orgány (srov. § 5 s. ř. s.), čímž zákonodárce stanovil racionální rozhraničení mezi řádnými opravnými prostředky ve správním řízení a soudní ochranou proti rozhodnutím správních orgánů. Požadavek na vyčerpání řádných opravných prostředků před správním orgánem, kterým je podmíněno meritorní rozhodnutí o žalobě, nepředstavuje nepřekonatelnou překážku přístupu k soudu, jelikož na účastníky správního řízení neklade nesplnitelné nároky. O možnosti podat odvolání, o lhůtě k jeho podání a o tom, u kterého správního orgánu se odvolání podává, je totiž účastník řízení v rozhodnutí poučován. V posuzované věci však stěžovatel proti rozhodnutí policejního orgánu, tedy rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, odvolání nepodal.

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud rozhodoval nikoli o meritorním rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí městského soudu, který podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou žalobu stěžovatele, aniž by se jí věcně zabýval, neboť stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal řádné opravné prostředky ve správním řízení. Toliko v těchto mezích lze tedy přezkoumávat rozsudek Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, které se vypořádalo se všemi námitkami stěžovatele způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (stejné hodnocení lze učinit vůči napadenému usnesení městského soudu). Ústavní soud považuje závěry správních soudů za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadená rozhodnutí nenesou známky svévole, ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu