Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., advokátky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. září 2025 č. j. 3 As 101/2025-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl rozsudkem ze dne 13. 6. 2025 č. j. 11 Ad 4/2025-23 žalobu stěžovatelky ve věci jejího kárného provinění posuzovaného vedlejší účastnicí.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. V té souvislosti Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 7. 2025 č. j. 3 As 101/2025-11 vyzval stěžovatelku k uhrazení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení a zároveň ji vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce doplnila kasační stížnost. Stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k doplnění stížnosti do dne 15. 8. 2025 z důvodu pooperační rekonvalescence. Nejvyšší správní soud stěžovatelku přípisem ze dne 4. 8. 2025 č. j. 3 As 101/2025-16 informoval, že lhůta pro doplnění kasační stížnosti skončí až dne 1. 9. 2025. Lhůta pro zaplacení soudního poplatku však marně uplynula již dne 15. 8. 2025, a proto Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 8. 2025 č. j. 3 As 101/2025-20 řízení o kasační stížnosti zastavil podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Stěžovatelka následně soudní poplatek uhradila až dne 29. 8. 2025, tedy po marném uplynutí stanovené lhůty a po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Přiložila přitom lékařskou zprávu, podle které e ode dne 12. 8. 2025 nemohla dostat v důsledku zranění do své kanceláře. Nejvyšší správní soud však nyní napadeným usnesením stěžovatelce vrátil jí zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč s poukazem na § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), podle něhož soud vrátí poplatek, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Konstatoval, že Nejvyšší správní soud však konstatoval, že podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Zdůraznil, že poplatek za řízení byl splatný již podáním kasační stížnosti dne 3. 7. 2025, a že tedy existoval dostatečný časový úsek ke splnění poplatkové povinnosti. Nejvyšší správní soud také uvedl, že opožděná úhrada soudního poplatku nemá vliv na zastavení řízení, a že stěžovatelku - v době, kdy soudní poplatek uhradila - bylo nutno považovat za osobu, které již povinnost k úhradě soudního poplatku ani nevznikla.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své argumentaci namítá zásadní porušení práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že jí zdravotní překážka - úraz s následující hospitalizací a operací kolenního kloubu - zabránila včas uhradit soudní poplatek. Poukazuje mj. na to, že byla v pracovní neschopnosti a nemohla se dostat do své kanceláře, přičemž lékařskou zprávou tuto překážku doložila. Nejvyšší správní soud však k uvedené zdravotní překážce nepřihlédl, v důsledku čehož došlo k porušení práva na spravedlivý soudní proces.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátka, nemusí být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
7. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud odkazuje na § 9 zákona o soudních poplatcích, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. Toto ustanovení již neumožňuje dodatečné zrušení usnesení o zastavení řízení, které stěžovatelka touto ústavní stížností ani nenapadá. Domáhá se naopak zrušení usnesení, kterým jí byl vrácen opožděně zaplacený soudní poplatek. K tomu lze pro úplnost dodat, že i kdyby Ústavní soud toto usnesení Nejvyššího správního soudu zrušil, nevedlo by to zjevně k obnovení řízení ve věci kasační stížnosti stěžovatelky, neboť toto řízení bylo zastaveno jiným rozhodnutím. Rozhodnutím, které naopak stěžovatelka nyní napadá ústavní stížností, zjevně nemohlo být zasaženo do jejích práv.
8. S ohledem na uvedené nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší správní soud postupoval ve věci stěžovatelky zcela v souladu s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, kterou Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.) shledal ústavně souladnou. Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu