Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele T. Ch., zastoupeného Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou, sídlem Královopolská 84, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2024 č. j. 14 Co 57/2024-817 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 82 P 84/2015-736, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. Ch. a nezl. M. Ch., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 11 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel, otec nezletilé, podal k Městskému soudu v Brně návrh na změnu péče o nezletilou a na úpravu styku s ní. První rozsudek městského soudu zrušil Krajský soud v Brně a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Matka nezletilé (první vedlejší účastnice) poté podala k městskému soudu návrh na zvýšení výživného.
3. Městský soud napadeným rozsudkem výživné zvýšil (výrok I), uložil stěžovateli zaplatit dlužné výživné (výrok II), určil styk stěžovatele s nezletilou (výrok III), zamítl návrh na svěření nezletilé do střídavé péče (výrok IV), uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 46 511 Kč (výrok V) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Městský soud uvedl, že od posledního rozhodnutí o výživném z roku 2014 se změnily poměry účastníků řízení, a proto výživné zvýšil od 1. 1. 2017. Při určení výše dlužného výživného soud přihlížel ke stěžovatelovým výdajům na potřeby nezletilé, o které soud snížil dluh na výživném. Oproti dosavadnímu styku v krizovém centru soud rozhodl, že styk stěžovatele s nezletilou bude probíhat běžně, tj. bez asistence. Ke změně péče soud neviděl důvod.
4. Krajský soud změnil výrok I a II rozsudku městského soudu tak, že výživné oproti městskému soudu ještě zvýšil, pročež stěžovateli uložil zaplatit vyšší dlužné výživné (od ledna 2016 do konce srpna 2024 v celkové výši 809 800 Kč), dále změnil výrok III tak, že se styk stěžovatele s nezletilou neupravuje, a výrok IV o zamítnutí návrhu na změnu péče potvrdil (výrok I). Mimoto uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 46 511 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Ve shodě s městským soudem dospěl krajský soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro změnu péče o nezletilou. Nezletilá vyjádřila přání nebýt v péči stěžovatele. Ten vyvíjí na nezletilou nátlak, mj. jí vyhrožuje vymáháním soudního rozhodnutí exekuční cestou nebo umístěním do diagnostického zařízení, kvůli čemuž musela nezletilá vyhledat psychiatrickou pomoc. V zájmu nezletilé s ohledem na její psychický stav není vhodné soudně upravovat styk se stěžovatelem, ale ponechat ho na vzájemné dohodě. Nezletilá má zájem na zlepšení vztahu se stěžovatelem, ale kvůli jeho chování ho odmítá navštěvovat v místě jeho bydliště, má zájem pouze o krátké schůzky na veřejně přístupných místech. Ačkoli má stěžovatel právo se s nezletilou stýkat, musí respektovat její potřeby a zájmy a nevytvářet na ni nátlak.
5. Majetkové poměry nezletilé i obou rodičů se podstatně změnily, zejména se zvýšil stěžovatelův příjem. Při určení výše výživného soud nepřihlédl k většině výdajů, které stěžovatel údajně vynaložil na potřeby nezletilé, neboť tyto výdaje nemohly být použity na výživu nezletilé, popř. tyto výdaje stěžovatel předem neprojednal s matkou. Znaleckými posudky nebyla prokázána tvrzení stěžovatele odůvodňující jeho návrhy na změnu péče, případně úpravu styku. Jelikož byl stěžovatel s těmito návrhy neúspěšný, je povinen uhradit státu náhradu nákladů řízení za znalečné.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vyčítá řadu pochybení. Předně soudy porušily jeho právo na rodinný život, neboť styk s nezletilou nakonec není vůbec upraven a je ponechán na dohodě, ačkoli účastníci řízení nejsou schopni dohody dosáhnout. Stěžovatel nezletilé nevyhrožuje, nezletilá je v pubertálním věku, odmítá autority a její chování je ovlivněno i působením matky, která po mnoho let nezletilé opakovala, že stěžovatel je psychicky nemocný (což tvrdil pouze původní znalecký posudek, jehož závěry byly následně vyvráceny). Styk s oběma rodiči je v nejlepším zájmu nezletilé a odchylky od tohoto pravidla musí být řádně odůvodněny ochranou legitimního zájmu. Závěr obecných soudů, že psychické potíže dcery jsou způsobeny jeho chováním, není podložen důkazy. Dále soudy při rozhodování o dluhu na výživném nezohlednily výdaje, které stěžovatel v průběhu let na nezletilou vynaložil, jako jsou výdaje na oblečení, potraviny nebo výlety. Vynaložení nákladů mohla dosvědčit stěžovatelova přítelkyně, jejíž výslech stěžovatel navrhl, ale krajský soud se s tímto návrhem nevypořádal. Výživné je kromě toho příliš vysoké. Konečně jsou stěžovatelova práva porušena tím, že musí státu hradit náhradu nákladů řízení za znalečné. Vypracování znaleckého posudku navrhla matka, původní znalecký posudek, který dospěl k závěru, že stěžovatel trpí duševní poruchou, se následně ukázal být díky dalším znaleckým posudkům a lékařským zprávám chybným. Stěžovatel byl tak při prokázání svého zdravotního stavu úspěšný.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma výroků I, II a III rozsudku městského soudu, které krajský soud změnil. Ústavní soud totiž nemůže přezkoumávat a rušit výroky, které odvolací soud změnil [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 téhož zákona) a též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud připomíná, že soudní rozhodnutí ve věcech rodinných přezkoumává obzvláště rezervovaně. V těchto věcech se rozhodování obecných soudů odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o rozhodnutí založené na libovůli či jinak popírající základní práva (např. nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23, bod 15). Ve stěžovatelově případě se obecné soudy žádného takového excesu nedopustily. Stěžovatelova argumentace je pouhou polemikou se skutkovými závěry obecných soudů, případně s aplikací podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatel odmítá akceptovat skutkové a právní závěry, sama o sobě nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv.
9. Závěry soudů týkající se péče o nezletilou a styku s ní jsou řádně odůvodněny a podloženy provedeným dokazováním. Soudy nevycházely z domnělé duševní choroby stěžovatele, kvůli které by nebyl schopen se o dceru starat, nebo názorů dcery, které jí měla vsugerovat matka, jak se snaží navodit stěžovatel, nýbrž z vícekrát vyřčených přání dcery neupravovat péči a styk z důvodu nevhodného, nátlakového chování stěžovatele (viz zejména body 11, 13 a 30 rozsudku krajského soudu). Takové přání nezletilé je legitimním důvodem pro omezení stěžovatelova práva na péči a styk.
10. Nepřípustný zásah do stěžovatelových ústavních práv nelze spatřovat ani v závěru soudů, že údajně vynaložené výdaje na nezletilou nezohlední při určení výše dluhu na výživném. Krajský soud stěžovateli vysvětlil, že všechny tyto výdaje nebyly vynaloženy na výživu nezletilé, popř. nebyly předem projednány s matkou (viz bod 24 rozsudku krajského soudu). Byť se krajský soud výslovně nevyjádřil ke stěžovatelovu návrhu na výslech svědka, z odůvodnění rozsudku jsou důvody neprovedení výslechu jasné: ani navržený výslech by na závěrech soudu nic nezměnil, protože i kdyby se stěžovatelova tvrzení prokázala, soud by tyto náklady při určení výše dluhu na výživném nemohl zohlednit. Výše výživného se nijak nevymyká standardu, je přiměřená vůči potřebám nezletilé, a zejména vůči stěžovatelovým vysokým příjmům.
11. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu není rozhodné, zda znalecké posudky potvrdily stěžovatelovo tvrzení o jeho duševním zdraví, nýbrž zda byl stěžovatel úspěšný s návrhem, k němuž se znalecké posudky pojí. Znalecké posudky objasňovaly skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení návrhu změnu na péče a styku, s nimiž stěžovatel úspěšný nebyl, proto je povinen státu nahradit náklady znalečného.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu