IV. ÚS 3311/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Celní úřad pro Jihomoravský kraj vydal v dubnu 2014 celkem deset dodatečných platebních výměrů, jimiž stěžovatelce doměřil clo, antidumpingové clo a penále za dovoz specifikovaných podložek z oceli typu ULS7. Tyto dodatečné platební výměry následně potvrdil vedlejší účastník řízení deseti původními rozhodnutími o odvolání. Proti nim stěžovatelka podala společnou žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 zamítl. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 7. 3. 2019 uvedený rozsudek krajského soudu spolu s rozhodnutími vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu změny právní úpravy, podle níž z doměřeného cla nevzniká penále. Dne 16. 9. 2019 vydal vedlejší účastník deset nových rozhodnutí o odvolání, kterými u dodatečných platebních výměrů zrušil penále. Žaloba proti pěti těmto rozhodnutím byla zamítnuta, stejně jako kasační stížnost (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2023 č. j. 5 Afs 22/2022-38). Druhých pět rozhodnutí bylo podrobeno přezkumnému řízení, v důsledku čehož do nich byl doplněn odkaz na právní předpis. I tato rozhodnutí obstála v přezkumu správními soudy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2024 č. j. 1 Afs 169/2023-63).

3. Stěžovatelka si v průběhu těchto řízení podala dne 20. 1. 2020 k Celnímu úřadu pro Jihomoravský kraj žádost o vrácení přeplatku na clu, kterou celní úřad posoudil jako žádost podle čl. 116 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, ze dne 9. 10. 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen "celní kodex"). Stěžovatelka v žádosti tvrdila, že ke vzniku přeplatku cla došlo proto, že rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení ze dne 16. 9. 2019 byla vydána až po uplynutí prekluzivní lhůty, k čemuž mělo být přihlédnuto z úřední povinnosti. Této žádosti celní úřad rozhodnutím ze dne 13. 7. 2020 nevyhověl. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník řízení zamítl a potvrdil rozhodnutí celního úřadu.

4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud konstatoval, že správní soudy opakovaně uzavřely, že k prekluzi nedošlo, neboť pět rozhodnutí vedlejšího účastníka (která nebyla předmětem přezkumného řízení) bylo vydáno v základní tříleté prekluzivní lhůtě a pět rozhodnutí žalovaného (podrobených přezkumnému řízení) bylo vydáno v prodloužené desetileté prekluzivní lhůtě. Prodloužení základní prekluzivní lhůty bylo odůvodněno vznikem celního dluhu v důsledku činu, který byl trestný.

5. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí o odvolání, kterými byly dodatečné platební výměry změněny, byla vydána až po uplynutí prekluzivní lhůty pro sdělení celního dluhu, přičemž v ústavní stížnosti předkládá svůj postup pro stanovení prekluzivní lhůty. Podle stěžovatelky představují částky uhrazené na doměřené clo přeplatek ve smyslu celních předpisů, jehož vrácení má stěžovatelka právo se domáhat podle čl. 116 a 117 celního kodexu a podle § 154 a 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Stěžovatelka dále tvrdí, že v posuzované věci nebyly věcně dány důvody pro postup podle čl. 221 odst. 4 celního kodexu, tedy k aplikaci desetileté prekluzivní lhůty.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a vypořádaných správními soudy. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku stěžovatelce osvětlil, že v řízení o žádosti o vrácení přeplatku na clu nelze uplatnit námitku promlčení celního dluhu, s odkazem na § 3 odst. 1 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve spojení s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Na řádně odůvodněném závěru Nejvyššího správního soudu neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

10. Ústavní soud konstatuje, že námitky prekluze práva doměřit stěžovatelce clo, které jsou podstatou argumentace stěžovatelky, byly předmětem opakovaného přezkumu správními soudy (i Ústavního soudu) v řízení o doměření cla stěžovatelce. Stěžovatelka se tak prostřednictvím návrhu na vrácení přeplatku cla podle čl. 116 celního kodexu opětovně domáhá přezkumu posouzení (ne)uplynutí prekluzivní lhůty pro sdělení celního dluhu. V předchozích řízeních již správní soudy řádně posoudily uplynutí prekluzivní lhůty, i to, zda v posuzované věci existují věcné důvody pro prolomení tříleté prekluzivní lhůty ve prospěch lhůty desetileté. Správní soudy aprobovaly postup správních orgánů podle čl. 221 odst. 4 celního kodexu, jelikož správní orgány předestřely odůvodněnou a přezkoumatelnou úvahu, že celní dluh vznikl v důsledku činu, který mohl být kvalifikován jako trestný. Ústavní soud tak odkazuje na závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 169/2023-63 (především body 64 až 66), aprobované usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2809/24 a v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 22/2022-38 (především body 24 až 28 a 31).

11. Závěr správních soudů o tom, že se stěžovatelka nepřípustně domáhá prostřednictvím jiného procesního nástroje, tedy návrhem na vrácení přeplatku cla, posouzení otázky, která již byla věcně rozhodnuta, z hlediska ústavněprávního plně obstojí. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu