Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Č., zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem, sídlem [adresa] Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 25 Cdo 3470/2023-436, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodních společností Dopravní zdravotnictví a. s., sídlem [adresa] Praha 2 - Vinohrady, a Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předloženého rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl v roce 2021 (v době zhoršené epidemiologické situace způsobené virem COVID-19) účastníkem civilního soudního řízení. Součástí tohoto řízení bylo jednání konané u Krajského soudu v Ostravě, na které se stěžovatel dostavil opožděně a bez ochrany dýchacích cest. Opakovanou výzvu předsedkyně senátu, aby si nasadil respirátor, stěžovatel nerespektoval. Uvedl, že hodlá napomoci šíření viru. Nakonec byl z jednací síně vyveden a jednání se účastnil pouze jeho advokát.
3. Stěžovatel byl přesvědčen, že mu bylo odepřeno právo jednat před soudem, a proto později podal ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu pro zmatečnost. Krajský soud žalobu zamítl. Stěžovatel neuspěl ani s odvoláním u Vrchního soudu v Olomouci, ani s dovoláním u Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že předsedkyně senátu mohla podle § 117 občanského soudního řádu přijímat veškerá vhodná opatření k zajištění splnění účelu jednání, a to včetně uložení povinnosti použít ochranu dýchacích cest. Tomu nebránilo, že tehdy účinné opatření Ministerstva zdravotnictví (ze dne 27. 10. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN) stanovilo výjimku, podle níž mj. účastníci řízení při soudním jednání nemuseli ochranu dýchacích cest nosit. Tato výjimka zajišťovala soudcům možnost sledovat projev účastníků a svědků včetně výrazu jejich tváře. Při posuzovaném jednání nebylo třeba účastníky ani svědky sledovat, proto mohla předsedkyně senátu upřednostnit zájem na ochraně zdraví osob při jednání. Stěžovatel tak mohl být vykázán z jednání, neboť hrubě narušoval jeho pořádek (§ 54 občanského soudního řádu). Nepřítomností na jednání na procesních právech nijak neutrpěl, jelikož se jednání zúčastnil jeho advokát.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Opatření Ministerstva zdravotnictví stanovilo účastníkům soudního řízení při jednání výjimku z povinnosti nosit ochranu dýchacích cest, proto bylo nepřiměřené, že stěžovatel byl kvůli nenasazení respirátoru vykázán z jednací síně.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 téhož zákona) a též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Stěžovatelova argumentace postrádá ústavněprávní rozměr a neobsahuje nic, s čím by se soudy již nevypořádaly. Obecné soudy mají za to, že opatření předsedkyně senátu, kterým uložila stěžovateli povinnost nasadit si při jednání ochranu dýchacích cest, nelze pokládat za nepřiměřené, neboť toto opatření v době pandemie chránilo zdraví osob na soudním jednání. Stěžovatel podle obecných soudů hrubě narušoval průběh soudního jednání, proto z něj měl být vykázán. Na těchto závěrech není nic neústavního, stejně jako na úvaze obecných soudů, že do stěžovatelova práva na soudní ochranu nemohlo být zasaženo, protože se jednání zúčastnil jeho advokát. Závěr, že původní řízení netrpělo zmatečnostní vadou, tedy není neústavní.
7. Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu