Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené pěstounkou, bytem Svatoplukova 2476/71, Prostějov, zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, sídlem Karlov 2392/6, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2025 č. j. 30 Cdo 1192/2025-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2025 č. j. 25 Co 453/2024-84 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. září 2024 č. j. 47 C 236/2023-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že policejní orgán usnesením ze dne 16. 9. 2022 odložil z důvodu nízkého věku trestní věc vedenou vůči stěžovatelce pro podezření ze spáchání krádeže podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prostějově následně podala k Okresnímu soudu v Prostějově návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, který jmenovaný soud usnesením zamítl.
3. Stěžovatelka se žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), po vedlejší účastnici domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč (s příslušenstvím) vzniklé v souvislosti se shora uvedeným řízením.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu na náhradu nemajetkové újmy zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II). Obvodní soud dospěl k závěru o absenci nezákonného rozhodnutí, jako jedné z nutných podmínek uplatnění nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Návrh na uložení výchovného opatření podle obvodního soudu není možné za takové rozhodnutí považovat.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). V rozsudku se městský soud ztotožnil se závěry soudu obvodního o neexistenci odpovědnostního titulu, přičemž konstatoval, že návrh státní zástupkyně na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemá charakter nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Takový návrh nespadá do rozšířených mezí uvedeného ustanovení dovozených soudní praxí jeho extenzivním výkladem, a nelze jej pomocí analogie ani připodobnit k zahájení trestního stíhání. Městský soud nadto konstatoval, že stěžovatelce se již dostalo odškodnění v podobě konstatování porušení práva a omluvy.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti (výrok I) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud posoudil dovolání jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že na otázce, kterou stěžovatelka vymezila v dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Městský soud totiž postavil zamítnutí žaloby nejen na závěru o absenci právního titulu odpovědnosti státu za tvrzenou újmu, ale také na závěru, že stěžovatelka již byla před zahájením řízení odškodněna. Závěr o zániku újmy plněním ze strany vedlejší účastnice však stěžovatelka dovoláním nenapadla.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka soudům vytýká restriktivní výklad § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť se domnívá, že její věc lze podřadit pod judikaturou rozšířený výklad tohoto ustanovení. Má za to, že odpovědnostním titulem může být rozhodnutí o odložení věci pro nepřípustnost trestního stíhání podle § 159a odst. 2 trestního řádu. Pokud by totiž policejní orgán věc správně vyhodnotil a věc odložil podle § 159a odst. 1 trestního řádu, nemusel by státní zástupce podávat návrh na uložení opatření a stěžovatelka by se nemusela podrobit soudnímu řízení.
8. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že se nezabývaly dopady uvedeného řízení na její duševní zdraví. Má za to, že soudy postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou vztahující se k této problematice a počínaly si diskriminačně, neboť za situace, kdy by stěžovatelka již byla trestně odpovědná, vedlo by následné zastavení trestního stíhání ke vzniku nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb.
9. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jejím dovoláním, neboť se v napadeném usnesení vůbec nevyjádřil k tomu, že bylo vůči ní ze strany státních orgánů postupováno nezákonně. Za nezákonné pak stěžovatelka považuje také rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Obecné soudy žalobu stěžovatelky zamítly, neboť dospěly k závěru, že neexistuje odpovědnostní titul, který by zakládal odpovědnost státu za stěžovatelkou tvrzenou nemajetkovou újmu. Soudy prvního i druhého stupně tento svůj závěr řádně odůvodnily a vysvětlily, proč nepovažovaly za možné rozšířit výklad § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve směru, kterého se stěžovatelka domáhala. Současně však soud druhého stupně uvedl, že i kdyby vyložil zákon č. 82/1998 Sb. šířeji, nemohlo by to na věci samotné nic změnit, neboť stěžovatelka byla již před zahájením řízení odškodněna nejen konstatováním porušení práva, ale též omluvou.
12. Stěžovatelka v dovolání napadla jen závěr soudu druhého stupně, že v tomto případě není dána odpovědnost státu, nenapadla však závěr, že v daném případě - pokud by byl zvolen výklad jiný, byla stěžovatelka beztak odškodněna. Nejvyšší soud proto konstatoval, že na otázce, v níž stěžovatelka spatřovala přípustnost dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí, a že by se tedy případné odlišné vyřešení této otázky v poměrech stěžovatelky nijak neprojevilo. Ústavní soud si dovolání vyžádal a zjistil z něj, že úvahy Nejvyššího soudu obsahu dovolání odpovídají, a proto ústavně obstojí.
13. Z toho však plyne, že stěžovatelka materiálně nevyčerpala možnost zpochybnit meritum věci před Nejvyšším soudem, proto však nemůže toto pochybení napravit až v řízení o ústavní stížnosti. V rozsahu argumentace ohledně existence odpovědnosti státu je tedy ústavní stížnost materiálně nepřípustná.
14. Ústavní soud má dále za to, že obvodní soud i městský soud řádně odůvodnily též závěry o nákladech řízení (které samostatně napadat nebylo v dovolání možné). Nedopustily se přitom svévolného výkladu zákona či jiné ústavně relevantní vady, která by Ústavní soud opravňovala jejich závěry korigovat.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu