IV. ÚS 3350/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení ústavně zaručeného práva opatrovance (zastoupeného stěžovatelkou) na dědění, resp. jeho vlastnickou a testovací svobodu zaručenou čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 458 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v části, podle níž není opatrovník oprávněn za zastoupeného právně jednat v záležitostech týkajících se pořízení pro případ smrti.

2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozhodoval o návrhu stěžovatelky (opatrovnice jejího syna omezeného ve svéprávnosti - vedlejšího účastníka) na schválení právního jednání spočívajícího v projevení poslední vůle závětí, které učinila stěžovatelka v zastoupení vedlejšího účastníka. V návrhu uvedla, že vedlejší účastník je omezený ve svéprávnosti, mimo jiné v tom, že není schopen nakládat se svým majetkem a projevit poslední vůli v závěti. Z tohoto důvodu stěžovatelka považovala za svou povinnost učinit tak za vedlejšího účastníka, jelikož po jeho smrti bez závěti by dědili dědicové ze zákona, což jsou velmi vzdálení příbuzní, kteří vedlejšího účastníka osobně neznají ani o něj neprojevili zájem. Obvodní soud návrh stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že § 458 občanského zákoníku vylučuje možnost opatrovníka jednat jménem omezeného ve svéprávnosti mimo jiné ve věcech pořízení pro případ smrti, takže stěžovatelkou předkládané právní jednání ke schválení tomuto ustanovení odporuje, a proto je neplatné pro rozpor se zákonem a soud jej nemůže schválit. Nadto obvodní soud nespatřoval rozpor této právní úpravy s ústavním pořádkem.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "jen městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. I městský soud vyšel z toho, že vedlejší účastník je omezen ve svéprávnosti mimo jiné tak, že není schopen nakládat se svým majetkem a projevit svoji poslední vůli v závěti, tudíž nemůže pořídit závěť o svém majetku. Pořízení pro případ smrti závětí je čistě osobním právem a projevem jedince a tato povaha uvedeného práva vylučuje, aby byl opatrovanec při takovém právním jednání zastoupen opatrovníkem. Ustanovení § 458 občanského zákoníku ani podle městského soudu není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť odráží povahu právního jednání spočívajícího v pořízení pro případ smrti jako výlučně osobního.

4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala v dosud neřešené otázce, zda jako opatrovnice může za opatrovance projevit jeho poslední vůli závětí, je-li opatrovanec omezen ve svéprávnosti tak, že není schopen projevit svoji poslední vůli. Dále měl Nejvyšší soud posoudit, zda § 458 občanského zákoníku není v rozporu s ústavním pořádkem a případně předložit Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení. Stěžovatelčino dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným, neboť daná otázka nebyla za účinnosti občanského zákoníku doposud v jeho judikatuře řešena, nicméně dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není opodstatněné, proto napadeným rozsudkem dovolání zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění odkázal na § 1496 občanského zákoníku, podle něhož je právo povolat dědice osobním právem zůstavitele. Vzhledem k osobní povaze závěti ji proto nemůže pořídit za zůstavitele jeho zástupce, a to ani zástupce na základě plné moci, ani zákonný zástupce nezletilého nesvéprávného nebo opatrovník nesvéprávného. Ač zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, ustanovení obdobné § 458 občanského zákoníku neobsahoval, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2968/2006 dovodil, že pořízení nebo zrušení závěti musí být učiněno osobně pořizovatelem závěti (zůstavitelem). Není možné, aby tyto úkony za něj učinil jeho zástupce. V tomto rozsudku Nejvyšší soud odkázal na dřívější právní úpravy dědického práva, které rovněž vycházely z toho, že zůstavitel musí ustanovit dědice sám. Za dané situace proto závěr městského soudu, že opatrovník nemůže za opatrovance učinit pořízení pro případ smrti závětí, je správný. Právní úprava obsažená v § 458 občanského zákoníku odráží povahu právního jednání pořízení pro případ smrti. V této souvislosti obvodní soud i městský soud podle Nejvyššího soudu dostatečně vysvětlily, proč dané ustanovení zákona nepovažují za neústavní a proč Ústavnímu soudu nepředložily návrh na jeho zrušení. Ani Nejvyšší soud neshledal důvod, proč by uvedené ustanovení mělo být neústavním, a proto Ústavnímu soudu nepředložil návrh na jeho zrušení.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka rekapituluje závěry obecných soudů, s nimiž nesouhlasí. Uvádí, že syn je těžce postižený, celoživotně o něj pečuje. Do smrti manžela se oba rodiče snažili o to, aby vyrůstal v co nejlepším prostředí a po smrti manžela zdědil část rodinného majetku. Uvedeným právním jednáním, které stěžovatelka předložila ke schválení obvodnímu soudu, se snažila zajistit pro vedlejšího účastníka péči i poté, co sama zemře. Touto okolností se obecné soudy nezabývaly, nezabývaly se tedy otázkou, zda předkládaná závěť je nebo není v rozporu s jeho zájmy. Stěžovatelka nerozporuje, že pořízení pro případ smrti závětí je osobním právem, ovšem toto osobní právo vedlejší účastník vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůže vykonat. Pokud jej za něj nemůže vykonat ani stěžovatelka, je takový postup v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny. Z toho důvodu stěžovatelka s ústavní stížností spojila návrh na zrušení části § 458 občanského zákoníku.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.

8. Závěry obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně konformní. K tomuto zjištění Ústavní soud dospěl i přesto, že vnímá složitost situace, v níž se stěžovatelka nachází s tím, že je vedena snahou zajistit co možná nejlepší péči pro vedlejšího účastníka v době, kdy sama zemře. Na druhou stranu obecné soudy velmi podrobně vysvětlily, že možnost (právo) pořídit o svém majetku pro případ smrti závětí je ryze osobním právem, které nemůže za opatrovance učinit ani jeho opatrovník. Správnost těchto závěrů stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje, toliko uvádí, že vedlejší účastník vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůže práva pořídit o svém majetku pro případ smrti využít a vzhledem k jeho sociálnímu zázemí se stěžovatelka domnívá, že je pro jeho budoucí život vhodné, aby tak učinila sama. K tomu Ústavní soud poznamenává, že okolnost bránící vedlejšímu účastníkovi řízení pořídit o svém majetku pro případ smrti sama o sobě nemůže znamenat neústavnost zákonné úpravy, která vychází z toho, že pořízení pro případ smrti závětí je ryze osobním právem. Skutečnost, že vedlejší účastník nemůže uvedeného práva využít, neznamená, že osobní povahu tohoto práva je možno hodnotit jako neústavní. Opatrovník může opatrovance zastoupit jen v těch případech, kdy to odpovídá povaze vykonávaného práva. Uvedený výklad přitom podle Ústavního soudu stěžovatelku, resp. vedlejšího účastníka nepoškozuje do té míry, aby Ústavní soud zasáhl proti uvedené koncepci, s níž je k právu na pořízení s majetkem pro případ smrti závětí dlouhodobě přistupováno (na což poukázal i Nejvyšší soud). Případ stěžovatelky a jejího syna sice není obvyklým, ale nelze jej považovat ani za ojedinělý. Je naopak na stěžovatelce, aby zvážila jiný právní postup, jímž se maximálně přiblíží jí sledovanému cíli a z majetkového hlediska - jak sama v ústavní stížnosti naznačuje - se pokusí pro vedlejšího účastníka uspořádat poměry tak, aby o něj bylo co nejlépe postaráno i v době, kdy ona se o něj již nebude moci starat.

9. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na zrušení části v záhlaví uvedeného ustanovení občanského zákoníku sdílí osud ústavní stížnosti; byla-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadla tím současně i základní podmínka možného posouzení s ní spojeného návrhu na zrušení zákonného ustanovení [např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu