Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele nezl. Přemysla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného opatrovníkem JUDr. Hanou Vodolánovou Vopálenskou, advokátem, sídlem Obrněné brigády 20/20, Cheb, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 15. října 2024 č. j. 2 ZT 154/2024-7 a usnesení Policie České republiky, 2. oddělení obecné kriminality, územní odbor Cheb ze dne 16. září 2024 č. j. KRPK-48332-97/TČ-2024-190272, za účasti Okresního státního zastupitelství v Chebu a Policie České republiky, 2. oddělení obecné kriminality, územní odbor Cheb, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovateli byl k výkonu jeho práv (jako poškozeného) usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu (dále jen "OSZ Cheb") ze dne 4. 6. 2024 ustanoven opatrovník podle § 45 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Dne 4. 6. 2024 byl na základě příkazu policejního orgánu 2. oddělení obecné kriminality územního odboru Cheb podle § 79 odst. 1 trestního řádu, po předchozím souhlasu státního zástupce, odňat stěžovateli mobilní telefon včetně příslušenství. Dne 16. 9. 2024 vydal policejní orgán podle § 80 odst. 1 trestního řádu usnesení o vydání věcí opatrovníkovi stěžovatele, neboť věci již nebyly k dalšímu řízení potřeba. Opatrovník stěžovatele podal proti usnesení policejního orgánu o vydání věcí stížnost k OSZ Cheb.
3. Státní zástupkyně OSZ Cheb napadeným usnesením stížnost opatrovníka zamítla, neboť po přezkumu předchozího řízení konstatovala, že policejní orgán nepochybil, když věci vydal opatrovníkovi stěžovatele.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že k zásahu do jeho práva vlastnit majetek došlo tím, že policejní orgán nevrátil odňaté věci přímo jemu, ale jeho opatrovníkovi. Podle § 80 odst. 1 trestního řádu má být věc vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, tedy stěžovateli. Policejní orgán tak svým rozhodnutím zpochybnil vlastnické právo stěžovatele, neboť je nepochybné, že vlastníkem vydávaných věcí není opatrovník. Stěžovatel dále namítá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, neboť neobsahují vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry týkající se vlastnického práva k odňatým věcem.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost podal za stěžovatele (resp. jménem stěžovatele) jeho opatrovník, Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána oprávněnou osobou. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak je. Ústavní soud zohlednil, že opatrovník (advokát) stěžovatele zastupoval v souladu s § 45 trestního řádu již v předcházejícím řízení. Ústavní soud nadto běžně akceptuje podání ústavní stížnosti kolizním opatrovníkem, případně též procesním opatrovníkem ustanoveným podle § 29 o. s. ř. (viz usnesení ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1900/24, ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1255/15). Ústavní soud proto považuje nyní posuzovanou ústavní stížnost za stížnost podanou oprávněnou osobou.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát zdůraznil, že možnost jeho zásahu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je nutno vykládat zužujícím způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit. Ústavní soud je tak povolán ke korigování excesů, jež jsou výrazem svévole nebo libovůle orgánů činných v trestním řízení [srov. nálezy ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1940/10 (N 222/59 SbNU 207), ze dne 13. 6. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1236/23]. Žádný takový exces v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti vrácení odňatého mobilního telefonu včetně příslušenství jeho opatrovníkovi, přičemž podává svůj doslovný výklad § 80 odst. 1 trestního řádu, podle kterého měl policejní orgán vrátit věci jemu osobně. Stěžovatel však opomíjí, že opatrovník mu byl ustanoven právě proto, aby vykonával jeho práva v trestním řízení. Stěžovatel také namítá, že postupem policejního orgánu bylo zpochybněno jeho vlastnické právo k věcem, avšak Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní ani deklaratorní charakter [srov. nález ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13 (N 41/76 SbNU 553)]. Stěžovatel ani nenamítá, že by se mobilní telefon včetně příslušenství nedostal do jeho dispozice, pročež lze pochybovat vůbec o přínosu předcházejícího řízení pro stěžovatele.
9. Ústavní soud v posuzované věci nevidí důvod pro svůj případný kasační zásah, neboť stěžovatelem tvrzený zásah do jeho vlastnického práva neshledal. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
10. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu