IV. ÚS 3363/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla "krácena na právech rodiče pečovat o své nezletilé dítě a vychovávat ho" a že "bylo porušeno její právo na soudní ochranu a ochranu před zasahováním do rodinného života bez vážného, zákonem podloženého důvodu".

2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že stěžovatelka se u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala nahrazení souhlasu otce (prvního vedlejšího účastníka) s odstěhováním nezletilého vedlejšího účastníka (tj. jejich syna, dále jen "nezletilý") do Švédského království, kam se stěžovatelka odstěhovala po založení nového manželství. Městský soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2023 č. j. 22 P 28/2021-462 návrh matky zamítl (I. výrok), nezletilého svěřil do střídavé péče rodičů (II. výrok), uložil oběma rodičům vyživovací povinnosti (III. a IV. výrok), konstatoval změnu předchozí úpravy (V. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VI. výrok). V odůvodnění městský soud uvedl, že stěžovatelka uzavřela sňatek se svým nynějším manželem, který byl v době posledního rozhodování jejím partnerem, a nejde tudíž o takovou změnu poměrů, která by byla důvodná pro vyhovění jejímu návrhu. Pokud stěžovatelka považuje za změnu poměrů prodej domu, v němž s nezletilým bydlela, šlo podle městského soudu o kroky, kterými stěžovatelka směřovala k vytvoření podmínek pro odstěhování s nezletilým do Švédského království, a nejde tak o žádné objektivní okolnosti, ale o okolnosti, které jsou zapříčiněny jednáním stěžovatelky a jejího současného manžela. Městský soud dále zdůvodnil, které okolnosti zvažoval při rozhodování o svěření nezletilého do střídavé péče rodičů, poukázal na bezproblémovou péči otce o nezletilého, na jeho spokojenost, pokud se nacházel v péči otce, na navázání vztahu s otcovskou babičkou, a poté, co neshledal žádné nedostatky v péči otce o nezletilého, rozhodl o jeho svěření do střídavé péče, přičemž podrobněji upravil její podmínky.

3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž namítla, že městský soud neprovedl dokazování o zázemí bydlišť rodičů a o domácnost stěžovatelky ve Švédském království se nijak nezabýval, že nebylo přihlédnuto dostatečně k názoru nezletilého a k důkazům o chování otce ke stěžovatelce, jeho úmyslné neochotě vycházet s ní, a to i při péči o nezletilého. Při rozhodování nevycházel z konkrétní situace rodičů a nevyužil všech dostupných prostředků, které soudy mají. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") po doplnění dokazování napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku městského soudu (I. výrok), změnil jeho II. výrok a nezletilého svěřil do péče otce (II. výrok), upravil styk stěžovatelky s nezletilým a podmínky jeho průběhu (III. výrok), změnil výroky o výživném a stěžovatelce uložil povinnost platit výživné, včetně dlužného výživného (IV. výrok), konstatoval změnu předchozí úpravy (V. výrok), vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku (VI. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (VII. výrok). Podle krajského soudu není v zájmu nezletilého, aby vycestoval do Švédského království, především je třeba přihlédnout k tomu, že nezletilý dosud vyrůstal v České republice, navštěvoval zde předškolní zařízení a udržoval pravidelný styk s otcem v rámci soudem upraveného styku. Dalším neméně významným důvodem pro neudělení souhlasu s vystěhováním je skutečnost, že nezletilého příští rok čeká nástup do základní školy a je tedy v jeho zájmu, aby byl na tento vstup řádně připraven povinnou docházkou do předškolního zařízení. Není vhodné mu tuto životní etapu ztěžovat odstěhováním do Švédského království, neboť nezná švédský jazyk, a dosud nemůže mít vytvořeny dostatečné sociální vazby se svými vrstevníky tak, jak je tomu v České republice. Krajský soud také uvedl, že stěžovatelka v podstatě začala činit veškeré kroky k tomu, aby dosáhla souhlasu s odstěhováním nezletilého, aniž by blíže respektovala skutečnost, že přirozeným prostředím, ve kterém nezletilý dosud vyrůstal, nebylo Švédské království, ale Česká republika, že zde má nezletilý svého otce, se kterým má navázán silný citový vztah, a že zde má i vazby s dalšími rodinnými příslušníky, s nimiž se stýká. Stěžovatelka sice deklarovala, že by nezletilého ke styku s otcem do České republiky pravidelně vozila, a to na své náklady, nicméně nelze odhlédnout jednak od velké vzdálenosti místa bydliště stěžovatelky a otce a dále od skutečnosti, že stěžovatelka je dosud finančně závislá na svém manželovi, který není povinen stěžovatelce náklady na cestovné s nezletilým do České republiky za účelem styku otce s nezletilým financovat. Soud také zohlednil dosavadní přístup stěžovatelky k nerespektování soudních rozhodnutí (opakované vycestování stěžovatelky s nezletilým bez souhlasu otce i přes nařízené opatření městského soudu, kterým jí bylo uloženo zdržet se vycestování s nezletilým mimo území České republiky bez písemného souhlasu otce, což vedlo k vydání předběžného opatření o svěření nezletilého do péče otce), který významným způsobem zpochybňuje její příslib vozit nezletilého ke styku s otcem do České republiky. Jelikož stěžovatelka odvíjí svůj další život od života ve Švédském království, dospěl krajský soud k závěru, že není možné ponechat nezletilého ve výlučné péči stěžovatelky a ani aplikovat střídavou péči tak, jak o ní rozhodl městský soud, a to proto, že v zájmu nezletilého je, aby měl jedno pevné zázemí v jedné rodině a v jedné zemi. Cestováním nezletilého každý měsíc za otcem by byl nezletilý neúměrně zatěžován zejména, pokud by nastoupil do školního zařízení ve Švédském království a musel plnit tamní školní povinnosti. Krajský soud také zpochybnil, zda by stěžovatelka byla schopna zajišťovat styk otce s nezletilým, když i ona má v úmyslu dokončit studium švédského jazyka, musí navštěvovat školu a hodlá začít podnikat, případně se sama nechat zaměstnat. Otec by tak byl zcela odkázán na vůli stěžovatelky, zda mu nezletilého ke styku do České republiky přiveze či nikoliv a zda bude soudní rozhodnutí o úpravě jeho styku s nezletilým respektovat, což dosud nečinila.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka upozorňuje, že městský soud nenahradil souhlas otce nezletilého s vystěhováním, nicméně stanovil střídavou péči, čímž zjevně zohlednil pouze odstup bydlišť rodičů nezletilého a tuto okolnost předřadil před ostatní podstatné skutečnosti.

5. Orgán sociálněprávní ochrany dětí podle stěžovatelky zúžil svoji roli v soudním řízení pouze na zásah odstupu bydlišť do pohody života dítěte přejížděním mezi Českou republikou a Švédským královstvím. Výchovnou způsobilostí rodičů, zejména stěžovatelky, vztahem syna k ní se nezabýval téměř vůbec. Tím došlo ke zjednodušení podkladů pro rozhodnutí ve věci, aniž by došlo ke zjišťování podstatných okolností.

6. Krajský soud rozhodl způsobem, kterým vzal v potaz přejíždění mezi Švédským královstvím a Českou republikou a přizpůsobil tomu rozsah poměru péče stěžovatelky a otce nezletilého v neprospěch stěžovatelky, neboť zpřísnil rozhodnutí městského soudu tak, že otci syna svěřil do výlučné péče a stěžovatelce určil poměrně široký styk, který nepochybně obsahově spíše připomíná střídavou, byť nerovnoměrnou střídavou péči. To ji omezuje v možnosti zajistit si zdroj příjmů, ačkoliv má povinnost vyživovat nezletilého. Stěžovatelka má za to, že pro tak zásadní rozhodnutí a omezení jejího rodičovského práva, měl být přednostně zpracován znalecký posudek, kterým by byl zjištěn skutečný zájem dítěte, zjištěna preference dítěte a to, zda by nedošlo k odcizení od rodinného života stěžovatelky a nemělo to na dítě negativní dopad.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, proto mu v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem nenáleží hodnotit důkazy provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče. Stěžovatelka v posuzované věci staví Ústavní soud právě do takové pozice, neboť její námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž krajský soud na základě skutkového stavu zjištěného městským soudem, své rozhodnutí o nenařízení střídavé péče a svěření nezletilého do péče otce opřel.

9. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě § 907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a relevantních mezinárodních smluv vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]: 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby, 4) přání dítěte. Obecné soudy musí při naplnění podmínek zásady vyšetřovací v každé fázi řízení vážit, které důkazy ohledně uvedených kritérií je třeba provést a zda a do jaké míry je nutné dokazování doplnit; nemohou svévolně posuzovat dopad jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí, naopak musí svůj postup při dokazování i hodnocení důkazů řádně odůvodnit [viz nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9)]. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že výše uvedené ústavní nároky na rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech byly naplněny.

10. Ústavní soud ve svém přístupu k rodinněprávním případům zdůrazňuje, že rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinněprávních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet veškeré dotčené zájmy, zejména zájmy nezletilých dětí.

11. Ve stěžovatelčině věci hodnotil krajský soud jak velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů, nízký věk nezletilého, nastávající režim školní povinné docházky, tak i namítané odcizení od rodinného života stěžovatelky. Za významnou okolnost považuje Ústavní soud i jeho poukaz na to, že režim nastolený předběžným opatřením městského soudu, podle něhož byl nezletilý svěřen do péče otce (vydaným po opakovaném vycestování stěžovatelky do Švédského království s nezletilým bez souhlasu otce i přes nařízené opatření, kterým jí bylo uloženo zdržet se vycestování s nezletilým mimo území České republiky bez písemného souhlasu otce), dosud velmi dobře funguje. Považoval-li městský soud za podstatnou okolnost i chování stěžovatelky, je jeho závěr akceptovatelný. Byla to totiž stěžovatelka, která svým jednáním (odstěhování do Švédského království a rozhodnutí tam žít) zasáhla do přirozeného prostředí, ve kterém nezletilý vyrůstal. Před právy nezletilého tak upřednostnila své vlastní zájmy. I s ohledem na uvedené se tak stěžovatelka může jen stěží dovolávat značné vzdálenosti svého bydliště jako důvodu pro nestanovení střídavé péče, neboť sama takový stav nastolila.

12. Lze tedy shrnout, že krajský soud posuzovanou věc hodnotil komplexně a vysvětlil, proč za dané situace není možné, aby byla stanovena střídavá péče rodičů. Ústavní soud uzavírá, že v postupu soudu neshledal kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Krajský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a ústavně souladným způsobem odůvodnil své závěry ohledně svěření nezletilého do výlučné péče otce a stanovení styku nezletilého se stěžovatelkou.

13. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že napadený rozsudek nemá povahu rozhodnutí absolutně konečného a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu