IV. ÚS 3366/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka (matka) se domáhá zrušení části soudního rozhodnutí uvedeného v záhlaví; tvrdí, že soud porušil její práva a práva nezletilých vedlejších účastníků (děti, aktuálně ve věku 11 a 16 let) podle čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, dále čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka sice žádá zrušit celý výrok I napadeného rozhodnutí, z obsahu stížnosti je však zřejmé, že napadá pouze tu jeho část, kterou byla potvrzena úprava styku prvního vedlejšího účastníka (otec) s dětmi (výrok VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4).

2. Rodiče ukončili soužití v listopadu 2018. Vzhledem k blízkosti svých bytů v jednom bytovém domě děti bydlely s matkou a otce navštěvovaly. Od ledna 2021 praktikovali rodiče střídavou péči v třídenním intervalu podle jejich neformální dohody, avšak pouze necelý měsíc. V únoru 2021 podal každý z rodičů návrh k obvodnímu soudu na úpravu poměrů k dětem po dobu před a po rozvodu manželství. Po dobu řízení z vůle dětí kontakt s otcem neprobíhal, a to ani prostřednictvím služby asistovaného setkávání.

3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 14 Nc 1026/2021-1025, 45 P a Nc 32/2021, 45 P a Nc 33/2021, 45 P a Nc 55/2021 ze dne 24. ledna 2024 svěřil děti do péče matky (výrok I), otci určil výši vyživovací povinnosti vůči oběma dětem a vyčíslil nedoplatek na výživném (výrok II až V), stanovil běžný a prázdninový styk otce s dětmi (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII a VIII).

4. Obvodní soud zjistil, že děti inklinují k matce, žijí s ní od ukončení společného soužití rodičů, matka zajišťuje potřeby nezletilých a situace v rodině byla opakovaně hlášena Policii ČR a OSPOD. Péči matky shledal v zájmu dětí. Soud a opatrovník provedli tři pohovory s dětmi (únor a říjen 2021 a květen 2023). Během nich děti opakovaně styk s otcem odmítaly. Podezření na sexuální zneužívání/obtěžování nezletilé dcery dokazování nepotvrdilo a původně sama matka styk navrhovala opakovaně v průběhu řízení. Soud přihlédl k negativnímu nastavení dětí vůči otci. Jelikož ale nezjistil objektivní překážky styku dětí s otcem, měl za to, že je potřeba styk obnovit a stanovil pro běžný styk zprvu navykací režim (do 31. 12. 2024) obtýden od soboty 9 hodin do neděle 18 hodin a dále pak obtýden od pátku 16 hodin do neděle 16 hodin. Pro určení počátku vyživovací povinnosti měl za prokázané ukončení společného soužití od 1. prosince 2018. Majetkové poměry rodičů měl za nadstandardní vzhledem k vlastnictví tří bytů každým z rodičů. U otce vyšel z potenciálních příjmů ve výši minimální mzdy, jelikož nepracuje, a z příjmu z nájmů. U matky přihlédl k dalším příchozím platbám na jejím účtu.

5. Městský soud v Praze o odvolání otce proti výrokům II až V a VII rozsudku obvodního soudu napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výroku II o výživném a výroku VI o styku (výrok I). Ve výroku III rozsudku obvodního soudu zvýšil vyživovací povinnost pro nezletilou dceru od 1. září 2024 a ve zbytku potvrdil (výrok II) a ve výrocích IV a V rozsudek okresního soudu změnil tak, že stanovil nedoplatek na výživném do 31. srpna 2024 (výroky III a IV). Výrok VII změnil tak, že náklady státu rozdělil rovnoměrně mezi rodiče a ve zbytku potvrdil (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok VI).

6. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o ukončení společné domácnosti rodičů v listopadu 2018, nikoli až v roce 2021, a tedy i vyměřením výživného za toto období. Uzavřel, že obvodní soud postupoval při stanovení výživného správně i co do výše pro každé z dětí a dopočítal nedoplatek za dobu odvolacího řízení. S ohledem na platební morálku otce změnil splatnost nedoplatku na výživném. Námitky stěžovatelky vůči určení a rozsahu styku neshledal důvodnými a upozornil, že výrok ani nebyl napaden odvoláním. Obvodním soudem stanovený rozsah styku měl za styk v zájmu dětí, aby nedošlo k úplnému přetržení vazeb s otcem.

7. Rozsudek obvodního soudu napadla odvoláním i matka (výroky II až VI), avšak opožděně, proto je obvodní soud usnesením č. j. 14 Nc 1026/2021-1067 ze dne 3. června 2024 odmítl.

8. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Matka namítá, že městský soud nepřihlédl dostatečně k projevenému názoru dětí, že se stýkat s otcem nechtějí, a k zájmu dětí. Odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1654/17 ze dne 5. září 2017 a sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. srpna 2022 a upozorňuje na věk dcery (14 let) v době šetření dětského krizového centra k podezření na sexuální zneužívání. Názor dcery tak měl být klíčovým kritériem při rozhodnutí o styku. Výrok městského soudu měl zasáhnout podle názoru stěžovatelky i do jejího vztahu s dětmi, a to s ohledem na její povinnosti děti připravit, tedy je i přesvědčovat ke styku s otcem, což mohou vnímat jako zradu a projev nevěrohodnosti matky. Dále namítá, že nelze zjistit, jak městský soud zohlednil názor dětí, zda učinil komplexní úvahu k úpravě styku s ohledem na jejich zájem a jaká kritéria zvažoval. Odůvodnění je tudíž nedostatečné.

9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

10. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka stížností napadá rozhodnutí městského soudu, aniž by (včasným) odvoláním napadla rozsudek obvodního soudu, který městský soud ohledně napadané úpravy styku nijak nezměnil. To však nečiní ústavní stížnost proti rozhodnutí městského soudu nepřípustnou ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu (rozhodnutí obvodního soudu stěžovatelka nenapadá). Proti rozhodnutí městského soudu totiž stěžovatelka nemá žádné opravné prostředky, které by ještě mohla využít. Ústavní stížnost je tedy i přípustná.

11. Vzhledem k tomu, že těžiště stížnostní argumentace spočívá v tvrzeném zásahu do práv dětí, Ústavní soud pro vysvětlení závěru o postavení stěžovatelky jako oprávněné osoby dodává, že ve věcech týkajících se dětí je vždy předním hlediskem nejlepší zájem dítěte (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 611/21 ze dne 30. března 2021 nebo sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ze dne 26. ledna. 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů. V obou případech bude Ústavní soud zkoumat, co je v nejlepším zájmu dítěte.

12. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinně-právních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně-právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah osobního styku, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.

13. Přezkumná pravomoc Ústavního soudu se tak koncentruje pouze na posouzení, zda napadené rozhodnutí není extrémní v tom smyslu, že by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Taková situace nenastala.

14. Stěžovatelce lze přisvědčit, že úvaha městského soudu o potvrzení úpravy styku (body 53 a 54 odůvodnění) je poměrně stručná. Z odůvodnění je však dostatečně zřejmé, že městský soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými a aproboval závěry obvodního soudu. Obvodní soud se přitom otázkou (ne)přihlížení k názoru dětí zabýval a přesvědčivě vysvětlil, proč se od stanoviska dětí odchýlil, jeho odůvodnění (bod 56) je z ústavního hlediska dostatečné. Absenci podrobnějšího vypořádání námitek stěžovatelky, navíc v situaci, kdy městský soud přezkoumával výrok VI rozsudku obvodního soudu o úpravě styku otce s dětmi, aniž by byl napaden (včasným) odvoláním, nepovažuje Ústavní soud za exces, který by vyžadoval jeho kasační zásah. Městský soud pouze stručně reagoval na námitky stěžovatelky vůči úpravě styku sdělené v rámci řízení o odvolání otce (který úpravu styku odvoláním nenapadl a nešlo ani o výrok závislý na úpravě výživného). Městský soud překročení mezí odvolání v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevysvětlil. Zřejmě ale postupoval (aniž musel) podle § 28 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle kterého odvolací soud není vázán u řízení, která lze zahájit i bez návrhu, mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí.

15. Ústavní soud na okraj k odkazu stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 1626/22 a námitce stěžovatelky, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly k postojům obou dětí, poznamenává, že právě v tomto nálezu Ústavní soud vyslovil, že obecné soudy nejsou stanoviskem dítěte absolutně vázány a mohou je kriticky přehodnotit. Je to opatrovnický soud, který je oprávněn a současně povinen korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli. Korekce názoru dítěte v případě chybějícího kontaktu po dobu dvou let a hrozícího rizika zpřetrhání vazeb s jedním z rodičů (v čemž se posuzovaná věc značně odlišuje od skutkového stavu v odkazovaném nálezu) s přihlédnutím k provedeným důkazům proto je legitimním postupem a vyvažuje zájmy dětí i rodičů.

16. Závěrem Ústavní soud připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje v pozdější době možnost jiné soudní úpravy styku, neboť tato rozhodnutí soudů nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných, a tedy nezměnitelných (§ 909 občanského zákoníku a § 475 zákona o zvláštních řízeních soudních).

17. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. ledna 2024

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu