IV. ÚS 3377/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 8. 2023 č. j. 35 C 12/2023-203, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že elektronická dražba jeho věcí konaná dne 15. 11. 2022, jejímž předmětem byly pozemky v obci N. a ochranné známky registrované u Úřadu průmyslového vlastnictví (oboje blíže specifikované v rozhodnutí soudu), z níž vzešla jako vydražitelka třetí vedlejší účastnice, je neplatná (výrok I.). Soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení (výroky II. až V.). Dospěl k závěru, že stěžovatel jako insolvenční dlužník není oprávněn k podání uvedené žaloby z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace. Své závěry opřel mj. o judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž mezi aktivně legitimované účastníky řízení nelze zahrnout insolvenčního dlužníka. Okresní soud rovněž poukázal na to, že stěžovatel se již v průběhu řízení dožadoval posouzení souladu § 17 odst. 4 a § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, s čl. 36 a čl. 11 Listiny (podal podnět přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Okresní soud však důvody pro přerušení řízení a pro podání návrhu na zrušení zmiňovaných ustanovení zákona o veřejných dražbách neshledal.

3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2023 č. j. 58 Co 209/2023-283, potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu (výrok I.), současně změnil výroky II. až V. rozsudku okresního soudu (výrok II.) a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (výrok III.). Dospěl přitom ke stejnému závěru - pokud jde o nedostatek aktivní legitimace stěžovatele k podání žaloby na neplatnost veřejné dobrovolné dražby - jako okresní soud. Krajský soud současně dodal, že v posuzované věci již nastala nevyvratitelná právní domněnka, že předmět dražby byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, proto nejsou aplikovatelné závěry Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 953/2014.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost; uzavřel, že dovoláním napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2602/2005 nebo ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2006/2020) a není důvod, aby rozhodná právní otázka (aktivní legitimace k podání žaloby na určení neplatnosti dobrovolné dražby) byla posouzena jinak. Nejvyšší soud (obdobně jako krajský soud) odmítl též poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 953/2014.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se jeho žalobou meritorně nezabývaly a pouze uzavřely, že není k podání žaloby aktivně věcně legitimován ve smyslu § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, neboť dražba konaná ohledně majetku dlužníka (zde stěžovatele) v insolvenčním řízení je dražbou dobrovolnou (§ 17 odst. 1 ve spojení s § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách).

6. Stěžovatel tvrdí, že ustanovení zákona o veřejných dražbách, která řadí dražbu konanou na návrh insolvenčního správce mezi dražby dobrovolné, bez možnosti dlužníka podat žalobu na neplatnost dražby, jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu spojuje s ústavní stížností návrh na zrušení § 17 odst. 4, § 22 odst. 1 písm. e) v části "není-li navrhovatelem insolvenční správce" a § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách.

7. Konkrétně stěžovatel namítá, že je v rozporu se zásadami, na nichž spočívá právní stát, aby některé aktivity výkonu státní moci - zde zpeněžení majetkové podstaty prostřednictvím insolvenčního správce, zůstaly mimo rámec dozoru soudní moci a mimo soudní přezkum, když jinak odnětí vlastnického práva v nedobrovolné dražbě, např. při výkonu zástavního práva, přezkumu podléhá. Implicitní vlastností právního státu je zajištění procesu kontroly nuceného odnětí vlastnického práva prostřednictvím nezávislé soudní moci, která ovšem v tomto případě chybí.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

10. Po prostudování napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele, resp. v ní obsažená argumentace je spíše pokračující polemikou s právními závěry obecných soudů o (jeho) aktivní legitimaci k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dražby. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti opakuje téže námitky, kterými se v posuzovaném řízení zabývaly již obecné soudy.

11. Obecné soudy přitom srozumitelně a dostatečně podrobně vyložily, komu svědčí aktivní legitimace k podání žaloby o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby (tj. právo domáhat se vyslovení její neplatnosti) podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Jiné osoby toto právo nemají a nemohou se tak domáhat takového určení. Je tomu tak mj. i proto, že dispoziční oprávnění dlužníka k jeho majetku jsou během insolvenčního řízení výrazně omezena, a to z důvodu zájmu na co možná největším uspokojení věřitelů. Podmínky, za kterých lze dosáhnout určení neplatnosti dražby soudem, jsou v § 24 zákona o veřejných dražbách nastaveny přísně. Je tím dáno mimo jiné najevo, že zachování platnosti nabytí vlastnického práva prostřednictvím dražby z pohledu zákona je prioritní (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1520/19). Má-li stěžovatel za to, že byl v insolvenčním řízení jakkoliv poškozen, může se obrátit na insolvenční soud a domáhat se ochrany v rámci jeho dohledové činnosti. Ústavnímu soudu však není známo, zda stěžovatel této možnosti využil; konkurs na majetek stěžovatele byl navíc již zrušen po splnění rozvrhového usnesení, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024 č. j. MSPH 89 INS 863/2018-B-266.

12. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že uvedené závěry obecných soudů jsou v souladu s jeho rozhodovací praxí, která dosud nedovodila, že by nebyl § 24 zákona o veřejných dražbách (a s ním související ustanovení) ústavně konformním. Otázkou, komu svědčí aktivní legitimace k podání žaloby o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby podle § 24 zákona o veřejných dražbách, se totiž zabýval v minulosti opakovaně; poukázat lze například na usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 906/24, usnesení ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 3285/21, usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2790/20, usnesení ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3776/19 a další. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud nevidí důvod, proč by se od svého předchozího názoru měl odchýlit.

13. Ústavnímu soudu je rovněž známo, že judikatura Nejvyššího soudu rozšířila zákonný výčet osob oprávněných k podání žaloby na neplatnost veřejné dobrovolné dražby. Vyslovení neplatnosti se proto může rovněž domáhat i vlastník předmětu dražby, jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu provedenou na návrh insolvenčního správce, jenž byl podán v době, kdy ještě nenastala nevyvratitelná právní domněnka, že předmět dražby byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, nebo kdy ještě nebylo skončeno řízení o žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 953/2014). O takový případ však nyní nejde, což ostatně dovodily již obecné soudy (srov. bod 21 napadeného rozsudku krajského soudu).

14. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se v posuzované věci nedopustily extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti, a do základních práv stěžovatele nezasahují.

15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví označeného právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti, což znamená, že je odmítnut, aniž by o něm bylo, resp. mohlo být samostatně rozhodováno (podobně usnesení ze dne 21. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2236/24 či usnesení ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3521/22).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu