IV. ÚS 338/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") odmítl napadeným usnesením podání stěžovatele ze dne 21. 1. 2025 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že stěžovatel se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 40 000 000 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdil, že škoda mu vznikla nesprávným úředním postupem soudu. Okresní soud konstatoval, že žaloba nesplňuje náležitosti vyžadované zákonem, neboť z ní není jednoznačně zřejmé, jaký konkrétní skutek (skutky) má být předmětem řízení, jelikož vylíčení rozhodných skutečností je nesrozumitelné a neurčité. Okresní soud vyzval stěžovatele usnesením ze dne 10. 4. 2025 č. j. 11 C 20/2025-16, aby žalobu doplnil, stěžovatel však vady neodstranil. Okresní soud proto podání podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění zdůraznil, že žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout. V posuzované věci je z podané žaloby zřejmé, že stěžovatel se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 40 000 000 Kč, přičemž tvrdí, že újmu utrpěl v důsledku nesprávného úředního postupu několika soudů. Stěžovatel tak ve skutečnosti uplatnil několik dílčích nároků, které mu měly vzniknout v různých obdobích a které nejsou jednoznačně individualizované. Zadostiučinění ve výši 40 000 000 Kč stěžovatel požaduje opakovaně v různých soudních řízeních. Proto okresní soud zcela správně vyzval stěžovatele, aby podání doplnil, stěžovatel však přes výzvu vady žaloby neodstranil, a proto je správný závěr okresního soudu o odmítnutí podání podle § 43 odst. 2 o. s. ř.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění zdůraznil, že svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k věcnému projednání, se krajský soud od ustálené judikatury neodchýlil, neboť stěžovatel v žalobě nespecifikoval (nerozlišil), jakou konkrétní újmu požaduje po vedlejší účastnici nahradit ve vztahu ke každému tvrzenému důvodu (nesprávnému úřednímu postupu), jež tvrdí ve vícero soudních řízeních. Žalobu stěžovatele tak co do její určitosti nelze považovat ani za jeden z těch mezních případů, v rámci nichž by nakonec bylo možno dovodit, jaká konkrétní jednání či opomenutí státních orgánů považuje stěžovatel za nesprávná s tím, že od nichž odvozuje vznik své újmy. K námitce stěžovatele, že soud nedoručil jeho žalobu vedlejší účastnici, Nejvyšší soud konstatoval, že tato námitka nepostihuje případnou stěžovatelem tvrzenou újmu na jeho procesních právech (tedy sporné posouzení určitosti stěžovatelovy žaloby) a zároveň se míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je ve skutečnosti stěžovatelem zpochybňovaný postup soudu plně v souladu - srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 25 Cdo 713/2008, podle něhož teprve je-li žaloba způsobilá k věcnému projednání, doručí ji soud žalovanému a dále s ním jedná jako s účastníkem řízení.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. 30 Cdo 442/2017, že jeho žaloba byla ve smyslu platné judikatury projednatelná, neboť obsahovala veškeré zákonné náležitosti. Okresní soud v jeho věci rozhodl v rozporu se zákonem a porušil § 103 o. s. ř., neboť podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), musel stěžovatel nejprve uplatnit svůj nárok u vedlejší účastnice, přičemž uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Stěžovatel u vedlejší účastnice svůj nárok ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb. neuplatnil, soud nemohl o jeho žalobě rozhodovat, a přesto tak učinil. Stěžovatel sám se navíc žalobou domáhal jediného a nedělitelného nároku na náhradu majetkové škody a nikoli újmy. K rozhodnutí okresního soudu stěžovatel uvádí, že v něm postrádá konkrétní odůvodnění - rozhodnutí je nesrozumitelné.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

7. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy měly pochybnost o tom, co je vlastně předmětem stěžovatelem započatého řízení; podle jejich názoru tak nebyl dostatečně identifikován skutek, kterým se měly zabývat a ze kterého měla stěžovateli vzniknout škoda. Proto také byl stěžovatel okresním soudem vyzván k odstranění vad svého podání. Jelikož vady přes výzvu neodstranil, soud jeho podání odmítl. Na tomto zákonem předvídaném postupu nelze spatřovat nic neústavního. O stěžovatelem zahájeném řízení soud zároveň v dané fázi neinformoval vedlejší účastnici, neboť neměl postaveno najisto, zda stěžovatel vady odstraní a žaloba bude projednatelná. V tom tkví rozdíl stávající věci se stěžovatelem odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 442/2017, v němž byla, jak Nejvyšší soud vysvětlil, identifikace skutku dostatečná, protože tehdejší žalobci chtěli náhradu za konkrétní nezákonné rozhodnutí o konkurzu.

8. Ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí nemůže vést ani to, že soudy nezjišťovaly, zda stěžovatel před uplatněním svého nároku u soudu nejprve vyzval vedlejší účastnici k náhradě škody podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Taková skutečnost je věcí případné procesní obrany vedlejší účastnice, nikoliv předmětem inkvizičního zjišťování soudu, nejde o podmínku řízení ve smyslu § 103 a násl. o. s. ř. Konečně, obecné soudy nedokázaly předmět sporu dostatečně identifikovat - proto také vyzvaly stěžovatele k odstranění vad podání - nelze jim vytýkat ani to, že nevycházely z přesného určení toho, zda stěžovatel vlastně žádá nahradit majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu.

9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu