IV. ÚS 3390/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 854 302 Kč (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Stěžovatelem žalovaná částka po změně rozsahu žaloby a po vyloučení části stěžovatelem požadovaného nároku k samostatnému řízení, měla představovat bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice (bývalé manželky stěžovatele) jako součet hodnoty stěžovatelovy vlastní práce a spotřebovaného materiálu potřebného na opravu a úpravu domu ve vlastnictví vedlejší účastnice, v němž stěžovatel, vedlejší účastnice a její těžce postižený syn před uzavřením manželství i po uzavření manželství žili. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nebylo sporu o rozsahu stěžovatelem provedených prací na domě vedlejší účastnice, sporná byla toliko otázka eventuálního vynaložení výlučných finančních prostředků stěžovatele na materiál použitý k rekonstrukci. Okresní soud vyšel z toho, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla uzavřena písemná dohoda, že stěžovatel bude úpravy a opravy provádět sám. Naopak mezi nimi nebylo dohodnuto, že vedlejší účastnice bude stěžovateli za práci a materiál něco po dokončení úpravy (opravy) domu hradit, a to ani v případě ukončení jejich vztahu. Sám stěžovatel ostatně před soudem uvedl, že vedlejší účastnici pomáhal nezištně, protože (obdobně jako stěžovatel) byla rozvedená, nadto pečovala o zdravotně postiženého syna, který vyžadoval její každodenní péči; proto vedlejší účastnice nepracovala, pobírala příslušnou sociální dávku a její syn byl poživatelem invalidního důchodu. Stěžovatel, jak již uvedeno, byl rovněž po rozvodu, neměl v době seznámení s vedlejší účastnicí vlastní bydlení, splácel své závazky (vymáhané i exekučně), hradil výživné na dvě děti z předchozího vztahu. Proto, pokud vedlejší účastnice řízení v dané situaci zajistila ze svých prostředků nákup předmětného domu, který stěžovatel posléze rekonstruoval, zajistila tak bydlení nejen sobě a svému postiženému synovi, ale i stěžovateli. Vedlejší účastnice rovněž po celou dobu jejich vztahu, kromě poskytování bydlení, o stěžovatele pečovala, zajišťovala pro něj fungující domácnost a stěžovatel naopak zajišťoval opravu nemovité věci, jak mezi sebou ujednali. Nemohla z toho důvodu obstát tvrzení stěžovatele, že opravy domu prováděl jako profesionál, naopak opravy domu podle soudu prováděl mimo svou pracovní činnost, ať už byla jakákoliv, a proto je nutno opravy a úpravy prováděné stěžovatelem hodnotit jako úsluhy ve prospěch vedlejší účastnice. Za dané situace okresní soud nedovodil, že by práce stěžovatele při rekonstrukci nemovité věci patřící vedlejší účastnici nebyly vyváženy protiplněním z její strany v podobě poskytování bydlení a běžných úsluh. Proto stěžovatelův nárok na zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení hodnotil jako nedůvodný. Okresní soud stěžovateli nepřiznal ani jím požadovanou náhradu ve výši hodnoty do nemovité věci investovaného materiálu, neboť stěžovatel neprokázal, že byl pořízen výlučně z jeho prostředků, a to přesto, že ho v této souvislosti tížilo důkazní břemeno, o čemž byl soudem poučen.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek rozhodnutí okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil s právními i skutkovými závěry okresního soudu a odkázal na ně. Opětovně zdůraznil, že stěžovatel se s vedlejší účastnicí dohodli, že rekonstrukci provede stěžovatel sám (na své náklady), z čehož vyplývá, že stěžovatel po vedlejší účastnici nemůže požadovat za práci na rekonstrukci domu ať už před nebo po uzavření manželství náhradu z titulu bezdůvodného obohacení. Náhradu stěžovatel podle krajského soudu nemůže požadovat ani za hodnotu do nemovité věci investovaného materiálu, neboť neprokázal, že by materiál financoval výlučně ze svých prostředků. Naopak bylo prokázáno, že potřebné finanční prostředky na nákup materiálu v rozhodné době ani neměl (na rozdíl od vedlejší účastnice).

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání neformuloval otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Dále Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v mnohých případech existuje chování, které se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu nesměřuje k založení závazkového právního vztahu a s ním spojených subjektivních práv a povinností. Typickým příkladem jsou společenské úsluhy, sousedská nebo přátelská výpomoc. Takové pojetí těchto právních vztahů vychází z příslušné judikatury Nejvyššího soudu, kterou ve svém rozhodnutí zohlednil i krajský soud, od níž není důvod se jakkoliv odchylovat. Soudy nižších stupňů v souladu s uvedenými východisky vyšly z toho, že vedlejší účastnice umožňovala stěžovateli ve svém domě společné bydlení a zajišťovala péči o společně vedenou domácnost, z čehož krajský soud dovodil, že stěžovatelem na domě vykonávané práce realizované dlouhodobě, mimo ekonomickou činnost stěžovatele, představují společenskou úsluhu, která nezakládá jeho nárok na vypořádání bezdůvodného obohacení založeného případným zhodnocením nemovité věci. Pokud stěžovatel hodlal přípustnost dovolání založit na rozporování skutkových závěrů soudů nižších stupňů o tom, jak se stěžovatel a vedlejší účastnice podíleli na vedení společné domácnosti, nemohou tyto argumenty obstát, neboť jsou ve skutečnosti založeny na kritice skutkových zjištění, kterou v dovolání zpochybnit nelze. Soudy nižších stupňů konečně podle Nejvyššího soudu nepochybily ani v tom, pokud uzavřely, že stěžovateli nenáleží ani náhrada za jím použitý stavební materiál, nebyl-li rozsah (množství) použitého stavebního materiálu stěžovatelem tvrzen ani prokázán.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel mimo jiné vytýká obecným soudům, že nevyslechly jím navrhované svědky, kteří se měli vyjádřit k povaze prováděných prací i k otázce stěžovatelem získaného materiálu. K provedení těchto důkazů však nedošlo, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces; stěžovatel na jejich provedení stále trvá. Pokud by obecné soudy navrhované svědky vyslechly, nemohly by dospět k chybnému závěru, že hodnota věcí získaných jinak než koupí, neexistuje. Byť stěžovatel nerozporuje, že ne všechen materiál musel koupit (získal ho například prostřednictvím darů nebo různých protislužeb), byla by to vedlejší účastnice, která by takový materiál bez šikovnosti stěžovatele musela zakoupit. Okolnost, že stěžovatel potřebný materiál hradil ze svých prostředků (ač ne všechen najednou), nemůže být vyloučena ani tím, že proti stěžovateli byly vedeny exekuce pro nedoplatky na sociálním pojištění. Ten totiž stěžovatel dobrovolně a sám splatil. Vzhledem k okolnostem daného případu obecné soudy podle stěžovatele postupovaly nesprávně, pokud ve sporu o vypořádání investic v rámci společného jmění manželů přistupovaly k dané věci jako ke sporu vyúčtovacímu (v této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 sp. zn. 22 Cdo 1172/2022). Stěžovatel se dále domnívá, že by bylo spravedlivé, aby mu obecné soudy přiznaly náhradu za 75 % hodnoty materiálu použitého na rekonstrukci, a konkrétní rozsah měly určit na základě vlastní úvahy podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry obecných soudů v tom, že role mezi vedlejší účastnicí a ním byly rozděleny tak, že ona se plně a samostatně starala o domácnost a stěžovatel prováděl rekonstrukci domu. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že i on nakupoval jídlo, pomáhal vedlejší účastnici při péči o jejího syna a přispíval jí na domácnost částkou 4 000 Kč měsíčně. Dále stěžovatel odkazuje na nález ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 231/10 (N 128/62 SbNU 15) a na základě jeho odůvodnění dovozuje nesprávnost rozhodnutí obecných soudů. Pokud by práce prováděné stěžovatelem byly zahrnuty do společného jmění manželů, měl by stěžovatel právo alespoň na úhradu poloviny jejich hodnoty. Za situace, kdy uvedené práce součástí společného jmění manželů nejsou, není podle něj spravedlivé vycházet toliko z toho, že si hodnotu těchto prací u vedlejší účastnice takzvaně "odbydlel".

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

8. Obecné soudy nepochybily, pokud nevyslechly navrhované svědky, kteří se měli podle stěžovatele vyjádřit, kdo většinu prací potřebných k rekonstrukci prováděl a jakým způsobem byl pořízen materiál na uvedenou rekonstrukci. Obecné soudy vysvětlily, že takové otázky nebyly mezi účastníky sporné, neboť v řízení bylo prokázáno, že většinu prací potřebných k rekonstrukci domu vedlejší účastnice prováděl stěžovatel a velkou část materiálu obstaral - bezesporu i díky své obratnosti, jak sám v ústavní stížnosti uvádí - zdarma. V řízení soudy vycházely mimo jiné z listiny, v níž je výslovně uvedeno, že rekonstrukci bude stěžovatel provádět sám a na své náklady. Na druhou stranu bylo v řízení prokázáno, že finanční situace obou účastníků řízení nebyla během jejich soužití zcela bezproblémová a byla to vedlejší účastnice, kdo měl finančních prostředků přece jen více, a to i díky podpoře své rodiny. Naopak stěžovatel měl závazky z exekucí a povinnosti plynoucí mu z jeho předchozích rodinných vztahů, z čehož soudy dovodily, že to nebyl stěžovatel, kdo by většinově materiál potřebný k rekonstrukci nakupoval; ostatně sám stěžovatel i v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že materiál potřebný pro rekonstrukci získal jinak než jeho zakoupením.

9. Obecné soudy také nepřehlédly, že vedlejší účastnice vedla i ve prospěch stěžovatele jako svého životního druha a později manžela společnou domácnost (i v řízení přitom byla vzata v potaz okolnost, že stěžovatel kromě provádění rekonstrukce vedlejší účastnici hradil náklady na energie spojené s bydlením částku asi 4 000 Kč měsíčně). Na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy uzavřely, že dům vedlejší účastnice byl pořízen výlučně z jejích prostředků a sloužil k bydlení vedlejší účastnice i jejího syna, přičemž možnost bydlení stěžovatel kompenzoval vedlejší účastnici zejména tím, že dům rekonstruoval z materiálů, které získal i jinak než tím, že by ho nakoupil. Na základě uvedeného, i v souladu s písemnou dohodou uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, soudy - podle Ústavního soudu přijatelně - uzavřely, že stěžovatelem vykonané práce na domě vedlejší účastnice představují zjevně společenskou úsluhu, jež nezakládá nárok stěžovatele na vypořádání bezdůvodného obohacení založeného případným zhodnocením nemovitosti.

10. Napadená rozhodnutí nejsou rozporná ani s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 231/10, neboť vedlejší účastnice v nyní posuzované věci kompenzovala stěžovateli jím na rekonstrukci odvedenou práci tím, že mu zajistila bydlení a vedla i v jeho prospěch domácnost (obecné soudy nyní posuzovanou věc tedy nepostavily jen na závěru, že manželé si mají pomáhat, vůči čemuž se Ústavní soud argumentačně v nálezu sp. zn. II. ÚS 231/10 vymezil). Obecné soudy podle Ústavního soudu akceptovatelně vysvětlily důvody, pro které se vedlejší účastnice na úkor stěžovatele bezdůvodně neobohatila, a vzájemnou podporu, kterou si stěžovatel a vedlejší účastnice během společného soužití poskytovali, lze považovat za běžnou úsluhu v takovém druhu partnerství (tj. v průběhu družského a posléze manželského vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice).

11. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu