Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Vinařství Dubňany s. r. o., sídlem tř. Osvobození 92, Otrokovice, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 6/2024-35 ze dne 14. října 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 134/2021-117 ze dne 13. prosince 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, sídlem Květná 504/15, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorát v Brně ("SZPI") č. j. SZPI/AL704-39/2021 ze dne 22. dubna 2021 byla stěžovatelce uložena pokuta 110 000 Kč za to, že - stručně vyjádřeno - formou skladování uváděla na trh víno maďarského původu (odrůda Modrý Portugal), v němž byl zjištěn přídavek vody. Tím se stěžovatelka dopustila přestupku podle § 39 odst. 2 písm. bb) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění pozdějších předpisů. Proti rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého vedlejší účastnice rozhodnutím č. j. SZPI/AL704-42/2021 ze dne 25. srpna 2021 změnila pouze část výroku týkající se náhrady nákladů laboratorního rozboru, ve zbývající části odvoláním napadené rozhodnutí potvrdila.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejší účastnice. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
4. Stěžovatelka namítá, že napadená soudní rozhodnutí jsou založena na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V postupu správních soudů spatřuje prvky libovůle, které v konečném důsledku vedly k nesprávnému právnímu posouzení. Dovozuje to z toho, že v průběhu správního řízení byly provedeny dva laboratorní rozbory vína, které skladovala, a to jednak laboratoří pověřenou SZPI a jednak laboratoří EUROFINS CZ (který si vyžádala stěžovatelka). Uvádí, že SZPI sice hodnoty naměřené oběma laboratořemi považovala za shodné, přesto byly každou z institucí vyhodnoceny jinak, když laboratoř pověřená SZPI vzorky vyhodnotila jako "nevyhovující", laboratoř EUROFINS CZ jako "neindikuje naředění". Připomíná, že maďarský Národní úřad pro bezpečnost potravinového řetězce uvedl v posudku, z něhož SZPI vycházela, pouze závěr, že "podezřelý vzorek se jeví být zvodnělý". SZPI podle ní navíc v rozhodnutí přiznala, že neměla k dispozici informaci o tom, s jakými vzorky uvedený maďarský orgán hodnocené víno srovnával.
5. Správní soudy podle stěžovatelky chybně neaplikovaly některá ustanovení obsažená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 ("nařízení"), zejména pak § 64 odst. 2 písm. d), z něhož vyplývá, že sankce nemohou být ukládány, nenese-li dotčená osoba zavinění. Je přesvědčena, že nařízení je zde přímo použitelné a české orgány je musí aplikovat přednostně.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou věc se však nejedná.
8. Námitkou stěžovatelky týkající se rozdílných výsledků dvou provedených rozborů vína se správní soudy pozorně zabývaly. Ústavní soud odkazuje na body 11 až 13 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kde byla přehledně shrnuta argumentace vyvracející uvedenou námitku. Z ní vyplývá, že správní orgány vycházely z rozboru vyžádaného SZPI provedeného ve spolupráci s maďarským Národním úřadem pro bezpečnost potravinového řetězce, neboť věděly, že tento úřad má k dispozici databanku 50 vzorků, s nimiž může porovnávat vzorek vína skladovaného stěžovatelkou. Oproti tomu z posudku laboratoře EUROFINS CZ vyžádaného stěžovatelkou nebylo patrné, jaké víno, jakého původu a ročníku bylo s naměřenými hodnotami srovnáváno, takže tento posudek postrádal vypovídací hodnotu a byl hodnocen jako nepřezkoumatelný.
9. Ústavní soud v těchto úvahách nespatřuje žádné logické vady či jiné podstatné pochybení, přičemž nemůže přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nenabízí žádnou vlastní argumentaci, jíž by jejich podstatu vyvracela, a omezuje se jen na zdůraznění, že laboratoř EUROFINS CZ disponuje potřebnými akreditacemi. Na rozdíl od stěžovatelky nenalezl v posuzované věci žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na nichž jsou založena napadená rozhodnutí.
10. V souvislosti s námitkou stěžovatelky, že správní soudy neaplikovaly relevantní ustanovení nařízení, zejména ustanovení § 64 odst. 2 písm. d), Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatelka neuplatnila ani ve správní žalobě proti rozhodnutí vedlejší účastnice, ani v kasační stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu (Ústavní soud si obě tato podání vyžádal a seznámil se s jejich obsahem). Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98 ze dne 19. listopadu 1999 (N 160/16 SbNU 181), sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79), sp. zn. IV. ÚS 430/05 ze dne 26. září 2005 (N 182/38 SbNU 457) a usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000 ze dne 6. září 2000, sp. zn. I. ÚS 269/02 ze dne 28. června 2004, sp. zn. I. ÚS 1324/08 ze dne 17. září 2008 a dalších] jde tak o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho při posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
11. Ústavní soud proto k uvedené námitce jen stručně zmiňuje, že Nejvyšší správní soud v bodě 14 napadeného rozsudku rozebral okolnosti prokazující nesplnění podmínek pro možnou liberaci stěžovatelky z přestupkové odpovědnosti. Tím fakticky vyvrátil, že by na straně stěžovatelky bylo možno identifikovat okolnosti předpokládané § 64 odst. 2 písm. d) nařízení, znemožňující uložení správní sankce.
12. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu