Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Nedomy, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. září 2025 č. j. 30 C 80/2025-45, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SWISS FUNDS, a.s., sídlem Školská 689/20, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Vedlejší účastnice poskytla stěžovateli v období od července do října 2024 pět spotřebitelských úvěrů v celkové výši přibližně 25 000 Kč. Stěžovatel uhradil zpět jistinu a příslušenství odpovídající prvním čtyřem úvěrům, pátý úvěr zčásti nesplatil. Protože vedlejší účastnice nezkoumala dostatečně úvěruschopnost podle zákona o spotřebitelském úvěru, označil úvěrové smlouvy za absolutně neplatné. Proti své pohledávce vůči vedlejší účastnici ve výši 6 180 Kč (zaplacené příslušenství splacených úvěrů) započetl dluh vůči vedlejší účastnici ve výši 3 000 Kč (nesplacená polovina jistiny pátého úvěru) a žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se domáhal, aby mu vedlejší účastnice zaplatila 3 180 Kč jako bezdůvodné obohacení.
2. Obvodní soud žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 16 640,88 Kč. Vedlejší účastnice posoudila úvěruschopnost řádně. Vzala v potaz údaje z externích evidencí, zprávu z úvěrového registru a zohlednila i stěžovatelovy výdaje a příjmy vyplývající z výpisů z bankovních účtů. Nad rámec toho obvodní soud uvedl, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 nemusí mít samotné administrativní pochybení při posouzení úvěruschopnosti automaticky vliv na platnost smlouvy, pokud není prokázáno, že spotřebitel nebyl schopen splácet. Stěžovatel čtyři úvěry řádně splatil, což svědčí o jeho schopnosti úvěry splácet. Do prodlení se dostal až se splácením posledního úvěru, což se jeví jako snaha vyhnout se splácení, podání žaloby je tedy zneužitím práva.
3. Stěžovatel v ústavní stížnost uvedl, že si je vědom, že se tato věc týká bagatelní částky, přesahuje však jeho vlastní zájmy. Ústavní soud by se měl stížností zabývat ze čtyř důvodů. Zaprvé, stěžovatel nemá jiný prostředek obrany. Zadruhé, rozhodování soudů je v obdobných věcech nejednotné. Některé soudy následují rozsudek Nejvyššího soudu 33 Cdo 1819/2023 (jak učinil i obvodní soud v nynější věci), ač byl tento rozsudek překonán rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 Nárokuj s.r.o., C-755/22. Zatřetí, obvodní soud ignoroval žalobní argumentaci. Začtvrté, posouzení úvěruschopnosti chrání nejen spotřebitele, ale celou společnost. S ohledem na zmíněný rozsudek Soudního dvora jsou úvěrové smlouvy neplatné, i když spotřebitel úvěr řádně splácí. Vedlejší účastnice posoudila stěžovatelovu úvěruschopnost nedůsledně a ve výsledku chybně. Obvodní soud se ani nevypořádal dostatečně s námitkami, že stěžovatel nebyl úvěruschopný. Stejně tak se nezabýval, i přes námitky stěžovatele, tím, že úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné z důvodu nemravně vysokých úroků.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí odvolání, bylo by nelogické připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Opodstatněnost ústavní stížnosti v bagatelní věci tak přichází v úvahu jen v případech výjimečných, pokud rozhodnutí obecného soudu vykazuje prvky libovůle nebo extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To, že stěžovatel nemá jiný prostředek obrany (odvolání), proto neznamená, že by se snad Ústavní soud měl stát alternativním odvolacím soudem. To by bylo hrubé vybočení z jeho funkce, kterou je ochrana ústavnosti, nikoli zákonnosti. Stejně tak úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů [usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)].
6. K námitkám stěžovatele proti odůvodnění napadeného rozsudku třeba zdůraznit, že není v rozporu s ústavně zaručeným právem na řádný proces, neodpoví-li soud podrobně na každou dílčí námitku a obsáhle ji nevyvrací, pokud proti argumentaci účastníka postaví vlastní ucelenou a uspořádanou argumentaci, která obstojí jako celek (srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). I kdyby hypoteticky Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, že je nyní překročen práh bagatelnosti a že se obvodní soud nevypořádal dostatečně se žalobní argumentací, ústavní stížností zůstal nedotčen závěr, že žaloba je zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany. Proti tomu stěžovatel nijak neargumentuje. Ústavní stížnost proto není s to vyvrátit odůvodnění rozsudku jako celku.
7. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu