IV. ÚS 34/06

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresní soud v Karlových Varech (dále též "nalézací soud") zastavil řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti, neboť žalobce, tj. Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata (dále též "mešní nadace"), dle jeho názoru neměl způsobilost být účastníkem řízení jako právnická osoba, postrádaje tuto způsobilost z důvodu nezapsání v rejstříku právnických osob na Ministerstvu kultury podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Krajský soud v Plzni (dále též "odvolací soud" či "krajský soud") k odvolání žalobce potvrdil výrok nalézacího soudu; v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce nelze podřadit pod ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku (dále též jen "o. z."), neboť by tak muselo být stanoveno přímo zákonem, což se nestalo; z dikce ustanovení § 4 odst. 3 tehdy platného zákona č. 308/1991 Sb. vyplývá, že za právnickou osobu lze považovat jen registrované církve a náboženské společnosti. Zároveň zamítl návrh odvolatele ze dne 25. 4. 2005 na vstup Římskokatolické farnosti Stanovice do řízení místo původního žalobce, zdůvodněný ze strany žalobce tím, že Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata jako žalobce ve výše uvedených sporech byla rozhodnutím plzeňského biskupa Mons. Františka Radkovského dnem 30. 11. 2001 sloučena s Římskokatolickou farností Andělská hora; tato farnost pak byla rozhodnutím téhož biskupa sloučena dne 31. 12. 2004 s Římskokatolickou farností Stanovice jako církevní právnickou osobou.

2. Stěžovatelka ve formálně bezvadné a k projednání plně způsobilé stížnosti ze dne 27. 1. 2006 tvrdila porušení práva zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterého se měly obecné soudy dopustit tím, že "registrační princip platící pro církve a náboženské společnosti samotné bez dalšího vztáhly i na organizační složky církve a z důvodu absence evidence předmětné mešní nadace v rejstříku právnických osob podle zákona č. 308/1991 Sb. dovodily, že se nejedná o subjekt s právní subjektivitou.". Stěžovatelka dále namítla porušení práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že se "vyjma počátku procesu samotné záležitosti týkající se správného určení vlastnictví nevěnovala žádná pozornost a ve svém důsledku bylo odepřeno rozhodnutí v této věci", čímž mělo být porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala i v tom, že odvolací soud sice ve svém rozhodnutí obsáhle rozebral vztah státního a církevního práva, ve skutečnosti však své rozhodnutí prakticky neodůvodnil. Podobně i u rozhodnutí nalézacího soudu tvrdila stěžovatelka nesoulad s požadavky na ústavně konformní rozhodnutí, neboť to se omezilo pouze na konstatování obsahu sdělení Ministerstva kultury jakožto "objektivního a kompetentního orgánu". Jako porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka konečně namítala i průtahy v řízení, neboť žaloba byla podána dne 13. 2. 1995 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2005 bylo doručeno dne 29. 11. 2005; stěžovatelka uvedla jedno jí zaviněné odročení jednání odvolacího soudu. Stěžovatelka konečně přednesla argument ad absurdum, namítajíc, že jí náležející vlastnictví, respektované v právní rovině během komunistického režimu alespoň formálně, jí bylo "odebráno" v průběhu 90. let blíže nespecifikovaným aktem zbavujícím tzv. historické církevní právnické osoby právní subjektivity.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti souhlasila s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; s upuštěním od ústního jednání souhlasil i Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti; ve věci samé v něm plně odkázal na zdůvodnění usnesení nalézacího a odvolacího soudu. Také Krajský soud v Plzni ve vyžádaném vyjádření odkázal na odůvodnění stěžovaného usnesení; k tomu, zda souhlasí s upuštěním o ústního jednání, se krajský soud - ač k tomu vyzván - nevyjádřil, pročež Ústavní soud při aplikaci ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu a ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlas krajského soudu předpokládal. Protože od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, bylo od něho upuštěno podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

4. Vedlejší účastníci P. a O. W. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že považují napadená rozhodnutí za věcně správná, neboť mešní nadace neměla ke dni podání žaloby právní subjektivitu. Vedlejší účastníci dále vyjádřili svůj názor k právnímu nástupnictví v souvislosti s aplikací zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech.

5. Na počátku řízení o ústavní stížnosti prohlásila podle § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu svou podjatost soudkyně Ústavního soudu Vlasta Formánková. Usnesením ze dne 16. 2. 2006 č. j. IV. ÚS 34/06-31 rozhodl III. senát Ústavního soudu o jejím vyloučení z projednávání a rozhodování věci; ta byla následně přidělena v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu soudci zpravodaji Miloslavu Výbornému.

6. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, s jehož obsahem se seznámil, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

7. Vzhledem k obsahu námitek obsažených v ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl nezaměřit na otázku vztahu církevního a státního práva, a to zejména ke konsekvenci pojetí, jak je tento vztah chápán odvolacím soudem, resp. k jeho interpretaci čl. 16 odst. 2 Listiny.

8. Není sporu o tom, že církve a náboženské společnosti existují nezávisle na státním útvaru, neodvozují svoji moc od moci státní a že církevní právo není součástí práva státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny se stát nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Z toho vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání. Ústavní soud, sám vázán svými předchozími rozhodnutími, se však nemůže ztotožnit s interpretací odvolacího soudu stran přiznání možnosti církvemi založeným právnickým osobám vystupovat v civilních věcech jako subjekt s vlastní právní subjektivitou, za které odvolací soud považoval pouze církve s poukazem na výslovné znění § 4 odst. 3 tehdy platného zákona č. 308/1991 Sb. ve vazbě na § 18 odst. 2 písm. d) o. z., a to již proto, že odvolací soud zcela přehlédl ustanovení § 13 odst. 1 písm. g) zákona č. 308/1991 Sb., jakož i z tohoto zákona zjevně plynoucí závěr, že registraci podléhaly církve, nikoli však již jejich útvary mající právní subjektivitu.

9. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002 (N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.) uvedl, že princip suverenity státu není možno chápat natolik extenzívním způsobem, že mu bude nutně odporovat již jen samotná právní existence jakýchkoliv právních subjektů odvozených z jiné právní skutečnosti, než je výslovná akceptace státní mocí. Myšlenka liberálního právního státu totiž vychází z toho, že stát má omezovat svoje státní zásahy a vliv pouze na takové případy, kdy je to nezbytné a kdy to jednoznačně koresponduje s veřejným zájmem.

10. Tyto závěry zcela konvenují i právní teorii rozeznávající z hlediska vlivu zákonodárce, resp. právního systému na vznik právnické osoby čtyři základní přístupy (srov. Hurdík, J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 46 a násl., dále např. Vedral, J. Ještě k církevním právnickým osobám, Právní rozhledy, č. 22, roč. 2004), a to:

a) systém koncesní: na vůli veřejné moci je rozhodnout o uznání určitého organizačního útvaru jako právnické osoby.

b) systém formální legality, resp. registrační: za zákonem vymezených podmínek je právní nárok na právní uznání spočívající zpravidla v registraci v příslušném rejstříku.

c) systém liberální: právnická osoba vzniká tehdy, splnila-li podmínky zákonodárce pro svůj vznik, a konečně

d) systém spontánní: určité organizační seskupení je uznáno za právnickou osobu zpravidla tehdy, když se stane svou konstitucí způsobilé plnit roli osoby v právním smyslu.

11. Pozitivní právo České republiky nabízí hned několik příkladů liberálního způsobu vzniku právnických osob, tedy bez rozhodnutí nebo jiného úkonu státního orgánu, při němž - jak uvedeno - právnická osoba vzniká v okamžiku, kdy jsou splněny zákonem stanovené podmínky. První z nich nalezneme již v samotné Listině, podle jejíhož článku 27 vznikají odborové organizace (podobně jako řeholní a jiné církevní instituce podle článku 16 odst. 2 Listiny) nezávisle na státu. Tomuto ustanovení odpovídá právní úprava obsažená v zákoně č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, podle jehož ustanovení § 9a odst. 1 se odborová organizace (a rovněž organizace zaměstnavatelů) stává právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy byl Ministerstvu vnitra doručen návrh na její evidenci, a to aniž by bylo vedeno jakékoliv evidenční či registrační řízení, jehož výsledkem by byl vznik právnické osoby zápisem do rejstříku; tyto právnické osoby vznikají nezávisle na rozhodnutí ministerstva.

12. Dalším příkladem liberálního způsobu vzniku právnických osob je § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., podle něhož ve stanovách sdružení musí být uvedena ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou takové jednotky sdružením zřízeny a pokud budou jednat svým jménem.

13. Právo sdružovat se v církvích a v náboženských společnostech představuje zvláštní formu výkonu sdružovacího práva. Platí-li, že "běžná" sdružení mají podle zákona č. 83/1990 Sb. právo zřizovat své organizační složky jako tzv. vedlejší právnické osoby, odvozené od spolku jako celku a disponující právní subjektivitou (blíže viz např. Telec, I. Spolkové právo, C. H. Beck, 1998, str. 148 a násl.) a že ke zřízení těchto právnických osob v zásadě postačuje úprava ve stanovách spolku tuto možnost připouštějící [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 195/98 ze dne 25. 8. 1998 (U 50/11 SbNU 365)], aniž by vznik těchto vedlejších právnických osob byl podmíněn akceptací ze strany státu, nelze tím spíše takovéto právo upírat církvím, zvláště vezme-li se v úvahu, že církve, stejně jako odbory, mají svým způsobem mezi ostatními korporacemi z hlediska ústavněprávního zvláštní postavení opírající se o úpravu konstituční (srov. článek 16 odst. 2 a článek 27 odst. 1 a 3 Listiny). Již ve výše citovaném plenárním nálezu Pl. ÚS 6/02 Ústavní soud uvedl, že zásada autonomie církví a náboženských společností spočívá především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy (obdobně judikoval německý Spolkový ústavní soud, BVerfGE 18/385). Též v minulosti Ústavní soud vyslovil, že na rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina výslovně nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem z důvodů uvedených v článku 16 odst. 4 Listiny. Jde zde však přitom o možnost omezení výkonu těchto práv, nikoliv jejich úpravu státem [usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/97 ze dne 8. 10. 1998 (U 57/12 SbNU 457)].

14. Ústavní soud také v nálezu Pl. ÚS 6/02 výslovně zmínil, že z hlediska právně teoretického by pro vznik církevních právnických osob měl být stanoven podstatně volnější režim než pro jiné právnické osoby, které zná české právo. Delegace pravomoci zřizovat právnické osoby vybavené právní subjektivitou i pro vztahy občanského práva neznamená nadřazenost kanonického (či jiného obdobného "církevního") práva nad právním řádem České republiky, ale toliko uznání právních účinků kanonického (jiného obdobného) práva, a to způsobem upraveným právním řádem České republiky. Ústavní soud tehdy dospěl - veden zásadou sebeomezování a minimalizace zásahů (self restraint) preferující ústavněprávní interpretaci před derogačním zásahem - k závěru, že právní vznik a zánik církevních právnických osob nelze podmiňovat konstitutivním právním aktem státního orgánu.

15. Přestože obecné soudy zjevně vycházely z Ústavním soudem výslovně odmítnuté interpretace článku 16 odst. 2 Listiny, namítaným porušením tohoto práva se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatelce nebylo (ve světle dalšího výkladu) bráněno v založení a vzniku nové právnické osoby.

16. Meritem sporu zůstává, zda bylo porušeno právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tedy právní existence mešní nadace dle obecného práva státu v době vydání napadených rozhodnutí.

17. Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata je jednou z tzv. historických právnických osob Římskokatolické církve s vyznačeným vlastnickým právem k nemovitosti v knihovní vložce č. 36 pozemkové knihy k. ú. Olšová Vrata na základě odevzdací listiny obecného soudu ze dne 18. 5. 1930 č. j. D III 240/29. Samotný zažitý termín "historická právnická osoba" přitom není pojmem právním (není uveden v žádné právní úpravě). Jedná se pouze o "pracovní" označení osob zakládaných před účinností Kodexu kanonického práva z roku 1983.

18. Právním předpisem upravujícím v době založení a vzniku předmětné mešní nadace otázky právní subjektivity církevních institucí byl zákon č. 50/1874 ř. z., o úpravě vnějších právních poměrů církve katolické, recipovaný roku 1918 do právního řádu nově vzniklého československého státu. Podle ustanovení § 14 tohoto zákona arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři spravují vnitřní církevní záležitosti podle církevních předpisů, pokud neodporují předpisům státním; s ohledem na toto ustanovení je třeba hledat odpověď na otázku po právní subjektivitě právnické osoby v souboru vnitrocírkevních norem, aniž by se přitom tyto staly součástí tehdejšího československého právního řádu. Sekulární právo tak tímto zákonem recipovalo ta ustanovení kanonického práva, jež umožňovala církvi, aby s civilněprávními důsledky založila právnickou osobu a aby tato právnická osoba vznikla v souladu s tehdy platným civilním právem. Založení a vznik mešní nadace dle církevních norem a příslušnost k vnitřní církevní struktuře vzal odvolací soud za "prokázanou nejen listinnými důkazy založenými ve spise žalobce", ale i potvrzenou Ministerstvem kultury.

19. Zákon č. 50/1874 ř. z. byl zrušen doposud platným zákonem č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který obecnou generální klauzulí (§ 14) zrušil všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností. Všeobecně známou skutečností přitom je, že při získávání církevního majetku bývalými socialistickými organizacemi (např. pro úkoly investiční výstavby, popř. jiné obdobné úkoly tzv. společenské potřeby) vystupovaly církevní složky (např. kostely, fary, nadace, samostatné fondy, obročí, beneficia apod.) i nadále jako účastníci právních úkonů nebo jako účastníci řízení. Při takovýchto právních úkonech jednal za církevní složky duchovní správce, který byl podle organizační struktury církve pověřen správou majetku, jehož se právní úkon týkal. To platilo i pro účast v konkrétním řízení (zde lze poukázat např. i na stanovisko zaujaté Ministerstvem financí formou opatření ze dne 11. 9. 1967 č. j. 314/32128/67 ve věci oprávnění složek Římskokatolické církve k majetkovým dispozicím po dohodě s Ministerstvem spravedlnosti, Ministerstvem kultury a informací a Nejvyšším soudem a Generální prokuraturou, uveřejněné jako Sdělení č. 32 v ročníku 1967 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti). Toto vše je navíc možno dovodit i z mnohem pozdější judikatury obecných soudů. (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1994 sp. zn. 3 Cdo 228/93, Právní rozhledy, roč. 1994, č. 8, str. 294).

20. Pro posouzení této konkrétní věci se však jako kardinální jeví fakt, že předmětná mešní nadace byla založena na základě odkazu v bodě č. 1 závěti děkana Josefa Schönigera ze dne 29. 12. 1927 (č. l. 172), tedy dle hlavy jedenácté obecného zákoníku občanského jako základní civilní normy světského práva; právo církevní v tomto případě dodalo pouze vnější právní "formu" beneficia, což umožňoval citovaný zákon č. 50/1874 ř. z. Zřízení mešní nadace bylo potvrzeno Krajským soudem v Karlových Varech dne 18. 5. 1930, tedy zjevně nikoliv aktem jakékoliv církevní autority, ale aktem státní moci. Jinak - a stručně - řečeno: vznik a právní subjektivita stěžovatelky neodvíjely se od práva kanonického, ale sekulárního, především od relevantních ustanovení obecného zákoníku občanského.

21. K pozbývání právní subjektivity platí obecné pravidlo, že pouhým zrušením úpravy právního režimu určitého druhu právnických osob bez toho, že by tyto osoby byly výslovně zrušeny, nemůže být nastolen stav zpochybnění jejich existence, a je nutno aplikovat přechodná ustanovení zákona nebo obecné předpisy. Podle středního občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník) způsobilost k právům a povinnostem právnických osob, které dosud trvají, zůstává až do nové úpravy nedotčena (§ 563 odst. 1); výjimka z tohoto pravidla založená v § 563 odst. 2 se týká obchodních a jiných společností dle obecného zákoníku občanského (zákon č. 946/1811 ř. z. ze dne 1. června 1811 ve znění předpisů jej měnících a doplňujících), které zanikly dnem 1. 1. 1951, a je na postavení stěžovatelky nevztažitelná. Tento zákon se tedy předmětné nadace nijak nedotkl. (poznámka pod čarou č. 1)

22. Ani občanský zákoník z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb.) nezrušil právnické osoby, které vznikly před jeho účinností, tj. před dnem 1. 4. 1964. Právní praxe dospěla k závěru, že není-li právních předpisů upravujících jejich organizaci a řešících otázku, kdo a jakým způsobem za ně jedná a jak vůbec taková osoba činí právní úkony, lze použít předpisů platných pro povahou jim nejbližší právnické osoby, případně právnické osoby vůbec - ustanovení § 853 občanského zákoníku (srov. také např. Kavka, J., Kindl, M.: O nárocích, zejména církevních, mimo restituce, Právník, 1994, č. 2, str.160).

23. Právnická osoba zaniká - pokud zvláštní zákon nestanoví jinak - dohodou, uplynutím doby nebo splněním účelu, pro který byla založena (§ 20a odst. 1 o. z.). Právnické osoby zapsané do obchodního (dříve podnikového) rejstříku - pokud zvláštní zákon nestanoví jinak - výmazem z tohoto rejstříku. Z již vyloženého je zřejmé, že Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata nezanikla v důsledku zákonné úpravy. Že by zanikla bez právního nástupce na základě jiných skutečností (dohodou, uplynutím doby nebo splněním účelu, pro který byla zřízena), nebylo ani tvrzeno, natož pak dokazováno. Ústavní soud pouze pro úplnost připomíná, že takovou právní skutečností nemohlo být zrušení evidence v tzv. souhrnném seznamu historických právnických osob - pojem evidence přitom používá Ministerstvo kultury v dopise ze dne 3. 5. 2005 založeném v soudním spisu (č. l. 143 a násl.); zákon č. 308/1991 Sb. však nerozlišuje mezi "řádnou" a "oddělenou" evidencí.

24. Ke zrušení tohoto z pohledu státní administrativy pravděpodobně "neřádného" evidenčního seznamu došlo příkazem ministra kultury č. 32/2001 ze dne 21. 12. 2001 ke dni účinnosti tohoto příkazu. Zrušení posledně jmenovaného příkazu se u Ústavního soudu domáhala skupina senátorů (nepublikované usnesení sp. zn. Pl. ÚS 2/04 ze dne 19. 8. 2004); Ústavní soud žádost odmítl s odůvodněním, že právní povaha tohoto předpisu ministra kultury, a tudíž splnění podmínky příslušnosti k řízení o kontrole norem požadující materiální normativnost obsahu [nález sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.)] nedovoluje věc projednat, neboť příkaz ministra kultury svým obsahem představuje interní normativní směrnici směřující k úpravě povinností strukturálních částí ministerstva. Ústavní soud však v dané věci výslovně poukázal na to, že z předmětného příkazu v žádném případě neplyne regulace okruhu registrovaných právnických osob - stanovená toliko zákonem - a individuální správní akty ministerstva související s registrací, resp. evidencí podléhají soudnímu přezkumu, který je procesní garancí ochrany subjektivních práv dotčených subjektů. Zrušení tohoto souhrnného evidenčního seznamu tedy nemohlo mít vliv na právní existenci v něm vedených právnických osob (toto rozhodnutí Ústavního soudu je založeno v soudním spisu).

25. Ústavní soud si je plně vědom, že výše uvedené posouzení zůstává v rovině obecného práva a opakovaně judikoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není vrcholem soustavy obecných soudů. K aplikaci "jednoduchého práva" se vyjadřuje pouze tehdy, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní aplikace a interpretace. Takto ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jde v prvé řadě o případy konkurence norem jednoduchého práva, v nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu principu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01 ze dne 21. 3. 2002 (N 37/25 SbNU 287)], dále případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení akceptace některé z interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45)], a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)].

26. Ústavně nekonformní interpretace zákona č. 308/1991 Sb. obecnými soudy (odvolací soud měl již k dispozici nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/02) je paradoxní o to více, že dřívější judikatura z období komunistického režimu, čili z období, které bylo co do pošlapávání práva a spravedlnosti v našich dějinách jedním z nejtemnějších, v němž komunistická strana a její spolupracovníci činili vše proto, aby byl omezen vliv církve (nejen katolické), ale i náboženství a víry na obyvatelstvo obecně, přičemž jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, bylo oslabit katolickou církev ekonomicky [srov. nález sp. zn. II. ÚS 189/02 ze dne 3. 8. 2005 (N 148/38 SbNU 175)], nikdy nezpochybnila existenci těchto právnických osob a jako jediná podmínka jejich právní subjektivity bylo obecnou judikaturou stanoveno, že musí mít postavení právnických osob podle vnitřních předpisů církve. Ústavní soud nemá důvod tento stav zpochybňovat a pouze připomíná mediálně známou tzv. "kauzu katedrála", kde mezi žalobci byly a jsou rovněž tzv. historické právnické osoby Katolický kostel Všech svatých sloučený později (dne 27. 4. 2001) se současnou žalobkyní Kolegiátní kapitulou Všech svatých na Hradě Pražském jako s právní nástupkyní. Další původní žalobci Katolický metropolitní kostel u sv. Víta s Pražskou proboštskou beneficí metropolitního dómu sloučené s Metropolitní kapitulou u sv. Víta v Praze jako s právním nástupcem. Výše uvedené sloučení bylo provedeno dle kán. 381, § 1, a kán. 121 Kodexu kanonického práva z roku 1983, načež obecný soud vydal usnesení podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o procesním nástupnictví uvedených církevních právnických osob, se kterými soudy (včetně soudu Nejvyššího) nadále jako s účastníky jednají (srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3318/2006).

27. Česká republika jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (článek 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") se pokusila vyrovnat s tímto obdobím své historie se snahou o alespoň částečné zmírnění morálních a majetkových křivd (např. zákony běžně označovanými za restituční). Vycházela přitom sice z kontinuity právního řádu, ale diskontinuity režimu, tedy konkrétní metody fungování státní moci, tj. státní regulací života společnosti a postavení jedince ve společnosti (srov. např. Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. a kol . Základy státovědy, 2. vyd., Brno: Masarykova univerzita, str. 93-94). Otázka státního režimu je bytostně spjata s problémem základních hodnot státu, prostřednictvím kterých je často interpretováno pozitivní obecné právo, jímž je stát, nemá-li se dopouštět svévole, sám vázán. Je nepřípustná taková interpretace právních norem demokratického právního státu, která by fakticky vedla ke sníženému standardu základních práv pod úroveň poskytovanou režimem považovaným za nedemokratický.

28. Ústavní soud konečně nemohl rozhodnout jinak taktéž pro povědomí o rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (dále "Evropský soud"), např. ve sporu Katolický kostel v Chaniá versus Řecko z roku 1997. Zde Evropský soud shledal, že není možné, aby bylo i subjektu, byť ne přímo vybavenému právní subjektivitou (v tomto případě katolickému kostelu), znemožňováno chránit svá práva. V něm tehdy Msgre. Papamanolis, prozatímní biskup Kréty, zastupoval kostel, který neměl dle řeckých soudů status právnické osoby požadovaný řeckými soudy pro procesní způsobilost. Biskup se nakonec obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále též "Komise"). Stěžoval si na odmítnutí řeckých soudů přiznat katolickému kostelu Panny Marie v Chaniá postavení právnické osoby. Tím bylo dle něj porušeno právo na přístup k soudu, právo na respektování svobody náboženského vyznání a právo na pokojné užívání majetku. Dovolával se článků 6 odst. 1, čl. 9 a 14 Úmluvy a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Případ byl Komisí postoupen Evropskému soudu, který mj. shledal, že kostelu byla řeckými soudy uložena skutečná omezení, která mu v daném případě bránila nechat soudně rozhodnout spor týkající se jeho práv. Rozhodnutím, že katolický kostel v Chaniá nemá procesní způsobilost, řecké soudy nejen sankcionovaly nedodržení prosté formality nezbytné k ochraně veřejného pořádku, ale kostelu byla uložena také skutečná omezení, která mu v daném případě bránila, aby nechal soudně rozhodnout spor týkající se jeho vlastnických práv. Avšak taková omezení porušila samou podstatu práva stěžovatele na soud a dostala se do rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud tedy nemohl toto právo nepřiznat právnické osobě, která - dokonce navíc a na rozdíl od katolického kostela v Chaniá - právnickou osobou obecného práva prokazatelně byla a nebyla doposud zrušena.

29. Ústavní soud také připomíná obiter dictum svého plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. 11. 2005 (13/2006 Sb.) o legitimním očekávání na straně církevních právnických osob, opírající se o zákonné ustanovení, kterými z povahy věci nemohou být nově zakládané právnické osoby, nýbrž ty, kterým byl v minulosti totalitním režimem jejich majetek protiprávně odňat. Pokud by (a to bez současné změny práva) nebyla Ústavním soudem uznána právní subjektivita těchto osob, konfirmoval by v právní rovině (a to bez jakéhokoli právem aprobovaného podkladu) soud demokratického právního státu dílo jeho nedemokratického předchůdce.

30. V plenárním stanovisku - k němuž sice soudce zpravodaj v této věci zaujal