Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jaromíra Šnercha, zastoupeného Mgr. Ivo Hudečkem, advokátem se sídlem Dukelská 76, Šenov u Nového Jičína, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. září 2017 č. j. 58 EXE 1361/2016-19 a proti příkazu soudního exekutora Mgr. Pavla Struminského, Exekutorský úřad Karviná ze dne 11. května 2017 č. j. 201 EX 00937/16-080, za účasti 1. Okresního soudu v Novém Jičíně a 2. soudního exekutora Mgr. Pavla Struminského, Exekutorský úřad Karviná, se sídlem Komorní 583/4, Český Těšín, jako účastníků řízení a za účasti Rebeccy Šnerchové, zastoupené zákonnou zástupkyní Jitkou Šnerchovou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel (dále rovněž "povinný") tvrdí, že shora označeným příkazem soudního exekutora, potvrzeným usnesením Okresního soudu v Nové Jičíně ze dne 6. 9. 2017 č. j. 58 EXE 1361/2016-19, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. bylo porušeno vlastnické právo a meze uplatňování státní moci a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, v roce 2016 byl pověřen vedením exekuce k vymáhání pohledávky podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 4. 2016 sp. zn. 91 Nc 70/2016-40 soudní exekutor Mgr. Pavel Struminský, Exekutorský úřad Karviná. Výše jmenovaný soudní exekutor vydal dne 11. 5. 2017 příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž povinnému uložil povinnost uhradit na náklady exekuce částku 41 019,- Kč a na náklady oprávněné Rebeccy Šnerchové (dále rovněž "oprávněná") částku ve výši 484,- Kč. V citovaném příkazu soudní exekutor uvedl, že náklady exekuce se podle § 87 exekučního řádu skládají z odměny soudního exekutora, náhrady hotových výdajů, náhrady za ztrátu času, resp. daně z přidané hodnoty.
Tento příkaz soudního exekutora napadl povinný včas podanými námitkami. Okresní soud usnesením ze dne 6. 9. 2017 č. j. 58 EXE 1361/2016-19 příkaz soudního exekutora ze dne 11. 5. 2017 č. j. 201 EX 00937/16-080 potvrdil (výrok I). Okresní soud v odůvodnění usnesení poukázal na ustanovení § 6 odst. 3 vyhl. MS ČR č. 418/2001 Sb., podle něhož může soudní exekutor vydat v téže exekuční věci několik příkazů k úhradě nákladů exekuce, ve kterých určí odměnu soudního exekutora a hotové výdaje exekuce, které se v průběhu exekuce mohou zvyšovat s ohledem na způsoby provedení exekuce a dále konstatoval, že o částečných nákladech soudního exekutora bylo již rozhodnuto Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 10. 2016 č. j. 201 EX 00937/16-042 s tím, že náklady exekuce, včetně DPH v něm soudní exekutor stanovil částkou 7 865,- Kč, odměnu soudního exekutora stanovil ve výši 33 900,- Kč a DPH z této odměny činilo 7 119,- Kč.
Okresní soud konstatoval, že z předloženého exekučního spisu zjistil, že exekuce nebyla proti povinnému zastavena v plném rozsahu a proto s ohledem na dobu, která uplynula od zahájení exekuce, nemohl dospět k závěru, že povinný bude nadále svoji platební povinnost plnit dobrovolně, a proto nebylo možné na věc aplikovat ustanovení § 290 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na tuto skutečnost soudní exekutor správně vycházel při stanovení odměny soudního exekutora z toho, že základem pro její výpočet při plnění na dobu neurčitou je pětinásobek hodnoty ročního plnění.
Stěžovatel ve vztahu k jím napadeným rozhodnutím namítá, že jsou v rozporu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 998/09, neboť je prý zjevné, že zahájená exekuce, vedená proti stěžovateli, byla již dříve zastavena, a to až na vymáhání odměny soudního exekutora.
IV. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V. Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadeným rozhodnutím soudního exekutora a okresního soudu a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel považuje za protiústavní údajný rozpor napadených rozhodnutí se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849), které se týkají výkladu exekučního tarifu ohledně v budoucnu se opakujícího plnění podle § 290 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění změn a doplňků (dále jen "o. s. ř."). V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že "pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle § 290 odst. 2 o. s. ř. zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svoji povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny soudního exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše jím vymáhaného, jak to předpokládá ustanovení § 5 odst. 4 exekučního tarifu. Jinak řečeno, ustanovení § 5 odst. 4 exekučního tarifu je možné chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny soudního exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle, tak, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného "likvidační charakter".
Jak bylo uvedeno již v rekapitulaci nyní napadených rozhodnutí, v předmětné věci nebyla exekuce zastavena zcela, jak se domnívá stěžovatel, ale jen ohledně srážek ze mzdy povinného, tedy nikoli do budoucna pro běžné výživné nezletilé oprávněné, neboť s ohledem na okolnosti prováděné exekuce (její délku) nebylo možno dospět k závěru, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, a proto nebylo možné v předmětné exekuční věci aplikovat ani analogicky ustanovení § 290 odst. 2 o. s. ř. Z výše uvedeného shrnutí je proto zjevné, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se závěry Ústavního soudu uvedenými v citovaném nálezu, pokud se procesní situace v nyní posuzované exekuční věci povinného neshodovala s exekuční věcí, posuzovanou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 998/09 nebo v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů exekučního, je zásadně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným "běžným zákonem". Otázku nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu (tím méně pak z hledisek dalších) klást naroveň soudnímu procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srovnej např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 103/11, I. ÚS 195/13 a řadu dalších). Ústavní soud v předmětné věci nezjistil při rozhodování v otázce nákladů exekučního řízení žádné extrémní vybočení ze zákonných procesních pravidel, které by vyžadovalo jeho zásah.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu