Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele doc. RNDr. Jiřího Dřímala, CSc., zastoupeného Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou, sídlem Purkyňova 3091/97c, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2024 č. j. 70 Co 173/2023-212 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. června 2023 č. j. 221 C 12/2022-138, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. Č., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [pozn. s opakovaně vadným údajem o dni vydání rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud")] s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud napadeným rozsudkem vyhověl žalobě vedlejšího účastníka proti stěžovateli a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 50 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit náklady řízení ve výši 37 389 Kč (II. výrok). Městský soud dovodil, že stěžovatel protiprávně zasáhl do osobnosti vedlejšího účastníka, zejména jeho důstojnosti, vážnosti a cti, tím, že zaslal e-mail jeho nadřízenému (děkanovi fakulty a rektorovi univerzity), v němž vedlejšího účastníka osočil, že je amorální, chamtivý a cholerik, což je o něm veřejně známo, a že páchá trestnou činnost, tedy že tuneluje státní finance do své firmy, páchá podvody a vydírá svého nadřízeného. Uložená povinnost podle I. výroku rozsudku byla stanovena jako přiměřené zadostiučinění. Při své úvaze vyšel městský soud z toho, že morální satisfakce by nezajistila skutečné a dostatečně účinné odškodnění nemajetkové újmy.
3. Odvolání stěžovatele shledal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") částečně důvodným a napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu v části I. výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 48 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve zbývající části ho změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi poměrnou část náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 15 205,66 Kč (III. výrok). Krajský soud nesdílel právní názor městského soudu ohledně dvou výroků stěžovatele (výrazu "cholerik" a označení vedlejšího účastníka "chamtivým"), za něž nepřiznal satisfakci s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník jako vysokoškolský pedagog je povinen snášet širší míru výroků zasahujících do své osobnosti, a proto by označení za "cholerika" a "chamtivého" měl být schopen tolerovat. Ve zbytku krajský soud aproboval a podrobně rozvedl s odkazy na příslušnou judikaturu odůvodnění rozsudku městského soudu, mimo jiné i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023 č. j. 25 Cdo 1832/2022-1045 a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 1184/23 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), na které stěžovatel odkázal v odvolání, jako na obdobný případ.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že nebyly provedeny důkazy, které navrhl k prokázání tvrzení ve svůj prospěch. Soudy nepovažovaly za podstatné, zda se podnět stěžovatele zakládal na pravdivých tvrzeních, respektive zda mohl sám považovat tato tvrzení důvodně za pravdivá. Stěžovatel má dále za to, že došlo k nepřiměřené aplikaci principu presumpce neviny, neboť podnět byl hodnocen jako porušení presumpce neviny, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že jeho adresátem byly osoby, které byly povolány k tomu jej bezprostředně prověřit. Podle stěžovatele soudy bez dobrého důvodu rozhodly jeho věc po právní stránce odlišně, než byla rozhodnuta obdobná věc s podobným skutkovým stavem. Došlo také k nesprávné aplikaci testu proporcionality při střetu jeho práva na svobodu projevu a práva vedlejšího účastníka.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že v podstatných znacích totožný případ byl již v minulosti řešen jak Nejvyšším soudem (usnesení č. j. 25 Cdo 1832/2022-1045), tak následně též Ústavním soudem (usnesení sp. zn. II. ÚS 1184/23), přičemž ve skutkovém stavu lze najít toliko minimální odlišnosti. Ty sice mohou znamenat rozdílné konečné hodnocení soudem, nicméně nelze v těchto rozdílech spatřovat důvod pro zcela rozdílný přístup k oběma věcem. Podle stěžovatele neexistuje dobrý důvod, proč v tomto případě disproporčně chránit osobnostní právo vedlejšího účastníka proti zásahu konkrétním okruhem osob mimo akademickou obec, oproti identickému zásahu od osoby, která je jejím členem. Žádný dobrý důvod pro to ani napadené rozhodnutí neuvádí. Je obecně nesmyslný závěr, že počínání členů univerzitní akademické obce se netýká jiných osob, než ostatních členů akademické obce této univerzity, neboť fungování vysokých škol je otázkou celospolečenskou.
6. Stěžovatel namítá, že nebylo namístě odmítnutí důkazních návrhů, které směřovaly k prokázání skutkových tvrzení. Na věc měl být v celém rozsahu aplikován test proporcionality, včetně toho, že měl mít stěžovatel možnost prokázat, že když informaci zveřejnil, měl rozumné důvody, na jejich základě se spoléhal na její pravdivost, že podnikl dostupné kroky k ověření její pravdivosti, a to v míře a intenzitě, v níž bylo ověření přístupné, a že byl v dobré víře, a tudíž neměl důvod nevěřit, že není pravdivá.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
9. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení bagatelnost vymezil. Brání-li občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč a podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 48 000 Kč, o kterou jde ve stěžovatelově věci, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní. Ústavní soud sice dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu, avšak stěžovatel žádné takové zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jeho věci, v ústavní stížnosti neuvádí.
10. V posuzované věci šlo navíc o občanskoprávní spor na ochranu osobnosti, tj. v rovině podústavního práva, přičemž došlo ke střetu dvou subjektivních ústavních práv, a to práva na ochranu osobnostních práv podle čl. 10 odst. 1 Listiny u vedlejšího účastníka a svobody projevu zaručené čl. 17 Listiny pro stěžovatele. Obecné soudy se tímto střetem podrobně zabývaly a na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že stěžovatel protiprávně zasáhl do osobnosti vedlejšího účastníka, zejména do jeho práva na lidskou důstojnost, na ochranu vážnosti (dobré pověsti) a cti. Svá rozhodnutí opřely mimo jiné o neprokázání pravdivosti tvrzení stěžovatele (srov. bod 48. a násl. odůvodnění rozsudku městského soudu), či nepřiměřenost kritiky (bod 25. včetně závěru formulovanému v bodě 35. odůvodnění rozsudku krajského soudu), nebylo proto nutné zabývat se významem samotného porušení presumpce neviny.
11. Vytýká-li stěžovatel soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Pokud však obecné soudy těmto návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály. Krajský soud reagoval i na stěžovatelovu argumentaci odkazovanými usneseními Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a poukázal na odlišný kontext obou věcí (bod 11. a násl. odůvodnění).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu