IV. ÚS 3404/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví napadeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že krajský soud porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadeného rozhodnutí a přiloženého usnesení Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 6. 2024 č. j. 12 C 119/2023-83, se podává, že předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení vedlejšímu účastníkovi povinnosti vyklidit honitbu, kterou užíval na základě nájemní smlouvy od 27. 8. 2012 do 31. 3. 2023. Dne 21. 5. 2024 vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že dne 19. 5. 2024 vedlejší účastník honitbu řádně předal; současně požádal o přiznání nákladů řízení. Vedlejší účastník se zpětvzetím žaloby vyslovil souhlas, rozporoval však, že by stěžovateli svědčilo právo na náhradu nákladů řízení (žaloba podle něj nebyla od počátku důvodná).

3. Okresní soud zastavil řízení o žalobě stěžovatele (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a vrátil stěžovateli soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok III.).

4. Krajský soud napadeným usnesením na základě odvolání stěžovatele do výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil výrok II. usnesení okresního soudu (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Na základě zjištěných skutečností nebylo možné dospět k závěru, že by žaloba byla podána důvodně, a že by k jejímu zpětvzetí došlo v důsledku chování vedlejšího účastníka. Stěžovatel se žalobou domáhal vyklizení honitby, nikoli vyklizení, zpřístupnění či předání jednotlivých dřevěných staveb či kazatelen (mysliveckých objektů), které se v dané honitbě nacházely. Zpětvzetí žaloby nebylo reakcí na uspokojení nároku stěžovatele; nic takového z obsahu spisu ani z předávacího protokolu ze dne 19. 5. 2024 podle soudu nevyplývá. Vedlejší účastník, který by měl podle § 146 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, proti nesprávnosti napadeného rozhodnutí nebrojil a procesní postavení stěžovatele nebylo možno při absenci odvolání vedlejšího účastníka zhoršit tak, že by byl zavázán k povinnosti hradit náklady řízení.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je v přímém rozporu s obsahem spisu i principem procesního zavinění při rozhodování o nákladech řízení v civilním procesu. Poukazuje na to, že honitba jako celek (tedy nejen honební pozemky, ale i myslivecká zařízení) nebyla před podáním žaloby řádně vyklizena a předána. Teprve po podání žaloby vedlejší účastník postupně "předával klíče od jednotlivých mysliveckých zařízení, jejich užívání je nutné pro řádné hospodaření v honitbě". Současně namítá, že to měl být vedlejší účastník, kterého tížilo důkazní břemeno o předání a vyklizení honitby. Podle stěžovatele je tudíž závěr krajského soudu, že zastavení řízení zavinil stěžovatel, nesrozumitelný, nezákonný a neústavní. Krajský soud zcela svévolně, nelogicky a protiústavně aplikoval § 146 odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu.

6. Přestože si je stěžovatel "vědom možného posouzení jeho případu jako bagatelního", žádá, aby bylo v jeho věci postupováno shodně jako v nálezu ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 3241/23, bod 20. K tomu dodává, že pro něj jako nepodnikatelský subjekt představuje částka nákladů řízení podstatnou položku jeho finančního hospodaření.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může nicméně Ústavní soud zasáhnout, avšak zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 3241/23, body 19an. a další tam uvedená judikatura). O takový případ však nyní nejde.

9. Krajský soud postupoval v posuzované věci v souladu s § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své závěry přitom dostatečně zdůvodnil, resp. vysvětlil, proč nedospěl k závěru o důvodnosti podané žaloby jakožto předpokladu pro případný (jiný) postup podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (srov. zejména bod 12 napadeného usnesení krajského soudu). V dané situaci bylo i podle názoru Ústavního soudu jen stěží možné dovozovat, že nejpozději ke dni 19. 5. 2024 byly všechny práva a povinnosti stran nájemní smlouvy (stěžovatele a vedlejšího účastníka) skutečně řádně vypořádány. Stěžovatel se domáhal "vyklizení honitby", nikoliv vyklizení či předání blíže nespecifikovaných staveb nacházejících se na území honitby, přičemž ani tyto nebyly předány všechny (navíc mezi účastníky řízení nedošlo k žádné dohodě o vyrovnání rozdílu v hodnotě mysliveckých zařízení existujících při vzniku a zániku nájmu honitby). Závěrům obecných soudů proto nelze z ústavněprávního pohledu ničeho vytknout.

10. Postup krajského soudu nadto odpovídá požadavkům plynoucím z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž nelze dovodit podloženost projednávané žaloby z prostého faktu, že žalovaný žalobci poskytl jím požadované peněžité plnění, nýbrž je nezbytné zohlednit, zda byla žaloba podána důvodně též z hlediska hmotněprávního [srov. mj. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2741/16 (N 12/84 SbNU 153), bod 17, ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3447/15 (N 141/86 SbNU 411), body 17 až 20, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5246/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5949/2017].

11. V posuzované věci je dále zapotřebí vycházet mj. i z výše samotných nákladů, byť - z povahy věci - nejsou soudem vyčísleny. O bagatelnosti lze však usuzovat již z toho, že ve věci neproběhlo žádné jednání (stěžovateli byl také vrácen zaplacený soudní poplatek). Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci je totiž Ústavní soud veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele a jeho majetkové poměry (srov. například usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 962/24). Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2503/24, ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 a ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 193/14); taková situace však v posuzované věci nenastala.

12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává toho, aby bylo v jeho věci postupováno stejně, jako ve věci sp. zn. I. ÚS 3241/23. V daném případě se Ústavní soud skutečně zabýval ústavní stížností směřující proti rozhodnutí soudu o nákladech řízení (ve věci žaloby o zaplacení náhrady za zpožděný let), které byly v bagatelní výši. Podstatné však je, že Ústavní soud v odkazovaném případě posuzoval nesprávný postup obecných soudů podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V nyní posuzované věci však o takový případ nejde, protože stěžejním bylo posouzení důvodnosti podané žaloby.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že krajský soud se v posuzované věci nedopustil extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona. Napadené rozhodnutí je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti a do základních práv stěžovatele nezasahuje.

14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu