Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelek Mgr. Vlasty Ryšavé, Dany Trojanové, Vlasty Bohuslavové, zastoupených Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2024 č. j. 28 Cdo 1015/2024-177, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 27 Co 183/2023-145 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. května 2023 č. j. 15 C 27/2023-116, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Jiřího Kohouta a podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelky jsou právními nástupkyněmi manželů Sommerových, kteří od roku 1926 vlastnili v k. ú. V. pozemky včetně staveb. Tyto nemovitosti byly v roce 1952 zestátněny za náhradu, aby sloužily na obranu státu jako součást vojenského újezdu. Stát byl jejich vlastníkem i po roce 1989. V roce 2022 rozhodl ředitel státního podniku Vojenské lesy a statky, že tyto nemovité věci již stát nepotřebuje. Následně je odkoupil první vedlejší účastník. Stěžovatelky proto podaly k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi žalobu, kterou se domáhaly jednak určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené v roce 2022, kterou státní podnik převedl nemovité věci prvnímu vedlejšímu účastníkovi, jednak uložení povinnosti státnímu podniku bezúplatně převést nemovité věci stěžovatelkám.
3. Okresní soud žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o soudním poplatku (výroky II až V). Uvedl, že není dán žádný důvod neplatnosti kupní smlouvy a stěžovatelkám nesvědčí požadovaný hmotněprávní nárok. Pokud vyvlastnění nemovitých věcí za náhradu nezakládalo restituční nárok nebo ho stěžovatelky nevyužily, nemohou se bezúplatného převodu domáhat cestou žaloby.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl. Rozhodnutí krajského soudu nezávisí na otázce nastolené v dovolání - tj. zda v případě odpadnutí veřejného zájmu na vyvlastnění nemovitých věcí je stát povinen tyto věci vrátit právním nástupcům původních vlastníků. Soudy nižších stupňů zjistily, že k přechodu nemovitých věcí na stát došlo zestátněním, nikoli vyvlastněním, k němuž se krajský soud vyjádřil jen pro úplnost. I kdyby se stěžovatelky v dovolání věnovaly otázce zestátnění, z žádného právního předpisu neplyne nárok na vrácení majetku, jestliže odpadl důvod jeho zestátnění.
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že ze Všeobecné deklarace lidských práv, Listiny základních práv a svobod a ústavního zákona č. 100/1990 Sb., kterým se mění Ústava Československé federativní republiky a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, plyne, že pokud odpadne veřejný zájem jakožto jeden z předpokladů vyvlastnění, je stát povinen vyvlastněný majetek vrátit. Jelikož v roce 2022 odpadl důvod zestátnění nemovitých věcí (tj. již netrval veřejný zájem, aby nemovité věci vlastnil stát), měly jim být tyto věci vráceny. Stěžovatelky se nesnaží obcházet restituční předpisy. Nedomáhají se vydání majetku proto, že by majetková křivda vznikla mezi lety 1948 až 1989 (jak požadují restituční předpisy), ale proto, že odpadl veřejný zájem na vyvlastnění nemovitých věcí. Nárok stěžovatelek je podporován i nálezem ze dne 27. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 440/01 (N 8/32 SbNU 47), podle něhož odpadl-li veřejný zájem, tedy jedna z podmínek vyvlastnění, pak nemovitost trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, a je splněna podmínka pro její vydání. Není pravda, jak tvrdí Nejvyšší soud, že lze tento nález aplikovat jen v případě použití zákona o půdě. Naopak je třeba závěry nálezu aplikovat obecně. Se stěžovatelkami je tak zacházeno nedůvodně rozdílně oproti jiným osobám.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou řádně zastoupeny (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. S Nejvyšším soudem lze souhlasit, že závěry rozsudku krajského soudu nebyly postaveny na otázce, kterou stěžovatelky vymezily v dovolání, tj. zda v případě odpadnutí veřejného zájmu na vyvlastnění nemovitých věcí je stát povinen tyto věci vrátit právním nástupcům původních vlastníků. Majetek předků stěžovatelek přešel na stát zestátněním. Přesto stěžovatelky zaměřují na tuto otázku argumentaci i v ústavní stížnosti. I kdyby se však zaměřily na otázku zestátnění, nárok na vrácení věcí jim nesvědčí.
8. Ústavní ochrana vlastnického práva nezahrnuje příslib revize rozsáhlých majetkových změn provedených v minulosti (viz stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Nárok na restituce neplyne z ústavního pořádku ani z mezinárodních závazků České republiky. Ústavní pořádek ponechává na zákonodárci, aby určil působnost zákonů v oblasti restituce majetku a zvolil si podmínky, za kterých se majetek vrátí původním vlastníkům (viz např. nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24, body 56 násl.). Ani ústavní předpisy či Všeobecná deklarace lidských práv, na které stěžovatelky odkazují, argumentaci stěžovatelek nepodporují. Všeobecná deklarace lidských práv dokonce není právně závazný dokument, ústavní zákon č. 100/1990 Sb. pak byl k 1. 1. 1993 zrušen (čl. 112 odst. 2 Ústavy), není proto součástí ústavního pořádku České republiky. Z žádné části platného ústavního pořádku neplyne, že vyvlastněný nebo zestátněný majetek má být vrácen vždy, odpadne-li důvod vyvlastnění nebo zestátnění. Listina pak do budoucna zakotvuje ochranu vlastnického práva a stanoví podmínky pro vyvlastnění (čl. 11 odst. 4 Listiny).
9. Tvrzené právo stěžovatelek nelze dovodit ani z nálezu I. ÚS 440/01. V něm Ústavní soud nedospěl k obecně platnému závěru, že vyvlastněný nebo zestátněný majetek má být vrácen, pokud odpadl důvod vyvlastnění nebo zestátnění, jak tvrdí stěžovatelky. Ústavní soud se v nálezu věnoval výkladu § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle něhož "oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna." Toto pravidlo stanovil zákon a na případ stěžovatelek nedopadá.
10. Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv, dospěl proto k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, který mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu