Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Danuše Krausové, zastoupené JUDr. Janem Handlířem, advokátem, sídlem Sokolská třída 451/11, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2024 č. j. 27 Cdo 3591/2023-140 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. srpna 2023 č. j. 8 Cmo 54/2023-90, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Jany Kostelňákové a 2) obchodní korporace Stavební bytové družstvo X, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň navrhuje odklad právní moci výroku I. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") domáhala určení, že je členkou vedlejší účastnice 2). Podle stěžovatelky byla smlouva o převodu družstevního podílu (dále jen "smlouva"), kterou převedla svůj družstevní podíl na vedlejší účastnici 1), neplatná. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. 5 Cm 112/2022-37 určil, že stěžovatelka je členkou vedlejší účastnice 2) s právem nájmu družstevního bytu. Smlouvu vyhodnotil jako lichevní podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Vedlejší účastnice 1) podle něj zneužila tísně žalované a získala majetkovou hodnotu v hrubém nepoměru oproti plnění, které poskytla stěžovatelce.
3. Proti rozsudku krajského soudu se odvolala vedlejší účastnice 1). Vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I. tak, že žalobu na určení, že stěžovatelka je členkou vedlejší účastnice 2) s právem nájmu bytu, zamítl. Na rozdíl od krajského soudu dospěl k závěru, že stěžovatelka smlouvu neuzavřela v tísni. Není rozhodné, zda podmínkou vedlejší účastnice 2) pro zrušení vyloučení stěžovatelky z bytového družstva bylo uzavření smlouvy. Stěžovatelku motivovalo k uzavření smlouvy získat převodem družstevního podílu výrazně více peněz než v rámci vypořádání při zániku členství vyloučením. Tato vědomá snaha maximalizovat svůj příjem v souvislosti se zánikem jejího členství ve vedlejší účastnici 2) rovněž vylučuje existenci tísně. Tíseň v důsledku hrozby nízkého vypořádacího podílu zde nadto nemohla být dána, protože již v době před uzavřením smlouvy byla judikaturně zakotvena výše vypořádacího podílu v bytovém družstvu k obecné ceně bytu, k němuž se vypořádávaný členský podíl váže. Pro úplnost doplnil, že není ani žádný důvod k odlišnému výkladu zákonného termínu "plnění v hrubém nepoměru" v případě lichvy a neúměrného zkrácení. Hranice hrubého nepoměru vzájemných plnění v posuzované věci dosaženo nebylo (podíl v bytovém družstvu byl oceněn na 1 210 000 Kč a byl prodán za 700 000 Kč). Rozsah vzájemných plnění je nutné stanovit bez ohledu na to, zda v důsledku uplatnění smluvních pokut získala stěžovatelka nižší částku. Neshledal ani žádné mimořádné důvody pro případné odchýlení se od obecně uznávané hranice.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění usnesení uvedl, že závěr soudu o neexistenci hrubého nepoměru vzájemných plnění a neexistenci zvláštních důvodů pro odchýlení se od této hranice je zcela v souladu s dosavadní judikaturou. Stejně tak i výklad vrchního soudu, že se existence hrubého nepoměru protiplnění posuzuje k okamžiku uzavření smlouvy. Následná vypořádání mezi stěžovatelkou a realitní kanceláří nemohou mít na toto posouzení vliv. Již závěr o neexistenci hrubého nepoměru protiplnění obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Zpochybnění závěrů vrchního soudu o nedostatku tísně tedy nemůže vést k přípustnosti dovolání. Další vady uplatněné stěžovatelkou nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka uvádí, že v řízeních před obecnými soudy namítala absolutní neplatnost smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy. Vrchní soud ani Nejvyšší soud se touto námitkou vůbec nezabývaly. Rozpor smlouvy s dobrými mravy měly soudy posoudit s ohledem na všechny okolnosti případu, eventuálně měly stěžovatelku poučit, že její námitky nejsou konkrétní.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že v řízeních před obecnými soudy namítala, že smlouva je lichevní. Soudy však dospěly k nesprávnému závěru o neexistenci hrubého nepoměru protiplnění. Zpochybňovat naplnění jednoho ze znaků znaku lichvy tím, že stěžovatelka měla možnost volby mezi tím, že nedostane v zásadě nic (v případě jejího vyloučení) nebo "něco málo", je pak zcela nesprávné a protiústavní.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
10. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Námitky stěžovatelky k závěrům učiněným obecnými soudy o neexistenci lichvy jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Vrchní soud posoudil naplnění všech znaků lichvy podle § 1796 o. z. Podrobně odůvodnil svůj závěr o neexistenci hrubého nepoměru protiplnění (včetně odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. 27 Cdo 5168/2017). Vrchní soud posuzoval i případnou existenci tísně stěžovatelky. Jeho závěry jsou přitom zcela v souladu s dosavadní judikaturou a Ústavní soud na nich neshledal nic neústavního. Stejně tak náležitě odůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost Nejvyšší soud.
11. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal Ústavní soud ani ve vztahu k námitkám stěžovatelky týkajících se toho, že obecné soudy měly posoudit smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatelka nepopírá závěr Nejvyššího soudu, že argument o rozporu smlouvy s dobrými mravy zakládala výhradně na jednotlivých znacích lichvy. Podle ní však měl vrchní soud přihlédnout i k dalším okolnostem při uzavírání smlouvy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu je zřejmé, že stěžovatelka tyto skutečnosti v řízeních před obecnými soudy uvedla a vrchní soud je vzal při posouzení smlouvy v potaz. Z rozhodnutí implicitně vyplývá, že rozpor s dobrými mravy z nich však nedovodil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti další tvrzení, způsobilá prokázat rozpor smlouvy s dobrými mravy, ani neuvádí.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a protože o ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratší možné době, o tomto návrhu ani samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu