IV. ÚS 3419/24

Odůvodnění

1. Stěžovatel jako podnikatel provedl pro vedlejší účastnici zednické práce. Žalobou se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení 330 906,10 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat dosud neuhrazenou část ceny díla.

2. Vedlejší účastnice uplatnila proti stěžovateli vzájemný návrh, jímž se domáhala zaplacení 226 925 Kč s příslušenstvím. Částka byla tvořena tvrzeným přeplatkem sjednané ceny za dílo ve výši 77 790 Kč a slevou z ceny díla, jež mělo být provedeno vadně, ve výši 149 135 Kč. V průběhu řízení vedlejší účastnice upřesnila, že vedle slevy z ceny díla za vady požaduje rovněž náhradu škody způsobené stěžovatelem při provádění díla.

3. Okresní soud v Karlových Varech rozhodl o žalobě i vzájemném návrhu rozsudkem č. j. 16 C 42/2020-349 ze dne 14. listopadu 2023. Vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli 226 925 Kč (výrok I) a ve zbytku stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II). Dále uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 114 689,14 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 58 678 Kč (výrok IV) a ve zbytku vzájemný návrh vedlejší účastnice zamítl (výrok V). Vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli 100 106,16 Kč na náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu (výrok VI). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit 6 882,05 Kč (výrok VII) a vedlejší účastnici 19 740,95 Kč (výrok VIII) na náhradě nákladů řízení státu. Konečně okresní soud rozhodl, že stěžovatel a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení státu za účast znalce na ústním jednání ve výši určené v samostatném rozhodnutí (výroky IX a X).

4. Okresní soud měl za prokázané, že stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli smlouvu o dílo a v průběhu plnění díla dále rozšířili předmět díla o vícepráce. Naopak se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by se s vedlejší účastnicí dohodli na tom, že cena uvedená v odsouhlasené cenové nabídce bude dále navýšena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (DPH).

5. Vedlejší účastnici se nepodařilo prokázat tvrzení, že stěžovateli uhradila 200 000 Kč v hotovosti. Požadavky vedlejší účastnice na slevu z ceny za vadné provedení díla a na náhradu škody způsobené při provádění díla byly důvodné pouze co do 58 678 Kč.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud (samostatně ohledně žaloby a ohledně vzájemného návrhu) podle poměru úspěchu ve věci. Náklady řízení státu měl stěžovatel uhradit v rozsahu 25,86 % a vedlejší účastnice 74,14 %. Tento poměr rovněž reflektuje míru jejich úspěchu ve věci (tentokrát posuzováno souhrnně).

7. Rozsudkem obsahujícím napadené výroky rozhodl Krajský soud v Plzni o odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích I, II a V o věci samé (výrok I). Ve výroku IV o věci samé byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatel má povinnost vedlejší účastnici zaplatit 48 997,30 Kč s příslušenstvím a co do částky 9 680,70 Kč s příslušenstvím byl vzájemný návrh zamítnut (výrok II). Napadeným výrokem III krajský soud změnil nákladové výroky III a VI tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Napadeným výrokem IV krajský soud rozhodl, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě nákladu řízení státu 30 588 Kč a vedlejší účastnici 588 Kč.

8. Rozhodnutí o žalobě měl krajský soud za věcně správné. Rozhodnutí o vzájemném návrhu krajský soud částečně korigoval ve prospěch stěžovatele. Okresní soud totiž opomněl zohlednit, že stěžovatel vedlejší účastnici poskytl slevu z ceny díla.

9. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky krajský soud odůvodnil dvěma argumenty. Předně poukázal na to, že předmět řízení o žalobě a o vzájemném návrhu se částečně překrýval, neboť vedlejší účastnice tvrdila, že stěžovateli uhradila 200 000 Kč v hotovosti. Dále pak krajský soud použil § 150 občanského soudního řádu, což odůvodnil tím, že obě strany se podílely na vzniku a průběhu sporu tím, že jednaly nedbale, neuzavíraly smlouvy v písemné podobě a nevedly řádně dokumentaci a vzniklou nejistotu se snažily využít ve svůj prospěch.

10. S argumentem o použití § 150 občanského soudního řádu krajský soud rozhodl, že náklady řízení státu každá strana nahradí z jedné poloviny. Při vyčíslení krajský soud zohlednil, že vedlejší účastnice zaplatila v průběhu řízení zálohu na provedení důkazu ve výši 30 000 Kč, proto jí uložil povinnost nahradit státu již jen 588 Kč.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že o nákladech řízení nerozhodl podle principu procesního úspěchu. Žaloba i vzájemný návrh požadovaly zaplacení peněžitých částek, proto bylo snadné určit, kdo měl jaký úspěch. Stěžovatelova žaloba byla převážně důvodná, kdežto vzájemný návrh vedlejší účastnice byl z velké části nedůvodný. Rozhodnutí o nákladech řízení proto stěžovatel považuje za citelný zásah do svého legitimního očekávání. Dále stěžovatel namítá, že postup krajského soudu byl překvapivý a nepředvídatelný.

12. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vzniklých státu stěžovatel vytýká, že rozdělení nákladů mezi strany založilo významnou nerovnost v neprospěch stěžovatele, ač měl stěžovatel úspěch před soudy obou stupňů. Dále stěžovatel připomněl, že ještě před zahájením řízení zaplatil náklady na znalecký posudek téhož znalce, který byl následně ustanoven soudem.

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

14. Ústavní soud zpravidla přistupuje k problematice rozhodování o nákladech řízení rezervovaně [nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. dubna 2019 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1696/18 ze dne 21. ledna 2019 (N 8/92 SbNU 78), sp. zn. III. ÚS 1504/23 ze dne 11. října 2023, body 19 a 20, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2518/24 ze dne 18. září 2024, bod 9].

15. Zdrženlivost Ústavního soudu se v posuzované věci projevila tak, že ač měl jisté výhrady k napadeným výrokům a jejich odůvodnění, nedospěl k závěru, že by šlo o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, které by vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu.

16. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí bylo sporné, zda se dohodli na provedení víceprací, zda stěžovatel provedl dílo řádně, respektive jaká sleva má odpovídat vadám, jež dílo mělo, a zda stěžovatel při provádění díla způsobil stěžovatelce škodu a v jaké výši.

17. Posouzení kvality provedení díla a kvantifikace slevy i způsobené škody bylo předmětem znaleckého posuzování. Na základě znaleckého posudku dospěly soudy k závěru, že dílo bylo provedeno vadně a vedlejší účastnici náleží sleva z ceny a že stěžovatel při provádění díla způsobil škodu, kterou je povinen vedlejší účastnici nahradit. Přestože vedlejší účastnice neuspěla ohledně celé částky, kterou požadovala jako slevu a náhradu škody, její nárok byl co do základu důvodný a konkrétní výše přiznaných částek byla určena podle znaleckého posudku. Úspěch vedlejší účastnice v této části řízení přitom nebyl nepatrný (šlo přibližně o třetinu žalované částky), a proto přicházelo v úvahu použití § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.

18. Vedlejší účastnice naopak neuspěla s tvrzením, že stěžovateli uhradila 200 000 Kč v hotovosti a vznikl jí tak přeplatek 77 790 Kč. V tomto rozsahu měl stěžovatel plný úspěch, jemuž by odpovídala plná náhrada nákladů řízení.

19. Stěžovateli se podařilo prokázat, že s vedlejší účastnicí uzavřel dohodu o rozšíření předmětu díla o vícepráce. Naopak se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by se s vedlejší účastnicí dohodli, že sjednaná cena má být navýšena o DPH. Stěžovatel tak byl úspěšný přibližně co do dvou třetin požadované částky. Při použití § 142 odst. 2 občanského soudního řádu by tomu odpovídala přibližně třetinová náhrada nákladů řízení, tedy taková, jak ji určil okresní soud.

20. Ve výsledku by tak stěžovatel získal přibližně třetinovou náhradu nákladu v řízení o své žalobě. V řízení o vzájemném návrhu by stěžovatel získal náhradu nákladů v dílčí části řízení týkající se přeplatku 77 790 Kč. Naopak v dílčí části řízení týkající se slevy z kupní ceny a náhrady škody by náhradu nákladů získala vedlejší účastnice.

21. Rozhodnutí krajského soudu, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, tak ve výsledku v zásadě odpovídá výše naznačeným úvahám. Odůvodnění založení na použití § 150 občanského soudního řádu sice nevystihuje situaci, avšak zároveň nejde o exces, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu.

22. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že při prvním jednání před krajským soudem byl stěžovatel ochoten akceptovat smír za podmínek, že by mu vedlejší účastnice uhradila 180 000 Kč a každý by si nesl své náklady řízení. Smír nebyl uzavřen pro nesouhlas vedlejší účastnice. Výsledek řízení ovšem odpovídá tomu, co byl stěžovatel ochoten akceptovat. Stěžovateli bylo v řízení o žalobě přiznáno 226 925 Kč a v řízení o vzájemném návrhu má vedlejší účastnici uhradit 48 997,30 Kč. Ve výsledku tak jde o částku 177 927,70 Kč pro stěžovatele, při zohlednění přiznaného příslušenství získal stěžovatel ještě o něco více než oněch 180 000 Kč. I tato úvaha svědčí o tom, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.

23. Znalecký posudek sloužil k prokázání výše nároků vedlejší účastnice v části řízení, v níž měla co do základu plný úspěch. Tomu by odpovídalo, aby náklady řízení státu spojené s tímto znaleckým posudkem nesl výlučně stěžovatel. Krajský soud se sice dopustil omylu při vyčíslení konkrétní povinnosti hradit náklady řízení státu provedené usnesením č. j. 56 Co 94/2024-443, a ač měl nést každý z účastníků polovinu, ve výsledku má více než 98 % nákladů státu uhradit stěžovatel, krajský soud smísil náklady účastníka na znalecký posudek a náklady státu. Ve světle výše uvedeného však ve výsledku z ústavního hlediska obstojí i výrok o náhradě nákladů státu.

24. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 12. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu