IV. ÚS 3443/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a její příloh se podává, že právní předchůdkyně stěžovatelky se žalobou u Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejších účastnících zaplacení částky 1 014 728 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které jim mělo vzniknout užíváním specifikovaných nemovitých věcí. Po provedeném dokazování okresní soud napadeným rozsudkem uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit právní předchůdkyni stěžovatelky částku 525 106 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu v části o zaplacení částky 489 622 Kč s příslušenstvím (II. výrok), zamítl žalobu, aby druhý, třetí a čtvrtý vedlejší účastník zaplatili společně a nerozdílně částku 1 014 728 Kč s příslušenstvím (III. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. až VII. výrok).

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, odmítl odvolání stěžovatelky (resp. její právní předchůdkyně) proti I. výroku rozsudku okresního soudu (I. výrok), neboť tímto výrokem nemohla vzniknout újma na jejích právech, dále jej potvrdil v zamítavém III. výroku (II. výrok), potvrdil i výroky IV. až VII. (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (IV. a V. výrok). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, že na základě nájemní smlouvy uzavřené s tehdejšími vlastníky první vedlejší účastník užíval specifikované nemovité věci. Nájemní poměr zanikl ke dni 1. 11. 2019, přesto je první vedlejší účastník nadále užíval. Na rozdíl od okresního soudu krajský soud dovodil, že nárok na náhradu za užívání nemovitých věcí za období od 3. 3. 2020 do 30. 4. 2021 nelze posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nýbrž jako nárok na náhradu ve výši nájemného naposledy sjednaného v nájemní smlouvě (částkou 16 000 Kč měsíčně) podle § 2295 občanského zákoníku, který podle § 2221 občanského zákoníku přešel na jejich novou vlastnici.

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). Odmítnutí dovolání Nejvyšší soud odůvodnil jeho nepřípustností, neboť stěžovatelkou v dovolání zpochybněné otázky krajský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. I podle Nejvyššího soudu je nutno na danou věc aplikovat § 2221 občanského zákoníku upravující zvláštní případ právního nástupnictví, s nímž je spojen přechod práv a povinností pronajímatele z nájemního vztahu na nabyvatele přímo ze zákona, nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje - tedy nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel tak vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakým jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývajícího ze zákona, respektive z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku. Smyslem tohoto právního nástupnictví je podle Nejvyššího soudu zajištění kontinuity nájemního vztahu u pronajímatele pro případ změny vlastnictví k pronajaté věci. Na základě toho judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že § 2295 občanského zákoníku dává pronajímateli právo požadovat po (bývalém) nájemci úhradu za užívání bytu až ve výši naposledy sjednaného nebo soudem stanoveného nájemného, ačkoliv již nájem skončil, a to až do doby, kdy mu (bývalý) nájemce byt předá. Tyto judikaturní závěry krajský soud v dané věci bezezbytku aplikoval. Uzavřel, že první vedlejší účastník jako bývalý nájemce, který neodevzdal byt pronajímateli v den skončení nájmu a byt nadále užíval, je podle § 2295 občanského zákoníku povinen platit pronajímateli náhradu ve výši naposledy sjednaného nájemného, a to až do doby, kdy mu nemovité věci předá. Změnou vlastnictví pronajaté věci tato povinnost nezaniká, i když k ní došlo v mezidobí od skončení nájemního vztahu a předání bytu. V závěru usnesení Nejvyšší soud ještě uvedl, že pokud stěžovatelka svým dovoláním výslovně napadla všechny výroky rozsudku krajského soudu, tedy i výrok, jímž krajský soud odvolání stěžovatelky částečně odmítl, jakož i výroky o náhradě nákladů řízení, je dovolání v tomto rozsahu ze zákona nepřípustné.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka nejprve obsáhle rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a setrvává i nadále na závěru, že obecné soudy zjistily skutkový stav nesprávně, neboť nemovité věci užíval nejen první vedlejší účastník, ale celá jeho rodina [tedy 2 děti a jeho (bývalá) manželka], přestože si byli vědomi toho, že nájem jim zanikl již k 1. 11. 2019. Okresní soud podle stěžovatelky pochybil, zamítl-li žalobu její právní předchůdkyně vůči druhému, třetímu a čtvrtému vedlejšímu účastníkovi s tím, že nemá za prokázané, že by uvedené nemovité věci v rozhodném období také užívali. Uvedené pochybení nenapravil ani krajský soud, neboť de facto nepřezkoumal skutkový stav věci v tom, zda nemovité věci užívali v rozhodném období i ostatní účastníci řízení kromě prvního vedlejšího účastníka. Takto nesprávně zjištěný skutkový stav obecné soudy spojily se závěrem, že jediný, kdo je povinen hradit náhradu ve smyslu § 2295 občanského zákoníku, je první vedlejší účastník. Takovéto hodnocení věci stěžovatelka považuje za ryze formalistické, v rozporu s požadavkem na přiléhavé a rozumné vypořádání posuzovaného právního vztahu. Výklad, který zvolily obecné soudy, poskytuje výraznou výhodu neoprávněnému uživateli, který nemovitou věc dlouhodobě užívá, aniž za to poskytuje pronajímateli, respektive vlastníkovi nemovité věci, jakékoliv plnění.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), vyjma části, která směřuje proti II. výroku rozsudku okresního soudu, neboť proti tomuto výroku stěžovatelka nepodala odvolání, tudíž v této části je ústavní stížnost nepřípustná.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.

8. Podle zjištění Ústavního soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly. Nadto se stížnostní argumentace stěžovatelky pohybuje toliko v rovině podústavního práva, bez jakékoliv hlubší ústavněprávní reflexe. K tomu Ústavní soud uvádí, že okresní soud provedl obsáhlé dokazování ke zjištění, kdo v rozhodném období nemovité věci užíval, a na jeho základě uzavřel, že nemovité věci užíval první vedlejší účastník a jeho děti a bývalá manželka ho jen pravidelně navštěvovaly. Okresním soudem prezentovaná skutková zjištění považuje Ústavní soud za správná a úplná, přičemž ani stěžovatelka v ústavní stížnosti nenaznačuje, jakými skutečnostmi by měl být zjištěný skutkový stav zpochybněn. V řízení bylo podle Ústavního soudu zjevně prokázáno, že druhý, třetí a čtvrtý vedlejší účastník v rozhodném období bydleli u svých přátel či s jinými osobami.

9. Zpochybňuje-li stěžovatelka i právní hodnocení věci, jak jej provedl krajský soud (a Nejvyšší soud se s jeho právním hodnocením ztotožnil), nevysvětluje - kromě obecného tvrzení, že přístup obecných soudů je příliš formalistický - v čem měly soudy pochybit. Přitom obecné soudy rozsáhle vysvětlily, na základě kterých zákonných ustanovení danou věc zhodnotily a proč. Stěžovatelka nepředkládá žádnou věcnou argumentaci, kterou by právní závěry obecných soudů zpochybnila.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základní práva stěžovatelky, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu